Zámecké zahrady

S pár dalšími jsem byl poslán právě do zámku, údajně abychom hlídali onu švédskou princeznu. Netušil jsem přesně, co se stalo, a nechtěl jsem se v tom ani moc rýpat. Mohla klidně utéct, nebo se k ní někdo dostat. Pro své vlastní dobro jsem to jednoduše nechtěl vědět. Někteří mušketýři šli rovnou do zámku, jiní zůstali postávat venku, sám jsem se vydal do zahrad. Moc jsem na zámku nebyl, a když už se mi poštěstilo dostat se dovnitř, nikdy jsem si nemohl pořádně zámek projít, nebo alespoň prohlédnout, vždy všechno v jakémsi spěchu. Byl jsem opravdu rád za příležitost si zámek konečně tak trochu okouknout, zjistit zda je tu něco zajímavého, nebo všechno nestojí ani za starou belu.
S menším úsměvem na tváři jsem došel do zahrad a tím tak krok o dost zpomalil. Občas jsem se dokonce i zastavil a kochal se krásou zahrad. "Tak zatím jsem zcela spokojen" zamumlal jsem si sám pro sebe a vydal se dál, zcela poklidným krokem, nadále očima sledujíc onu zeleň kolem mě. Proč tak hezké věci nemáme v kasárnách? zeptal jsem se sám sebe, ovšem k odpovědi jsem došel po pár krátkých vteřinách zpátky. Třeba kdysi mušketýři měli taktéž kasárny ozdobené, jenže se stačí jednou opít a už mohou být veškeré krásy rozmlácené, popřípadě použité jako provizorní terč.

Nemá zrovna tu nejlepší náladu. Po svém návratu od jezera si vyslechla od královny moc pěknou přednášku o tom, jak se má mladá dáma chovat, a jak moc je nepřípustné, aby princezny utíkaly svým strážím, a co všechno se mohlo stát, kdo všechno jí mohl ublížit a unést a zabít a všechno. Jenomže ona se nudí. Nemá tam moc co dělat, nemá ani pořádně s kým mluvit. A samozřejmě, došlo i na výměnu jejích stráží. Kvůli tomu se cítí trochu provinile. Byli potrestáni za to, že ona lhala a utekla. Nebyla to jejich vina. Ale už s tím nemůže nic udělat. Tedy... Může neutíkat, jak by jistě řekla královna.
Aby nebyla pořád jen zavřená uvnitř, vyšla si alespoň do zahrad. Stráže na chodbách si ji prohlíželi. Snažila se to moc nevnímat a vždy jim jen zdvořile kývla. Doufala, že to všechno nebudou přátelé a příbuzní těch, co museli odejít.
V zahradě se prochází a užívá si jemný vánek. Alespoň není takové vedro. Všimne si ale pak dalšího mušketýra ze své nové stráže. Prochází se v zahradě stejně jako ona. Ještě si jí nevšiml. Zaslechne jeho tiché mumlání a musí se usmát.
"Jsem ráda, že jsi spokojený. Snad se ti to brzy neokouká... Obávám se, že se ten výhled příliš často nemění!" osloví ho nakonec. Mile. Tyká mu. Ano. Ale je tak mladý a jsou tam v podstatě sami a nikdo je neslyší. Snad jí to nebude mít za zlé.

Musel jsem se dokonce pozastavit i na čerstvosti zdejšího vzduchu, byl jsem zvyklý na pach zvěřiny, který se mísil s vůní kuchyně a střelného prachu, ta čistota byla zvláštní, zvláště pro mé plíce, kterým se to ale evidentně líbilo. Já tu asi ještě naberu zdraví! pomyslel jsem si a pobaveně se nad svou myšlenkou musel zašklebit. Veškeré pobavení mě přešlo v momentě, kdy se ozval dívčí hlas a já pootočil hlavu na světlovlasou dívku, trvalo mi pár vteřin než mi došlo, že to je právě švédská princezna, dívka kvůli které tu jsem. Snad až panicky jsem sebou trhl a řádně se jí uklonil. "Vaše Výsosti" pronesl jsem a již s poklidem se v zádech znovu narovnal. "Pro někoho kdo zná jen špinavé městské ulice je tohle hotový ráj, Výsosti" navázal jsem na její slova a mile se usmál, nikdy jsem neměl tu čest jí alespoň z dálky pozorovat, tudíž jsem nevěděl, jak se princezna chová. Tak nějak jsem sám doufal v to, že to nebude jedna z těch urozených, co má nad obyčejným člověkem příliš nos nahoru. To bych pak měl z pro mě přímo dokonalé procházky zahradami ještě nepříjemný zážitek jako bonus.

