Budova soudu a věznice

Předvolání. Mohla to čekat, když si postupně po upálení nebohé malé Violet chodili pro jednu po druhé. Většina se jich vrátila, některé dokonce docela brzy. Nějaké úplně v pořádku, jiné potlučené tak, že jim madame musela nechat pár dní volna. Mohla to čekat. A čekala to. Jen nečekala, že jí dva strážní rozrazí dveře uprostřed práce. Což o to, ona se nestydí. Ubohý obchodník co za ní zrovna lezl do postele ale vypadal, jako by měl dostat infarkt. Políbila ho na čelo s ustupujícími vlasy, do dlaně mu vtiskla pár penízků, které jí přinesl, aby se snad neříkalo že je nepoctivá a na holé tělo si natáhla jednoduché tmavozelené šaty s ledabyle zašněrovaným živůtkem, pod kterým prosvítá stříbrný medailon s drakem. Tohle je něco, co nedomyslela. Co měla odložit, sundat už v pokoji. Napadlo ji to až cestou, tak přívěsek na dlouhém řetízku alespoň lépe zakryla šaty, když ji prováděli městem a živůtek přece jen stáhla a zašněrovala, když ji nechali stát před velkými těžkými dveřmi. Nebojí se. Není zcela sebevědomá, ale nebojí se. Ve městě je přece její ochránce poslaný samotnou Danann.
Trvá jen chvíli, než jí dveře otevřou a ona se ocitne v poměrně velké místnosti, která ale i přes své rozměry působí jaksi stísněným a nepřátelským dojmem. Než vůbec stihne něco říct, jeden ze strážných ji s postrčením zastaví před mladým mužem. ,,Ukloň se sakra, ženská." Nejprve se ušklíbne, pak ze sebe shodí ruku toho nevychovaného hulváta a až pak naznačí jakousi úklonu. Moc elegantní na to, aby ji mohla jen odkoukat a přece dostatečně odbytou na to, aby zcela neprozradila, že se ji učila se soukromým učitelem. To ovšem bylo dávno, velmi dávno, v jiném životě. Dlouhé, rozpuštěné světlé vlasy jí na moment sklouznou do tváře když se uklání, ani tak ale z muže před sebou nespustí pronikavé, tmavě modré oči. Drzá. Je drzá a vždycky byla. ,,Nechal jste pro mě poslat, vzácný pane?" Kdyby v tom oslovení bylo jen o kapku víc neuctivého sarkasmu, mohl by ji nejspíš nechat hned zavřít. Jenže ona tohle umí moc dobře. Lhát, pohrávat si s tónem hlasu i s lidmi. Na zlomek vteřiny se jí ve tváři mihne náznak polovičatého úsměvu, ve kterém zvedne jeden koutek úst o něco výše než druhý.

Alexandre seděl na židli u těžkého stolu z dubového dříví v místnosti která byla spíše skromněji vybavená, přesto ale byla honosná, mohl si nechat vytvořit svou místnost dle svého uvážení ale takto jak byla vybavená tak mu plně stačila i vyhovovala, nechtěl aby někdo zkoušel říkat že je místnost placená zlatem který on by mohl přijímat jako uplatek a znevažovat tak vážnost této místnosti,postavení i institutu tím že by někdo zkoušel vypouštět lži, že se dá tento úřad koupit.
Na stole měl krucifix, pár knih které byly už od pohledu staré jak sám čas a mohly vyprávět už historii, několik listu papírů a kalamář s brkem. Když seděl, měl podepřenou bradu a šel na něj spánek, jelikož celou noc pracoval a únava si takto druhý den začala brát svojí daň.
Z jeho letmého spánku jej vzbudily kroky, které uslyšel, když někdo šel do jeho pracovny. "Počkejte za dveřmi."
Odpoví pouze stroze strážnýmu a však tato slova jsou jediná které prozatím řekne, místo dalších slov vezme brk a něco zapíše do jednoho už tak popsaného lístu papíru,po tomto kroku odloží brk zpět na své místo a teprve poté se podívá na dívku kterou nechal předvést, pomalu ji svým povýšeným pohledem sjede od hlavy až k patě a od paty až k hlavě. V jeho výrazu pohledu mohlo být zdát jisté pohrdání, přesto ale si chtěl udržet vážnost jako soudce a tak jednal s dívkou s respektem i úctou, jakou si snad žena zaslouží. "Nebudeme si lhát, Vy víte kdo jsem já a já vím kdo jste Vy." Touto větou přeruší to ticho které panovalo a rukou nabídne místo k sezení u jeho stolu, jako by snad byla ona jemu rovná.
"Jsem soudce kterého jmenovala Naše královna a Vy jste dívka z nevěstince." Pohlédne na brk se kterým před chvilkou psal a upraví jej tak, aby na stole všechno bylo naprosto dokonalé. "Nemusíte mít obavy, tedy alespoň prozatím a pokud budete spolupracovat, říkat pravdu tak ještě dnes se budete moci vrátit domů či do nevěstince, nemohu říci že Vaší živnost schvaluji ale z pohledu práva je vše v pořádku a morální zásady Vás zajímají tak moc asi jako mě kolik mužů jste dnes obšťastnila."
Jeho věty začínají být drzé a možná i neuctivé k dívce. "Chci Vás vyslechnout k situaci, která se odehrála před dvěma týdny a Vy patrně víte o čem mluvím .. mluvím o upálení dívky z nevěstince kde pracujete, protože zavraždila nenarozené dítě." Zamračí se a jeho hlas začne být velice přísný. "Bůh a ani lidé neodpouští takovéto hříchy a o tom co udělala může teď přemýšlet celou věčnost, během toho co bude prožívat nekonečná utrpení souhlasíte že si tohle utrpení zaslouží a nebo nesouhlasíte ?" Položí první jednoduchou otázkou a však čeká na odpověď, jako by měla povědět něco důležitého a připravý si brk. "Víte, rád bych se Vás zeptal, zda jste neslyšela zda se s někým o svém hříchu předem radila, kdo ji napomáhal." Zakroutí lehce hlavou a jeho pohled se zaměří na její řetízek s medailonem draka a však nijak na to nezareaguje, žádnou změnou mimikou v obličeji, pohledem nebo slovem, prostě to přejde. "Ta dívka byla mladá, před vykonáním rozsudku toho moc nepověděla." Znovu se ale zatvíří přísně a řekne tajemným hlasem. "Něco přeci ale ano ..." Nedokončí svou větu a nechá ji volně plynout. "Mladá dívka jako ona, sama by na to jak provést tento ohavný hřích by patrně nepřišla .. jak si vysvětlujete že dostala k této informaci, případně kdo si myslíte že ji tohle poradil ?"