"Vlastně je v tom zvláštní ironie, v tom přirovnání... Ráj byl přeci taky takovým nevědomým nádherným vězením. Za jeho hradbami byla jen špinavá poušť. Ale byla svobodná, ne?" pokrčí rameny. Asi by neměla polemizovat o Písmu jen tak a ještě s mušketýrem, ale potřebovala to zkusit. Třeba tenhle bude mluvit. Třeba nebude jenom Ano, Výsosti, jak říkáte, Výsosti, máte pravdu Výsosti jako ti před ním.
"V těch špinavých městských ulicích je alespoň živo, nebo ne? No... Tady je taky, pokud počítáš pávy! Jsou všude. Jsou krásní. Čtyři jsou úplně čistě bílí! Nikdy jsem takové neviděla! Ale počkej si na podvečer. Začnou ječet. A to je teprve něco, to je to pravé volání ráje!" neodpustí si s lehkým úculem, "nikdy jsem neslyšela žádné zvíře vydávat takové zvuky! A to máme ve Švédsku fakt hodně sobů, co dělají fakt hodně divný zvuky, hlavně v říjnu!" usměje se na něj. Sedne si tam na lavičku a na moment uvažuje o tom, jestli to nakonec přeci jen trochu nepřehnala. S tím mluvením. Aby se nevyděsil úplně.

Po jejích slovech, které jsem tak trochu nepobíral, jsem se pouze usmál a lehce zakýval hlavou na náznak toho, že jí chápu, nebo že s ní možná souhlasím, sám jsem netušil, jelikož na můj vkus - nebo spíše mozek - mluvila snad moc rychle a o věcech, o kterých jsem neměl nejmenší zdání, nebo mi to alespoň tak na první pohled přišlo. "Ano, Výsosti, v ulicích města je opravdu živo, ale ne vždycky v dobrém smyslu" odvětil jsem a dovolil si k ní udělat pár kroků, co kdyby se přece jen přiřítil jeden z těch pávů a chtěl jí zakousnout? A v tom mi došlo, že jsem ani netušil, jak vlastně takový páv vypadá, v životě jsem ho neviděl. Nebo ano? Nechtěl jsem ale před ní vypadat jako hlupák, i když jsem oproti ní musel být naprostý nevzdělanec. "Věřím, že ti pávy jsou jistě krásní, stejně jako ti soby a vaše rodná zem" pověděl jsem a znovu jí věnoval úsměv. "No, jelikož se tu zdržím delší dobu, tak se s těmi zvuky pávů budu moci seznámit, a pokud tomu tak Bůh i osud učiní, třeba jednoho dne spatřím na vlastní oči i ty soby" dodal jsem, i když jsem v mysli byl poněkud zmatený. Krásné zahrady, ale hned tu mám princeznu, která mi vykládá o zvířatech, které jsem v životě neviděl, bylo pro mě dost těžké vypadat, jako že to vlastně všechno chápu a můj mozek to pobírá, i skrze mé naprosto mizerné herecké schopnosti.

Pozoruje jeho výraz a musí potlačit nutkání se zasmát. Vypadal opravdu zmateně. Došlo jí, že na to šla vážně asi trochu moc zhurta. Znovu se postaví. "Dobře... Tak... Jinak!" pokývne, "pojď se mnou, prosím, jen tady kousek!" usměje se na něj mile. Odvede ho kousek stranou. Zastaví se a ukáže na malý plácek kolem jezírka s barevnými rybami. "Tam jsou pávi!" broukne mile. A opravdu, kolem jezírka zrovna líně polehávají hned tři, a mají štěstí, protože dva z nich jsou ti bílí. "Jak jsou krásní, tak o to hůř znějí. Ale to uslyšíš nepochybně celkem brzy. A pokud jde o soby... No... Jsou to takoví severští jeleni! Akorát jsou malinko huňatější, mají silnější nohy a jejich paroží je porostlé takovou příjemnou sametovou kožešinkou!" pokusila se mu to popsat co nejlépe. "Jsou divocí, ale někdy se i chovají. Používají se podobně jako třeba tažní koně. A na maso..." přizná nakonec i tohle s trochu svraštěným obočím.

Překvapeně jsem zamrkal, když vstala se slovy, ať jdu za ní, údajně jenom kousek. Proč jsem se najednou tak moc bál pohnout z místa a opravdu přejít až k princezně? Pavouka na mě určitě nehodí uklidnil jsem se v mysli, pár vteřin mi trvalo, než jsem udělal několik kroků jejím směrem a podíval se, kam to ukazovala. Ani jsem si nevšiml, že tu nějaké jezírko bylo. Pane bože, já se sem chci přestěhovat pomyslel jsem si, hleděl jsem tu na to jako na hotový luxus, očima kluka, který vyrůstal v zaprášených ulicích města. "Snad nejsou tak hrozní, jak říkáte" odvětil jsem a poté pouze poslouchal její vyprávění o oněch sobech, které tu pravděpodobně znala jenom ona. Po jejím velmi stručném popisu jsem nad tím chápavě pokýval hlavou, chlupatějšího jelena jsem si už dokázal představit velmi dobře. "Z vašich slov se mi zdá, že je vaše země zcela jiná než samotná Francie" pousmál jsem se, "až mi pomalu nasazujete brouka do hlavy, Výsosti, abych alespoň jednou v životě vaši rodnou zem navštívil" dodal jsem a pohledem přejel zpět k jezírku a těm pávům. Moc zájmu jsem o ně nejevil, přisuzoval jsem to tomu, že jako muže mě baví jiné věci, kdežto ženy si potrpí na hezké a zhýčkané věci i zvěř, zvláště poté ty urozené.

"Ah, ano... Ano, to je. Je tam mnohem chladněji. Divočeji!" usměje se, "slunce zapadá nejen na noc, ale v zimě i na několik měsíců! Ale v létě zase tak dlouho svítí!" broukne, "ale je to krásné. Myslím, že by se ti tam mohlo líbit, pokud se tam vážně někdy podíváš..." pokývne. Pak se na něj zadívá. "Jak... Se vlastně jmenuješ? Zapomněla jsem se zeptat, promiň! Jsi tady nový, že? Přišel s ostatními po tom, co... Jo! Po tom!" zašeptá. Po tom, co je vyměnili. Kvůli ní a jejímu útěku k jezeru. Těžko říct, jak moc o tom ví on. Ale určitě ví o těch ostatních. Třeba by mohla zjistit, co s nimi udělali. Jestli je nějak potrestali. Nebo je jen přeřadili na nějaké jiné... Klidnější místo. Povzdychne si a obejme se kolem pasu.

Chlad a celkově zimu jsem nikdy neměl rád, ačkoliv jsem na ní byl z města patřičně zvyklý, člověk si na ní ale nikdy nenavykne tolik, jako na příjemné sluneční paprsky. Ty na rozdíl od kruté zimy člověka nezabijí. S druhým jejím slovem jsem se už dokázal spokojit, koho by nepřitahovala divočina? Neprobádaná území, adrenalin z nebezpečí? "No vidíte to, Vaše Výsosti, šel jsem se pouze projít do zahrad, obdivovat jejich půvab, a dokonce odsud odejdu s větší znalostí vaší rodné země" odvětil jsem a stále si na tváři ponechával menší úsměv, obyčejný a zcela zdvořilý, leč trochu milý. Jak pro koho. A to se nepoštěstí jen tak někomu, dostat pár znalostí od samotné princezny dodal jsem si pro sebe v hlavě, nahlas jsem to ale říkat nechtěl. "Ah, jsem to ale nezdvořilec, Výsosti!" pověděl jsem a až trochu herecky se chytl rukou za hlavu, "velice se vám omlouvám. Jmenuji se Thierry" odpověděl jsem na její první otázku a u toho udělal schválně menší úklonu. "Nevím, co tu bylo předtím, bylo mi jen řečeno, že tu mám pobývat a dohlížet na vaše bezpečí" dodal jsem nakonec.

Usměje se na něj a zavrtí hlavou. "Moc mluvím, viď? Promiň! Poslední dobou nemívám moc příležitostí..." broukne omluvně. Je to pravda, ani před tím to nebylo nic moc, ale od té záležitosti s jezerem je to ještě horší, královna se na ní pořád ještě zlobí, nebo to aspoň předstírá, a Loty teď moc nevídá, snaží se řešit věci se svým manželem. Takže to teď schytává nebohý mladý mušketýr. Je jí jasné, že se chová krapet nevhodně a že to nejspíš vůbec nečekal. Kdo by ho mohl vinit. A kdyby byli uvnitř zámku přede všema očima a ušima, nejspíš by s ním takhle uvolněně a otevřeně nikdy nemluvila. Ale tady kolem nikdo nebyl.
Zadívá se pak na jeho dramatické číslo a zasměje se. "Dobře, dobře! Těší mě, Thierry! Já jsem Anna Aurorie..." broukne, "a děkuji ti tedy za dohlížení na moje bezpečí tady. Doufejme, že se žádný z těch pávů nerozhodne, že se mu nelíbím!" pokývne, na oko vážně, ale s lehkým úculem, aby věděl, že jenom žertuje. A že si neutahuje z něj, ale z toho všeho.