Nedá se říci, že by byla nadšená z toho, že soudce poslal strážné pryč. Může to přinést stejně tak něco pozitivního jako negativního a zrovna v tomhle případě se misky pomyslných vah kloní spíše kloní k negativu. Nenechá se tím ale odradit, ne zcela. To by musela mít mnohem méně víry v sebe samou, aby se něco takového stalo. Nedá na sobě znát prakticky žádné emoce, rozpoložení, ve kterém se nachází, když ji téměř studuje pohledem. Jen ať se dívá, není první a rozhodně není ani poslední, tohle jí neublíží. ,,Jistě, lež je přece hřích, nebo snad ne?" Neusměje se, nedělá ze sebe sladkou a rozkošnou, jako to ráda předvádí spousta ostatních děvčat z Domu poupat. A člověk by musel umět v ostatních velice dobře číst, aby odhalil, že to co pověděla ve skutečnosti nebere ani trochu vážně. Po jeho nabídce se usadí na židli na kterou jí ukázal, bez velkých okolků nebo nervozity. S naučeným, mnohem spíše než vrozeným, klidem přeloží nohu přes nohu a opře se zády o polstrování. Nechává ho mluvit. Muži rádi mluví, hlavně ti co si o sobě hodně myslí. A jen málokdy si uvědomují co tím na sebe vlastně prozrazují. Nechá ho mluvit, pozoruje ho, pohledem provází ruku kterou rovná na stole brk. Na moment ji napadne jak by asi reagoval, kdyby mu přísný pořádek přeházela. Někdy to možná vyzkouší.
Znovu promluví teprve, když jí položí první jasnou otázku, na kterou očekává odpověď. Ani náhodou se ale nedočká prostého ano nebo ne. Vždyť k čemu by to bylo? Všechno se dá vyřešit mnohem elegantněji a Neri se, i přes jeho zamračený výraz a přísný hlas, znovu mírně pousměje. Pokud se takhle mračí často, brzy si založí na vrásky, které se k těm jeho kudrnatým zlatým vlasům vůbec nebudou hodit. ,,Souhlasím s tím, že každý musí nést následky svých činů." Jaké následky a jak přesně je má nést, inu, to už je na svobodné interpretaci každého. Ona přece spolupracuje, nebo ne? Vyslechne si i další dotaz, tentokrát o něco komplikovanější a její sebejistý úsměv přece jen na vteřinku zakolísá, i když vlastně jen na podobně dlouhou dobu, po kterou ucítí jeho pohled ve svém dekoltu. Nedělá si iluze. Je přitažlivá a ví to o sobě, ale kdyby měl tenhle muž zájem jen využít toho, že si může zdarma užít s kteroukoli z nich, jen těžko by se některá děvčata vracela s modřinami. I když... odolá nutkání sáhnout na medailon a znovu se usměje. ,,Nevím co vám pověděly ostatní dívky, ale nejsem mezi nimi zrovna populární. Nechodí se mi svěřovat." Tohle je skutečně pravda a snad to i dosvědčuje kapka hořkosti, která se jí vloudila do hlasu. Je v Domě poupat už pět let, většinu z jeho stávajících pracovnic zná od chvíle, kdy tam nastoupily. Není mnoho žen, co by zrovna tuhle práci vykonávaly dlouhou dobu, rozhodně ne na jednom místě. I proto si během těch let vybudovala jisté postavení, výsady, úlevy. A to se, zcela logicky, těm mladším a dravějším nelíbí. ,,Violet byla dítě, hloupé dítě. To ale neznamená, že nedokázala číst. Nebo se s někým na trhu dát do řeči." Trochu se jí sevře žaludek. Měla to děvče ráda. Pamatuje si jako by to bylo jen před pár hodinami, jak jí dávala pít odvar, jak ji s kvítkem konejšili. Kvítek... přece by to na ni neřekl zrovna kvítek. Poprvé od doby co vešla se na ní odrazí nějaká významnější emoce, ne pro zamračenou tvář soudce, ale pro její vlastní myšlenkové pochody. ,,V přístavu jsou stále nějaké lodě, i ze zámoří. Možná na někoho narazila tam." Lehké pokrčení ramen, které snad může působit odevzdaně. Jen na chviličku, krátký okamžik, než se znovu narovná, než znovu zvedne oči k soudcově tváři. Dokázala to zahnat. Strach, pochybnosti. Pocit zrazené důvěry. Nemohl to být on. Nikdy by je přece neohrozil. Aimé by nikdy žádnou ze svých květinek neohrozil a už vůbec by přece neohrozil ji.