Přišlo mi vtipné, že se sama představila, ačkoliv ani vůbec nemusela, nepřipadalo z mé strany v úvahu, abych jí oslovoval křestním jménem. To bych si raději vyrval jazyk, abych jí nemusel oslovovat vůbec. Bůhví, zda by to pak někdo neslyšel a neukázal na mě prstem! Slýchal jsem, že šlechta dokáže mít oči i uši všude možně. "Toho, že byste se nelíbila pávům, se nemusíte bát. Myslím si, že ani oni nevidí půvabné princezny každý den" usmál jsem se, "ale pokud to Vaší Výsost uklidní, pokud se nějakému nebudete líbit a on vám to půjde říci, mile rád ho přesvědčím o opaku" dodal jsem a pohledem sjel na pávy, kteří jako by ani své okolí nevnímali. Což mi vyhovovalo. "A nemusíte se omlouvat za to, že moc mluvíte, nejednou jsem slyšel, že umím být skvělým posluchačem. Navíc tak nějak chápu, že ne každý dokáže se švédskou princeznou vést běžnou konverzaci. Když to řeknu blbě, tak s odpadem ze města se taky nikdo bavit nechce" pronesl jsem poklidným tónem hlasu, "a přitom obě ty strany jsou také jenom lidé, kteří touží po komunikaci" dodal jsem nakonec a jen nad tím pokrčil rameny.

"Ah, tihle ano! Přesněji tuhle jednu!" pokývne,"jednou se jim taky přejím, uvidíš!" pokrčí rameny s úsměvem, "ale teď už vím, na koho se obrátit, až se rozhodnou, že mě mají dost!" mrkne na něj. Znovu se pak jednou rukou obejme kolem pasu a se zájmem poslouchá, co říká. Přemýšlela o tom, že má možná štěstí v tom, že je Thierry tak mladý. Ještě není tak zkostnatělý jako ti starší ve službě. A možná i v tom, že zřejmě není žádný šlechtický synek, pro kterého je předpisově dokonalé chování a obraz jeho samého důležitější než cokoliv jiného. Takoví jsou nejhorší.
"Myslím, že jsi to řekl přesně..." usměje se, "lidé by měli mnohem víc komunikovat... Myslím... Skutečně komunikovat. Ne pořád jenom dokola opakovat naučené uctivé fráze, které ale neřeknou vůbec nic. Nemají žádný obsah. Jsou jenom na ozdobu! Někdy si představuju, jaký by to bylo... Být tak nějak... Normální. A moct jen tak jít večer do hostince, dát si pivo a jenom mluvit! S každým o všem... I když teď to asi taky není tak úplně ono, když přijel ten děsivý biskup, co?" nakrčí trochu obočí, vzpomene si na den, kdy přijel. Na koni. Všichni se klidili z ulice, jako kdyby to byl sám čtvrtý jezdec na bledém koni. "Ale i tak to určitě bude lepší než některé večery tady. Jestli uslyším ještě párkrát při večeři něco jako Počasí nám dnes přálo a Dneska vám to obzvlášť sluší, vaše Výsosti, asi se bodnu dezertovou vidličkou. I když i to by mi nejspíš uctivě pochválili!" zavrtí hlavou, "vážně, minulý týden jsem přišla na večeři schválně neučesaná a v šatech, na které se mi vylil inkoust, přestože se moje komorná křižovala, když jsem jí nakazovala, že mě musí nechat takhle jít, a nikdo neřekl ani slovo! Jenom, že mi to hrozně sluší..." povzdychne si a protočí oči, "ale je pravda, že královna mi ten flek málem vypálila pohledem!" připustí nakonec. Zadívá se na něj. Jestli mu ještě nevymluvila díru do hlavy. Někdy jí dělá problém samu sebe zastavit, ví to. Ale říkal přeci, že je dobrý posluchač. Aspoň ho otestuje, že ano. "No ale... Ať na chvíli zmlknu... Jak to chodí u vás? V kasárnách mezi ostatními mušketýry..?" usměje se na něj.[/b][/b]

Po tom, co začala mluvit jsem si sám pro sebe říkal, zda se s ní obyčejní nebaví proto, že je to princezna, tudíž odhadují že by si s ní neměli co říci, nebo proto, že je skoro nepustí ke slovu? Mě samotnému to nevadilo, sám jsem jaksi neměl čím přispět do konverzace a tak místo toho, abych mluvil naprosté hovadiny, jsem jí jen poklidně sledoval a sem tam pokýval hlavou, abych jí popřípadě dodal ten náznak toho, že jí opravdu poslouchám, i když teď poslouchat bylo trochu obtížnější než jindy, mluvila toho tolik že jsem měl chvilkami problém zjistit, co říkala dvě věty nazpět. "Víte, pro někoho mého postavení je toho až moc" usmál jsem se, "nikdy jsem se nenacházel ve společnosti šlechticů, ne tak abych se s nimi mohl otevřeně bavit, většinou to bylo pár slov, tudíž vaše situace neznám a nemohu tedy posoudit, přesto věřím, že to pro vás není zrovna dvakrát příjemné" pověděl jsem a udržoval si úsměv na tváři, "ale povězte o tomhle nějaké prosté dívce z města a bude vám závidět tu pozornost" dodal jsem a musel se nad svými slovy tlumeně zasmát. Ano, prostá dívka by jí záviděla všechnu tu chválu, ale pochyboval jsem, že princeznu lichotky těšily, věřil jsem tomu, že si na to člověk dokáže zvyknout. "A co se týče královny, je to pozoruhodná žena. Viděl jsem jí jen z dálky, a rozhněvat bych jí asi nechtěl" pronesl jsem pobaveným tónem hlasu a pootočil hlavu stranou a zadíval se na lavičku. "U nás záleží jak moc máte ostatní ráda" odpověděl jsem na její otázku, "a mimochodem, nechcete se posadit?" zeptal jsem se.

"Oni by se s tebou ani moc otevřeně nebavili..." zavrtí hlavou, "dávají si velký pozor na všechno, co říkají..." povzdychne si. Poslouchá ho pak, načež s přikývnutím přijme jeho návrh a posadí se na lavičku.
"Myslím, že by si ta dívka užívala všechen ten luxus a krásné šaty a jídlo, ale brzy by si přišla v tom všem hrozně sama..." zašeptá a pokrčí rameny. Přejede pohledem okolí. Pak se zadívá zpátky na něj. "Co to vlastně znamená?" broukne, "záleží, jak moc máš ostatní rád? Jak to chodí, tomu moc nerozumím... Nikdy jsem tam nebyla!" usměje se.
A pak najednou ticho prořízne opravdu příšerný opakovaný skřek.
Rory se rozesměje a zavrtí hlavou. "Tohle... Tohle je páv!"

To je mi jasné. Navíc má šlechta až moc nos nahoru pomyslel jsem si, sama princezna mi jaksi dávala naději toho, že ne každý šlechtic je namyšlený aristokrat, který má v hlavě zasazené to, že je mnohem víc než všichni ostatní. Často mě štvalo chování některých vysoce postavených pánů a dam, které se k ostatním lidem bez majetku chovali hůř než ke krysám. A o to více mě vytáčelo, že jsem jim nemohl nic říct.
Chtěl jsem dodat, že bych jí do kasáren někdy vzal, no nakonec mi včas došlo, že se bavím se švédskou princeznou, ne nějakou dívkou z města. O to více mě pak mrzelo, že jí nemohu ukázat nové věci, stejně jako mě ona poučila o oněch pávích a dokonce o její rodné zemi, o které jsem já sám doteď věděl maximálně to, že je tam o dost chladněji než ve Francii. "No, tak když nemáte někoho ráda, tak se s ním nebavíte, ne?" povytáhl jsem zlehka obočí, ačkoliv jsem to myslel jako spíše řečnickou otázku, "naopak když vám někdo padne do oka, ráda si s ním popovídáte" dodal jsem nakonec, chtěl jsem ještě říci, zda to takhle má i šlechta nebo ta se musí bavit s každým, nehledě na vztahy, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem jí připadat jako nějaký drzoun, který se vyptává na věci, do kterých mu za prvé nic není a za druhé do nich nikdy nenahlédne.
Zamračil jsem se nad skřekem a prsty si jemně přejel po kordu. "Jestli takhle bude křičet celou dobu, půjdu je tam zabodnout" zamumlal jsem.

Počká dokud páv konečně neutichne, a zavrtí hlavou. Pobaveně. "No, snad mi už věříš, že je to vážně strašné. Když jsem to slyšela poprvé, strašně jsem se vyděsila!" usměje se na něj. Ale pak si povzdychne. Vrátí se k jeho slovům.
"Přála bych si, aby to bylo tak jednoduché. V tomhle světě se mluví především s těmi, co nemáš rád. Protože musíš mít pořád přehled. Co dělají, jak na tom jsou jejich příbuzní, jejich finance... Jsou to úmorné hry. Nemám je ráda. Můj otec je taky vždycky nesnášel. Je to přímý člověk. Měl vždycky blíž k mužům jako ty a ostatní. K mužům s meči a sekyrami. To jsou bitvy, které má rád. Vždycky říkal, že sekyra je rázná a jasná odpověď..." zašeptá a usměje se, "ale taky mi říkal, že i když zrovna nehraju, nesmím zapomínat, že všichni ostatní ano. A tady je to ještě horší než u nás. Je to tu jako jedna velká šachovnice. Jsi vlastně první, s kým tu mluvím úplně otevřeně a jen tak. Jsem si jistá, že pávy nás neprozradí. Snad mi odpustíš!" usměje se na něj. "Proto mě zajímá, jak to chodí u vás. Jak jsi vyrůstal ty, Thierry? Pokud ti nevadí, že se ptám."
Je to pro ni zajímavý střet prostředí. Oba dva pocházejí z úplně jiných prostředí i poměrů. Nikdy nepoznala ty jeho a on ty její. Doufá, že mu nevadí, když o tom takhle mluví. Neříká mu nic, z čeho by mohl mít jakékoliv problémy, na to si dává pozor.