Seděl za stolem a zapisoval si její odpovědi na kus papíru, svým krasopisným písmem tak aby se tento papír dal případně dále použít pro další šetření či vyšetřování. Na její otázku, která byla i odpovědí v podobě že lhát by byla lež, zareaguje pouze tichým souhlasným přikývnutím a poté pokračuje dále ve psaní.
"Máte pravdu, jednou se budeme všichni muset zodpovídat za své činy .." Zapíše poslední větu a odloží husí brk, přičemž se podívá dívce do očí. "I Vy ..." Řekne zvláštním tónem hlasu ze kterého se dá vyčíst pouze pramálo.
Sleduje její ladné pohyby nohou a snaží se očima číst řeč jejího těla, proto mu neunikne změna jejího výrazu. "Máte nádherný šperk, patrně od jednoho z nápadníku nevěstince, nebo se snad jedná o nějaké dědictví Vaší rodiny ?" Položí otázku a vezme znovu do ruky brk aby mohl její případnou odpověď zaprotokolovat. "Jste velmi půvabná dívka, umím si představit že muži za Vaší přítomnost dokáži zaplatit zlatem .." Nabídne ji svojí větou možnost jakého si úniku na jeho otázku. "Máte pravdu, bohužel." Odpoví a mírně se k ní nakloní.
"Mezi některými děvčaty zrovna popularitu nemáte a věřím že se bezesporu jedná převážně o žárlivost, přeci jen pokud budu k Vám upřímný jako muž ... jste bezesporu půvabnější než jiné." Pak se zase opře. "Ovšem dostaly se ke mně jisté informace a já je nemohu brát na lehkou váhu."
Vytáhne jeden popsaný list papíru aby si jej pročetl, patrně se jednalo o předchozí výpověď s jinou dívkou , který pak následně opětovně uloží aby měl čistý svůj stůl. "Sama jste řekla že ta dívka, která spáchala tuto vraždu, že byla hloupé dítě." Znovu souhlasně přikývne a opět nechá znít ticho aby mohl opětovně číst řeč jejího těla. "Neznám prosté dívky tak jako Vy a možná mi tedy odpovíte na mou otázku, ovšem kolik prostých dětí jejího věku umí číst a má přístup ke knihám ?!"
Položí jedovanou otázku. "Osobně neznám jediné dítě, které by mělo přístup ke vzdělání a především ke knihám, které poposují tyto věci ... navíc tohle je věc kterou v učených knihán nenajdete, protože je špatná a kacířská." Odloží brk. "Musela by tedy být ve spojení s někým kdo umí číst, psát a dle obsahu knihy mít přístup ke čarodějnému či kacířskému učení. Tedy to znamená, že osoby které nesou vinu za nenarozené dítě jsou minimálně dvě a otevírá se tak prostor pro nebezpečné úvahy i nebezpečí čarodějnického spolčení." Jeho hlas má neměný tón hlasu. "Navíc dle výpovědy jistých slečen, se vyznáte prý v bylinkách, řekněte mi jak se dívka z nevěstince naučí používat bylinky, myslel jsem si že dívka z nevěstince má umět jak nejlépe roztáhnout nohy a jak uspokojit toho kdo platí." Opět se k ní lehce nahne. "Chcete potvrdit nebo vyvrátit že umíte poučívat byliny které by dokázaly zabít nebohé, nenarození dítě v těle matky ?!"

Nejspíš soudce doufal v jakýsi dramatický efekt, který by vytvořil svou odmlkou před "i vy", ten se ovšem nedostavil. K jeho smůle, není husička. Docela jisté by to totiž na nějaké jednoduší stvoření působilo přesně tak, jak si přál. Když pak ale doslova upozorní na její medailon, už skutečně neodolá tomu, aby se ho lehce dotkla. Prsty přejede po stříbrném drakovi, než ho znovu schová za lem šatů. ,,Děkuji. Tohle ovšem ani zdaleka není zlato. A také to nebyla platba." Mohla by lhát, dokonce velmi snadno. Ovšem nechce, ne v tomhle, ne kvůli Danann a ne kvůli své vlastní pýše. Pokud se ale bude ptát dál, je možné, že se nakonec k nějaké lži uchýlí. Pak je najednou zlatovlasý soudce o něco blíže. Rozhodně blíže, než by měl při svém vážném vyšetřování a váženém úřadu být. Rozhodně musí cítit její květinový parfém, sladký a omamný, skoro by se z něj člověku zatočila hlava, kdyby byl jen trochu silnější. ,,Jsem si jistá, že přesně tohle jste řekl každé, která tu seděla." Bylo by snadné se teď snažit na něj zapůsobit, znovu ladně přehodit nohu přes nohu, rádoby omylem popotáhnout za šňůrku šněrování na živůtku. Snad by to i měla udělat. Ale neudělá. Možná to nakonec bude její největší chyba.
,,Prosím, ráda je uslyším." Stejně jako on i ona se znovu opře a gestem ruky ho povzbudí v tom, aby jí prozradil co na ni napovídali. Skoro jako kdyby tu byla doma ona. Jako kdyby měla vést výslech ona. Elegantní a jaksi přirozená drzost, kterou by skoro bylo snadné jí odpustit. Skoro. Záleží na osobnosti toho, s kým právě mluví. Stejně tak snadné by totiž bylo ji za něco takového chytit pod tím pěkným štíhlým krčkem. Přikývne, když prakticky zopakuje co sama pověděla. V první chvíli neví kam tím míří, jeho další slova jí to ale poměrně rychle objasní. A ona se usměje, hlavu lehce nakloní k jednomu rameni. ,,Drahý pane... v popatech ani zdaleka nejsou jen prosté dívky. Šlechtičny co utekly z domova, dcerky kupců které vyhnali rodiče protože s někým ulehly před svatbou. Skoro se mi nechce věřit, že se vám s tím žádná z nich nesvěřila." Ostatně, proč mu tohle neříct, že. Poč mu to neříct a na moment si nevychutnat svou vlastní převahu. Má takové momenty ráda, dokonce velmi ráda. Ani ji tak příliš nerozruší jedovatost v jeho hlase, jen nad ní lehce pozvedne obočí a skutečně tentokrát vymění nohy, položí levou přes pravou.
Poslouchá, tentokrát bez přerušování. Nechá ho domluvit, neodpoví na to kde by Violet mohla takové knihy vzít, nevyjádří se k tomu, že na ni některé žalovaly. Aby taky ne. Nebude tak těžké zjistit, které to byly. Na moment se odmlčí, teprve když se k ní znovu nakloní odpoví. Tiše, hlasem který skoro hladí, který slibuje cosi záhadného, co není z tohohle světa. ,,Když o to budete stát, můžu vám ukázat co přesně jsem se naučila... s nohami i bylinkami." Trvá to jen malý okamžik, ve kterém jako by se čas zpomalil a vzduch zhoustl do konzistence medu. Okamžik, ve kterém je přesně tolik času na to, aby mohla člověkem proběhnout touha nebo mu naskočit husí kůže. ,,Nenarodila jsem se v nevěstinci monsieur de Sévigne. A i kdyby, heřmánkový čaj na bolení v krku umí uvařit úplně každý, nemyslíte?"

Lhal by kdyby neřekl že se nesnažil na tuto dívku vyvíjet tlak a nesnažil se tak zasadit semínko pochybností, ovšem bohužel pro mladého soudce, dívka jak se zdála nebyla ta která by se lekla nějakého osočování, byla buďto nevinná a s případem neměla nic společného a tedy pouze s ní ztrácí svůj čas ... a nebo je dobrou lhářkou co má výborně sebeovládání, tak jako tak, bylo povinností mladého soudce zjistit kde a hlavně jaká je pravda. Když postřehne znatelný dotek na medailon tak přimhouří oči, tento pohyb jejího těla však vzbudí větší zvědavost o tento medailon. "Když to není zlato a ani platba, tak co to tedy je ?" Jeho hlas je klidný a dalo by se říci i přátelský, ovšem ani na okamžik neucukne ze své role soudce. "Přeci jenom poznám kvalitní mistrovskou práci když ji vidím, nechci zdejším lidem křivdit ale tato mistrná práce by se těžko hledala i v Paříži. Řekněte mi o něm více." Jak se zdá tak mladého soudce tento meidalon z jistého důvodu velmi zajímá, otázkou však bylo, zda jej to zajímá z postavení soudce či jiného a nebo snad jako člověka co má zájem o mistrovská díla a kochá se jejich krásou.
Pak ale zase začne pokračovat ve své práci.

Když mu řekne o tom že tohle určitě říká každé co tu seděla, je nucený se nenuceně usmát a ukázat tak i svou lidskou tvář a nakonec zakroutí hlavou. "Pletete se, tohle neříkám ženám a dívkám na potkání, myslím si že pokud muž chce složit ženě poklonu, musí být opravdová a ne smyšlená." Zhluboka se nadechne i přivoní k jejímu okouzlujícímu parfému, poté se ale zase stáhne zpět, začne si uvědomovat že on sám se dostává někam kam se dostat nechce a ani by neměl se dostat. /"Ulehly přes svatbou.../" Zazní slova té dívky v hlavě soudce ještě jednou a vybaví se mu vlastní svatba ze které sešlo, protože ona milovala někoho jiného a patrně s ním i ulehala. "Nestarám se o existence z nevěstinců !"
Odsekne hlasitě,naštvaně a rozčileně je to obrat o proti přátelské skládání poklony před okamžikem.
"I kdyby v celém nevěstinci byly jenom vzdělané dívky, neznamená to nic !" Jeho hlas je pořád naštvaný a neměnný z předchozí situace. "Znamená to a utvrzuje to má slova, ta dívka se musela k informaci dostat od Vás nebo od kterékoliv jiné z nevěstince, nevěřím ani na okamžik tomu že k této informaci dospěla pouhou náhodou, je to čarodějné učení !"
Jeho hlas na místo uklidňování se začne stupňovat. "Chci teď slyšet ... kde si myslíte že se dostala k možným knihám a chci přesně vědět kde jsou knihy ukryté, nevěřím že v celém nevěstinci šlo o jediný incident, myslím si že k vraždám nenarozených dětí došlo i v minulosti a jen byly tyto události přehlíženy, není tajemstvím že můj předchůdce navštěvoval tento podnik a myslím si ... vím že musel mít parchanta s Vámi nebo nějakou jinou ale nechtěl aby se o tom dověděli lidé a jeho žena a tak docházelo k těmto praktikám běžně, není přeci pro žádnou z těchto žen žádoucí aby čekala potomka o kterého by se musela starat na místo roztahování nohou !"
Začne opět psát na list papíru, tentokrát ale jeho písmo má daleko do krasopisu a pak ledabyle položí před sebou brk a už se snaží opět uklidnit. "Vaše nohy možná zajímají lidi v nevěstinci ne mě a vyprošuji si aby jste taková slova vypouštěla na této půdě !"
Několikrát se zhluboka nadechne, nakonec vstane od stolu aby se mohl postavit k oknu.
Stojí zády k dívce a dlouho hledí nepřítomně z okna. "Povídejte mi o Vás, chci říct ... kde jste se narodila a kdo jsou Vaší rodiče ?"