Po jejích slovech jsem se musel zamyslet nad tím, jak by asi takový páv chutnal. Pochyboval jsem o tom, že lidé ve městě jedli něco jiného než slípku, popřípadě to co někde ulovili, ne-li ze zoufalosti nějaké jiné maso, a že takový páv k večeři zněl mnohem lépe než kdejaká krysa. Bylo mi ale dost jasné, že krysa nikomu nechybí, za to páva by tu určitě hledali. Hned jsem to volil jako špatnou cestu za stravou. Co se bude pohřešovat, to se mi jí s těžkým svědomím. Z myšlenek mě vytrhly až její slova, jak popisovala onen život mezi šlechtou.. už od začátku se mi to nelíbilo, a i když možná bylo hezké být šlechtic, mít peníze, vzdělání, nežebrat ani nekrást kvůli jídlu, intriky se mi nikdy nelíbily, a z jejích slov jsem byl opravdu rád za to, co jsem v životě měl. Neřešit politiku, i když sem tam strádat kvůli jídlu, ale člověk si na to za ten život v chudobě zvykne.
Když se mě zeptala na to, jak jsem vyrůstal já, zůstal jsem na ní na pár vteřin hledět, než jsem na sucho polkl a v hlavě si rychle přehrával své dětství. "No, kde začít.." zarazil jsem se a na pár krátkých vteřin se zapřemýšlel. "No.. vyrůstal jsem obyčejně, jak se mezi prostým lidem a chudino říká - z ruky do huby" pověděl jsem a lehce nad tím pokrčil rameny, "byl jsem jenom s mámou, snažila se sebe a ještě mě uživit jak jen to šlo, jenže takový život není lehký, když máte sotva střechu nad hlavou, jste pak ráda i za nějaký ten čerstvý chléb" pousmál jsem se, "některé lidi, třeba jako mě, to naučí skromnosti, jiní když získají o trochu více peněz než co mají, hned to utratí, na místo toho aby to šetřili na horší časy" dodal jsem a pohledem ucukl zpátky k místu, kde byli pávy.

Poslouchá ho, tiše, nepřerušuje ho. Stejně jako on před tím poslouchal ji. Nebyla si jistá, co se všechno dozví, ale věděla, že to bude rozhodně diametrálně odlišné od jejího vyprávění. A taky bylo.
Pokývne. "Opravdu to nezní jako nic lehkého..." zašeptá, "a teď už je to lepší?" zeptá se a zadívá se na něj, není si jistá, jestli ta otázka není příliš naivní, ale přesto se zeptala. "Myslím... Teď jsi mušketýr. To je stálý výdělek, ne?" dodá ještě raději, tiše. Pravda je, že neví moc přesně, jak to chodí. Má jen mlhavou představu. "Jak jsi se vlastně rozhodl, že se chceš stát mušketýrem? Pokud jsi tedy chtěl..." jemně se na něj usměje. Na rtech ji pálí ještě otázka na jeho maminku, ale trochu se bojí ji položit.

"Jinak se o tom mluví a jinak se to poslouchá, Výsosti" pronesl jsem, přesto jsem si zachoval jistý úsměv, byla to minulost a já tu nad ní opravdu skučet nechtěl. Ano, měla pravdu, pro mě byly teď časy mnohem lepší než v dětství, a nebýt té hodné pekařky, asi bych měl dětství mnohem horší, jen díky ní jsem si mohl dopřávat toho luxusu čerstvého chleba, který pekla vždy jen pro mě, a já nebyl tak sobecký a vždy nechal půlku své matce, aby měla vždy co jíst když přišla z práce. "To sice ano, ale většinu toho, co dostanu, věnuju svojí mámě. Děsně mi za to nadává, ne-li od ní dostanu sem tam pohlavek, ale přesto si uvědomuje, že mě tím neodradí. Ona si ty peníze zaslouží mnohem víc, než já" pronesl jsem a musel se až nostalgicky usmát nad tím, jak mě sem tam matka kvůli takové prkotině jemně uhodí, že její dotek sotva cítím. "Na to se pojí i něco jiného, proč jsem se jím chtěl stát a nakonec jsem se jím stal, ale slíbil jsem mámě, že si to nechám pro sebe" odpověděl jsem na její otázku a znovu se jí zahleděl do tváře, "a taky jsem nechtěl být nic, díky mušketýrům jsem poznal spousty nových lidí, a kontakty se dneska hodí" dodal jsem nakonec.