Moc dobře si všimla toho, že k medailonu svojí vlastní neopatrností jen přitáhla víc pozornosti. No, co už se dá dělat. Jen vteřinka uvažování ji dovede k tomu, že v téhle situaci je lepší říct alespoň částečnou pravdu. ,,Stříbro a dračí sklo... obsidián." Odpoví nejprve doslova na otázku ohledně toho, co to tedy přesně je. Ve výsledku díky použitým materiálům medailon není tak drahý, jak může vypadat. Zrovna u tohohle šperku ale cena není tou nejpodstatnější hodnotou. ,,Nevím kdo ho vyrobil, jen jsem za něj zaplatila. Mám ráda pohádky, víte?" To je vlastně také pravda. Neví, kdo ho vyrobil. Jen před několika měsíci předala v přístavu na lodi mířící do Anglie, Irska, nemalou sumu peněz a instrukce, aby se jí nakonec za další dobu kapitán vrátil s medailonem. Pokrčí nad tím rameny. Tuhle historku si může ověřovat jak chce, jediný koho by mohla přivést do potíží je právě ten kapitán. Ona přece jen koupila hezký šperk.
Ani ten, náhle a na chvíli docela sympatický, úsměv ji nedonutí aby polevila ze svojí ostražitosti. Ne, tenhle muž rozhodně není bezpečný. A nejspíš není ani úplně hloupý, o to víc ji láká si s ním hrát. Zjistit, co všechno si může dovolit. Bylo by to tak zajímavé! Jediné co ji odrazuje je fakt, že je v sázce nejen její život, ale i pomsta kterou má na dosah ruky. A pak samozřejmě osudy všech, se kterými má něco společného. Takže na slova o lichocení neodpoví, nechá ho, aby se odtáhl. Ukáže se, že udělala dobře, velmi dobře. Tu náhlou proměnu nálady by mu mohla závidět leckterá městská hysterka. ,,Znamená to, že umějí číst." Ona zůstává v klidu. Pravda, bez svého sebevědomého úsměvu, zato s rukama založenýma na prsou a odhodlaným, chladným pohledem. Jen ať si na ni křičí, když mu to udělá dobře. Ukazuje jí, že něčím, zatím přesně neví čím, narazila na něco co je pro něj citlivé. To za trochu křiku stojí, může se to hodit. ,,Řekla jsem, že o tom nic nevím. Nechodí si se mnou povídat." Klidně ho přeruší uprostřed věty, když se začne dožadovat okamžitého vysvětlení a rozčileně blábolit cosi o spiknutí, o vraždách. Tenhle nebohý mladý muž nejspíš nemá ani nejmenší tušení co se ve skutečnosti v celém městě, pod městem, děje. Jinak by to se svým idealismem a oddaností víře, na kterou usuzuje podle kříže na jeho stole, dávno vzdal. Stojí jí to trochu sebeovládání, ale nakonec zacukání koutků, které by mohlo vést k úsměvu nad jeho slovy, schová za odkašlání si. ,,Divil byste se, kolik je dětí kolem poupat. Někdo musí pracovat v kuchyni, prát a uklízet. Zkuste se někdy přijít podívat." Cokoli o předchozím soudci ignoruje. Nikdy nebyl zrovna její zákazník a i kdyby s ním některá z dívek dítě měla, nejspíš by ani nevěděla, že je jeho otcem. Otcovství se určuje poměrně těžko, když během většiny nocí vystřídají více mužů.
Tiše si povzdechne nad tím, jak si zase cosi na co nevidí začne psát. Nevstává, zatím. Rozhodně nemá v úmyslu tomu plavovlasému dobrodinci nějak pomáhat ke klidu. Možná právě naopak? Náznak ďábelského plánu se jí začíná líhnout v hlavě. ,,Mám dojem, že vám dělá potíže mluvit o sexu, monsieur..." Vyprošovat si může. A ona by nejspíše měla poslechnout, ale tohle je až moc lákavé na to, aby se jí vůbec chtělo odolávat. Navíc podle toho co říkal před chvílí by ho její nohy přece jen zajímat mohly, vždyť jí ještě potvrzoval, že je hezká. Tentokrát se úsměv ani nesnaží schovat. Chudák malý, chová se jako by byl panic. Možná by mu malý výlet do nevěstince udělal dobře. V jeho věku to nemůže být úplně zdravé... provází ho pohledem když přechází k oknu a on tak, nejspíš tedy, nemůže vidět jak pobaveně povytáhla obočí nad jeho otázkou. Poznámku o tom, že ho příběhy děvek údajně nezajímají už ale, přece jen, raději spolkne. ,,Jsem Neria." Jednoduchá odpověď, stejnou měrou pravda jako lež. Je Neria. Před Neriou byla zneužívanou manželkou a před ní ještě někým docela jiným. Tak trochu má chuť mu to povědět. Čistě jen proto aby viděla, jak se tváří. Jenže čím méně toho o ní zjistí, tím lépe. Mohl by jí přece pokazit její plány. Vstane, nespěchá. Dva kroky k němu, i tak mezi nimi zůstává pořád více než dostačující prostor snad dvou, snad více než dvou metrů. ,,Narodila jsem se v lednu v Paříži a byla pokřtěna v Notre Dame..." začne s odpovědí na jeho otázku, jako kdyby se chystala vyprávět příběh. Snad to tak může i vypadat, jako velká vymyšlená lež. Když si to bude chtít de Sévigne myslet, bránit mu v tom nebude. ,,Měla jsem bratra, kdysi. Nevím kde je teď. Od rodiny jsem odešla velmi mladá, vdala se za prvního muže co slíbil, že se o mě postará." Ne, zatím žádná jména. K čemu by mu byla? A už vůbec mu neprozradí to svoje. Jména mají velkou moc, kterou si většina lidí, hlavně křesťanů, neuvědomuje. Na chvíli se odmlčí, snad aby mu nechala prostor pro případné otázky. Ne, že by na ně plánovala odpovědět nějak detailněji. O tom ostatně vypovídá i to, že zatáhne za šněrování na šatech, vytáhne z nich bledé, štíhlé paže, ale zatím je nepouští úplně, přidržuje si je nad dekoltem. ,,Myslíte si, že jsem čarodějnice, monsieur. Ale ty jsou přece ošklivé, mají na sobě mít ďábelské znaménko, tak nám to říkali v kostele. Co celý tenhle výslech urychlit tím, že mě prohlédnete?" Jednoduchý způsob, jak změnit téma. Rozhodně nestojí o to se s ním vypsat, na druhou stranu by ji to asi nezabilo, kdyby to znamenalo, že se přestane ptát a dá jí pokoj. Navíc... pořád si myslí, že je panic. A sama je zvědavá, kolik by bylo třeba k tomu, aby ho znovu vyvedla z míry.