"Já vím. Nechtěla jsem tě urazit..." zavrtí hlavou a zlehka se dotkne hřbetu jeho ruky, jen tak, aby věděl, že to myslí upřímně. To by opravdu nerada. Určitě se to totiž jinak mluví jemu a poslouchá jí, která to nikdy nezažila. Naopak to jistě platilo stejně. Uleví se jí, hodně, když začne mluvit o svojí mamince. Takže maminka žije. To je skvělé.
"Myslím, že je to od tebe úžasné. Jsi skvělý syn!" usměje se na něj, "a samozřejmě, nemusíš mi to říkat! Slib je slib! Zvlášť ten mamince!" broukne souhlasně.
"Kontakty se hodí, to je pravda. No, teď máš jeden navíc! Kdybys někdy potřeboval jakékoliv další detaily o chovu sobů, jsem ti k dispozici!" zažertuje s úculem a zavrtí hlavou. Je jí naprosto jasné, že to poslední, co asi čekal, že od švédské princezny uslyší, budou řeči o sobech. Tak proč o tom nezažertovat.
"A jinak... Byl to náročný výcvik? U mušketýrů?" broukne zvědavě, "můj bratr se učil šermovat už od malička, musel. A taky zacházet s válečnou sekyrou, to je takový náš znak, tak to musí umět... Jednou si se mnou hrál a půjčil mi dřevěný cvičný meč, učil mě s ním. Bylo mi asi sedm. Líbilo se mi to! Ale matka nás viděla. Hrozně nám vynadala..." zavrtí hlavou, "bratr ji zkoušel umluvit tím, že dřív, když jsme bývali vikingové, ženy bojovaly stejně jako muži. Tak proč bych to nemohla umět i já. Nepomohlo to!" zavrtí hlavou.

Už jsem měl na jazyku slova o tom, že mě vůbec neurazila, a i kdyby, záleželo by na tom? Tak nějak jsem tušil, že tahle princezna nebude mezi těmi šlechtici, kteří si s námi vytírali zadky, byl jsem rád za to, že i mezi společností těch arogantních narcistů se najde výjimka, která dokáže soucítit se životy těch, kteří neměli to štěstí narodit se do bohaté rodiny a nestrádat. Nebyl jsem zlým člověkem, ale čas od času jsem si přál vyměnit si s nimi životy, aby i oni poznali, jaké to je dívat se na své děti, jak nemají již druhý den nic k večeři. "Je v tom opravdu hodně, a zasahuje to právě i do mušketýrů, byl jsem obeznámen s tím, že v paláci a jeho okolí má snad všechno oči i uši, a i když to není bůhví jak hrůzostrašná věc, nerad bych aby se to dostalo na světlo světa" pronesl jsem svá poslední slova ohledně toho, proč jsem se stal tím, čím jsem dnes, rozhodně jsem také nechtěl okamžitě švédské princezně vykládat, že se matka kdysi zamilovala do mušketýra, porodila mě a čerstvý otec se rázem o svého syna nezajímal.
"Záleží na vaší vůli, Výsosti. Pokud se jím chcete stát, vydržíte všechno. I kdyby vás někde uvázali, bez jídla a vody, a každou hodinu vás mlátili, vydržela byste to. Když jste chudá a máte vidinu lepšího života, zvládnete všechno. Pokud vám o to tolik nejde, vzdáte to. Stačí pouze chtít a věřit, že to dáte, že to zvládnete" usmál jsem se až optimisticky, sám jsem se musel na pár vteřin zarazit nad tím, jak dokážu být optimistický. "A co se týče zbraní a výcviku, myslím si, že by se ženy měly ubránit samy, ne vždy bude na obzoru onen hrdina, který zachrání ženu z nesnází" dodal jsem nakonec.