Ten medailon jej hypnotizoval ne však kvůli svému momentálnínu vzhledu ale kvůli tomu co prováděl s tou dívkou, měl pocit jako by pro ní ten medailon měl vyšší hodnotu než si dovolila před ním přiznat. "Jistě že ... pohádky." Řekne hlasem který jasně značil to že ji dvakrát tyto její pohádky nevěří. "Pokud dovolíte, požádal bych Vás zda by jste mi jej nepůjčila, rád bych si prohlédl jeho krásu zblízka, tedy pokud to pro Vás nepředstavuje nějaký problém či komplikaci."
Mohl zajistit aby mu jej vydala, iť za dveřmi jsou stráže ale nechtěl alespoň prozatím takové jednání, možná prozatím nebylo třeba ale nehodlá svou žádost o vydání medailonu opakovat.

Vnímal její pohled jakým jej sledovala, uvědomoval si že se v něm snaží číst tak jako on v ní ale tohle mu nijak zvlášt nevadilo, její jednání bylo pochopitelný ale i přirozený, proto za tímto chováním neviděl nic podezřelého. "Umějí číst ..." Zopakuje její odpověď ale víc k tomu nic neřekne, patrně v této její větě viděl něco co nemuselo být na první pohled jisté.

Během rozhovoru je část trochu mimo, respektive je myšlenkami mimo, konkrétně v minulosti když zjistil že dívka kterou miloval, uléhala s jiným. "Jistě někdo musí prát,uklízet, starat se o jídlo a kdo se tedy stará o děti když ostatní pracují ?"
Něco si zapíše na jiný čistý papír.
"Nemám potřebu navštěvovat taková místa, nehodí se to k vážnosti mého úřadu, sloužím spravedlnosti a zodpovídám se ze svých rozhodnutí Bohu, královně ale i lidu. Můj předchůdce rád na tyto věci zapomínal a své kratochvíle stavěl nad své povinnosti a proto tu už není." Podívá se bokem a pak zpět na ní. "Jsem si ale jistý že tohle víte daleko lépe jak já samotný."
Vyslechne si její otázku která jej pobouří ale snaží se nedat tohle najevo. "Mluvit o sexu ?! Zeptá se nechápavě. "Nemyslím si, že by tohle téma patřilo na tuto půdu či místnosti ... navíc jste to Vy a ne já kdo má odpovídat na otázky a jsem to já a ne Vy, kdo je oprávněn podávat otázky." Jeho hlas byl znovu přísný.
"Neria z Paříže, pokřtěná v Notre Dame." Pokyne několikrát hlavou.
"Jak se to vlastně stane, že dívka jako Vy se ocitne zde ? V Paříži by jste přeci jen měla větší zisky i klientelu, než zde ... tedy pokud budeme vycházet z toho že by jste se držela svého řemesla a zaměstná í." Než dostane jednu odpověď tak hned podává další otázku. "Jste křtěná a přeci jste mi řekla jen jedno jméno, jaké je Váše druhé jméno ? Kdo je Váš kmotr či kmotra a kolik je Vám let ?!"
Jedna otázka za druhou ale nešlo snad o žádné těžké otázky a tak doufá že ani odpovědi nebudou muset být nějak složité. "Jak se vlastně jmenoval Váš bratr ?"
Zapíše zase něco na vedlejší papír, do kterého už něco psal. "Váš muž se jmenoval jak, odkud byl a kde před zraky Boha jste byli odáni ?" Říkala toho málo, přesto ale hodně.
"Co se stalo z Vaším mužem, že dnes roztahujete nohy ?!" Znovu se začne naštvávat, tentokrát ale emoce v sobě potlačí a otočí se na ní, když si drží oblečení, jeho pohled trvá dlouho bez nějakých dalších slov, skoro až podlehl jejímu kouzlu to se ale pak bez zájmu otočí zpět.
"Oblečte se !"
Přikáže rázně a jde se zase posadit aby mohl psát. "Dle některých mužů víry je krása hřích, protože svádí od toho aby se taková žena věnovala pouze Bohu."
Namočí brk do inkoustu a zapisuje věci, bez jediného pohledu na ní. "Nikdo neřekl že čarodějnice musí být ošklivá a nikdo neřekl že si myslím to, že jste čarodějnice." Teprve poté se na ní podívá. "A já nejsem inkvizice ani inkviziční soudce ... jenom se snažím zjistit jak a od koho se ta dívka dostala k těm čarodějným myšlenkám ... kdo ji to našeptával že má zavraždit své dítě."