Zamrká nad jeho slovy, docela zaskočeně. "Ou... Ale... Nedělají tyhle věci doopravdy? Že ne? Nebo ano?" zadívala se na něj, malinko zděšeně nad tou představou, že by takhle vážně zkoušeli vůli a výdrž svých kadetů. Raději si to ani nepředstavovala. Ale rozhodně by to pořádně změnilo její pohled na mušketýry!
"Tohle si myslím taky! Moje matka je ale toho názoru, že ženy mají v životě jiné bitvy... Nejsem zrovna jejich fanoušek..." nakrčí obočí. Zadívá se na pávy a jezírko. Slunce začíná pomalu zapadat. Brzy začnou křičet i ti zbývající. Při západu slunce jí to nepřijde ani tak strašné jako spíš děsivé. Stíny se prohlubují a ta zvířata ječí jako nějaké nestvůry ze tmy. Zavrtí hlavou, aby ty myšlenky zaplašila. A pak se podívá přímo na něj, s náhlým poměrně širokým úsměvem.
"Mám nápad! Co kdybys mě učil ty? Jak se bránit!" zabrouká nadšeně, "ne tady, samozřejmě... Slyšel jsi to dobře, tady má oči a uši všechno... Ale mohl bys být můj doprovod na vyjížďky! Vyžádala bych si tě... Mohli bychom jezdit někam za město, kde nás nikdo neuvidí! Rozhodně by mi to zlepšilo den... A tobě třeba taky. Těžké říct! Ale... Aspoň by ses nenudil neustálým obcházením zahrady! Je hezká, já vím. Ale přejí se to. Ale samozřejmě jenom pokud budeš chtít! Nebudu tě nutit, to ne!" zavrtí hlavou. Pokud by byl proti nebo se bál, že by mohl mít průšvih, nebude na něj tlačit. To nikdy. I když by mu mohla slíbit, že kdyby na to někdo přišel, odpřísáhne, že ho k tomu donutila, a on jí nemohl odmítnout. Je přeci princezna a ta se neodmítá! Tak by snad problémy neměl.

Musel jsem se jejím slovům zasmát, bylo až roztomilé jak se najednou zděsila. "Ne, Výsosti, nemusíte se obávat. Opravdu nás nenechají hladovět a nebijí nás každou hodinu, to určitě ne. Nejsme barbaři" pověděl jsem klidným tónem hlasu, rozhodně mi nešlo o to aby se z mých slov nějak polekala nad zdravím našich kadetů, jen jsem předtím potřeboval podat pádná slova o tom, co je to vlastně vůle, a asi se mi to moc nepodařilo.. nebo ano? Z jejího výrazu nešlo vyčíst, zda se mi to podařilo či nikoliv. Už jen při vyřčení, že má nápad, se mi na tu vteřinu snad zastavilo srdce, opravdu jsem se lekl co má v plánu, no nakonec jsem si mohl oddechnout. Nepřišlo mi to jako nic hrozného, dokonce bych rád samotnou švédskou princeznu naučil alespoň základní sebeobraně, kdyby došlo na nejhorší. "No, Výsosti, jelikož já tu nebudu vždycky, abych vás chránil i před maličkostmi, něco vás naučit mohu" odvětil jsem a široce se usmál, "je jen na vás, co budete chtít naučit. Ale prosím, nerad bych střílel. Je to moc.. hlasité. Však víte, i mimo město to dokáže vyvolat jistou pozornost" dodal jsem, o pozornost mi ani tak nešlo, jen jsem potřeboval zakrýt to, že střelba není mou předností, a nechtěl jsem jí učit něco, co sám neovládám s přehledem.

Úlevně si vydechne a sama se trochu zasměje. "Uf... No to jsem ráda! Trochu jsi mě vyděsil, byla bych schopná tomu věřit!" uculí se tomu, sama sobě. A pak i jemu, když vidí to počáteční zděšení na jeho tváři, když mu oznámí, že má nápad. Ale nakonec souhlasí! Skoro ji to překvapí, ale má opravdu radost, to je na ní vidět.
"Ah, to je úplně v pořádku! Nemusím střílení... Spíš bych brala meč!" usměje se, "meč a luk, jestli umíš! Vím, že se teď kromě mušket používají spíš kuše..." pokývne, "ale s lukem trošku umím! Otec mi dovolil párkrát střílet s druhým bratrem!" broukne, "tak třeba bych aspoň v něčem nebyla úplně začátečnicky marná! Doufám, už je to dlouho!" nakrčí zase trochu roztomile obočí a usměje se. "Takže... Vážně souhlasíš?" zadívá se na něj, "chceš to podniknout? Budu ti opravdu zavázaná!" ujistí ho. Dá mu své slovo. Princezna přeci nezapomíná na nikoho, kdo jí pomohl. Jakkoliv. A kdo ví, třeba někdy Thierry bude potřebovat pomoc. Jakoukoliv. Pro matku, pro sebe. Mohla by za něj někde ztratit dobré slovo. Cokoliv. Slunce už je skoro pryč. Je dobře, že ji to stihlo napadnout teď. Brzy už nebude čas, budou se po ní shánět, aby po tmě netrajdala venku. Jako kdyby se tu něco mohlo stát. Mohla by zakopnout o spícího páva. V nejhorším by spadla do jezírka. A to nic hrozného nebylo, vody je tam v nejhlubším místě sotva do pasu. Komorná by se určitě zase křižovala, kdyby jí přinesla mokré a špinavé šaty z vody!