Ani neodpoví, jen si rukama zajede pod vlasy, aby rozepla řetízek medailonu a podala mu ho. Je to symbol, jistě. Ale zároveň to není nic víc než symbol. Zlobilo by ji, kdyby o něj přišla, má pro ni svou váhu, ale jeho případná ztráta by pro ni nebyla ničím, s čím by se nedokázala vyrovnat. A Danann... Danann by si řekla cenu za své odpuštění. Nechá být už i řeči o vzdělanosti či nevzdělanosti místních nevěstek. Hlavně proto, že ji zaujme jeho rozčilení. Chtěla by vědět co ho vyprovokovalo, velmi dobře si ale uvědomuje, že takové odhalení potřebuje svůj čas. A o čase který spolu stráví teď, bohužel, rozhoduje on. ,,V tom nemohu sloužit, drahý pane. Soudce nebyl z těch, co chodí za mnou. A starší děti se přece starají o ty mladší. Jak jinak." Všechny ty řeči o vážnosti a Bohu ji nezajímají, nebaví. Dokáže udržet soustředěný výraz, tvářit se, že ho poslouchá, ale je to zkrátka jen naučená póza. ,,Ano, mluvit o sexu. Pořád tomu říkáte jen "roztahování nohou". Ale víte, že to jde i bez toho aby se roztáhly?" Docela ignoruje jeho malý výbuch ohledně toho, že by se neměla ptát. Malá kapka zadostiučinění a radosti. Na chvíli. Než se znovu sama uvolí zodpovědět ty jeho.
,,Nedělala jsem to vždycky." Do hlasu jí vklouzne trocha nechtěné uraženosti, snad zraněné ješitnosti. Nejen proto, že jí neustále říká 'dívka', ale i pro jeho automatický předpoklad, že se snad kurví od narození. Pitomec! ,,Mé druhé jméno je Adeline, neznám svojí kmotru. Je mi pětadvacet let." Ztrácí chuť a náladu si hrát, což se ukáže ve strohých odpovědích. Nereaguje na ni tak, aby ji dál bavilo v tom pokračovat. To ale neznamená, že poleví ve svých polopravdách a lžích. Když se totiž do lži trocha pravdy přimíchá, vždycky zní velmi věrohodněji. Možná úplně věrohodně. Už ho ani nesleduje, na chvíli. Začíná ji nudit a tak se místo toho aby muže dál pozorovala rozhlédne po místnosti. ,,Bratr byl Jean." Lehké pokrčení ramen. Pravda. Jako by mu k něčemu byla, Jeanů běhá po světě tisíce. ,,Hugo Mercierre, Paříž. Oddáni v kostele svaté trojice. Zemřel." Zase spousta pravdy. Tím posledním si samozřejmě nemůže být úplně jistá, ale více než doufá, že ten bastard zemřel. Chcípnul. Pošel jako prašivý vzteklý pes. Snad mu umírání trvalo dlouho, bolelo a země mu nikdy nebude lehká. Trochu se ošije. Začíná mít dojem, že toho řekla víc než dost, víc než by řekla kdykoli jindy a na jazyku ucítí hořkou pachuť vzpomínek.
Pokusí se ji zahnat, vrátit se do své hravé nálady, snad zase získat trochu navrch, když mu předvede divadýlko s šaty. A na nějakou chvíli to vypadá, že skoro zabralo. Dokonce šaty maličko, skoro by se dalo říci omylem a nenápadně, o něco popustí, když si ji prohlíží. Pak se k ní ale znovu otočí zády s tím strohým příkazem. Tak dobrá, přestane si hrát, když o to tolik stojí. Jen se bude muset, mladý pán, smířit s tím že zbytek jejich rozhovoru už nebude tak zábavný. Provleče ruce zpět do rukávů, se zavazováním živůtku se ale skutečně nezdržuje. Nikdy se nestyděla a nezačne jen proto, že tenhle pánbíčkář by mohl mít vlhký sen. ,,Nejsem si jistá, jak vám k tomu pomůže vědět za koho jsem byla vdaná." Pokrčí poměrně lhostejně rameny. Nemusel říkat, že ji považuje za čarodějnici. Ví, jak se na ni dívá. Jak s ní mluví. Není hloupá. Posadí se zpět na židli a teprve pak začne šaty u dekoltu šněrovat. Pomalu, mnohem pomaleji, než by musela. A dokonce ji při tom něco napadne, když, stále s rukama na tkanicích, zvedne pohled k soudci. ,,Navíc nemyslíte, že by se o něčem takovém radila s ženou, která děti mít může?" Ona se té možnosti vzdala, dávno. A nedostane ji zpět, dokud si nevyslouží požehnání.

Převezme si její medailon a možná by se dalo říct i talisman a ze zvědavosti si jej prohlíží s jistým zamračením několik minut, rozhodně jej fascinoval a poté jej opět bez jediného slova vrátí její majitelce.
Opravdu se jednalo o precizní dílo a ten kdo jej vyráběl tak musel mít talent, což ale nebylo přesně to co jej zajímalo ale symbolika a tedy i význam toho medailonu bylo to, co mladého soudce především upřímně zajímalo.
"Za kým tedy přesně chodil můj předchůdce ?" Položí jednoduchou větu a dle jeho pohledu chce znát i odpověď, každopádně nemá v úmyslu se nechat případně odbýt jednoduchou odpovědí že neví nebo si nepamatuje.
"Tak že nevěstinec je vlastně místo plného pochopení,starosti jeden o druhého a nekonečně mnoho rozkoší." Pronese posměšně.
"Pokud tomu rozumím, tak ve většině lidí by se dalo tohle místo nazvat Rájem." Byl si vědom toho že se rouhá ale zase tak moc jej tohle netrápí jako to, že se vlastně zatím nic pořádně nedověděl a místo odpovědí dostává další a další otázky.

Už toho na téma sex řekli oba dva dost a více než se na toto téma sluší, proto se rozhodne dělat že vlastně taková otázka nebyla vyřčená a bude ji ignorovat, nechce už ztrácet ani jednu jedinou vteřinu na toto téma. Pořád to byl on, jak řekl, že on dává otázky a ona odpovědi, nikoliv naopak.
"Když jste dřív neroztahovala pouze za peníze nohy, co jste tedy dělala ?" Zeptá se spíše jen ze zvědavosti než to, že by měl reálný zájem v tomto směru o její minulost, daleko více jej začne zajímat jména i to že je stejně stará jako on sám, což v něm zvedne opět silné sebevědomí, kam to ve svých letech dotáhl on a kam ona.
Jména,místa,věk všechny tyto informace si pečlivě zapisuje.
"Jak zemřel a kdy Váš manžel Hugo Mercierre ? Kde je pohřbený ?" Nemůže nevycítit jistou dávku neochoty spolupráce na toto téma. "Měla jste s ním děti ?"
Přimhouří oči když se dožaduje odpovědi.

Zatím co ona se obléká tak on dopisuje na papír poslední slova, byl to studený čumák a určitě by spousta mužů byla rádo za možnost kterou jim samotná dívka nabídnula, ovšem jemu dělalo větší radost že ji tímto ponížil alespoň v to doufal i si to myslel, určitě nebyla zvyklá na odmítnutí v tomto směru a navíc ... byl na podobné snažení od jiným dívek zvyklí z Paříže a nebylo to pro něj ničím významným.
"O to se nemusíte starat jak mi to pomůže ale buďte si jistá že pomůže." Odpoví arogantním tónem hlasu.
"Netuším kdo ji tuhle myšlenku z úst Ďábla našeptal, postarám se ale o to aby spravedlnosti dotyčná osoba neunikla." Podívá se ji do očí aniž by uhl pohledem. "Tím si můžete být plně jistá."

Kupodivu vydrží potichu celou dobu, co zkoumá její medailon. Čeká další otázky, ale možná se do nich mladému muži příliš nechce po tom, co ji neuváženě nechal aby ho opravila ohledně toho, že není ze zlata ale ze stříbra. Skoro nepatrně se pousměje, když jí šperk vrátí a ona si řetízek znovu zapne kolem krku. ,,Nemluvíme o tom za kým kdo chodí. Určitě to chápete, moc řečí kazí obchody. Zákazníci rádi soukromí a diskrétnost." Pokrčí nad tím rameny. Vlastně ani nelže. Ti co si něco takového mohou dovolit si zvou dívky k sobě, místo aby chodili do bordelu. A jen madame ví o tom, co jsou vlastně zač. ,,Nikdo jiný se o nás nestará, musíme spoléhat na sebe navzájem." Naprosto ignoruje posměšek v jeho hlase. Tenhle navoněný panáček nemá ani tušení do jaké míry jsou na sobě všichni v domě navázaní. Možná se nesnáší, možná spolu nepromluví když nemusí, ale fungují jako jedno velké společenství. A potřebují ji. Proto ji tolik šokovalo, že odvedli Violet. Byla tam jen pár měsíců, pravda... ale nedovede si představit komu mohla zkřížit cestu tolik, aby ji udal. Ta myšlenka je více než zneklidňující. Takže přejde i kousavé řeči o ráji a pokusí se soudce zase trochu srazit vlastní poznámkou. Bohužel, tentokrát neuspěje a nedočká se tak pěkného výbuchu jako před tím.
,,Pomáhala jsem muži v pekařství." Ušklíbne se nad jeho otázkou. Už ji skutečně nebaví celá tahle situace, nemá nad ní tolik kontroly kolik by si přála a navíc získává dojem, že každou z těch osobních poznámek jí pokládá jen proto, aby ji víc ponížil. Jako kdyby ho to snad opravdu zajímalo, nebo měl v plánu rozesílat dopisy prověřující minulost každého z pouptat z nevěstince. Tiše si odfrkne a pohodí vlasy, když se dál vyptává na jejího muže. ,,Netuším kde je pohřbený. Měl spousty dluhů z karet a jeho kamarádům došla trpělivost. Nebyla jsem tak hloupá abych v Paříži zůstávala dost dlouho na to, aby ty peníze začali chtít po mně." Není jí příjemné se o tom bavit, na druhou stranu je ale až chladnokrevná, když soudci tuhle informaci sděluje. I slepému by bylo jasné, že to nemohlo být zrovna šťastné manželství. To samo o sobě ale přece ještě není zločin. A to, že ji bude sledovat rádoby přísným pohledem na tom nic nezmění. ,,Neměla." Je to lež? Inu, chlapec se nikdy na svět nedostal živý, tak snad ani není.
Nechá ho pak psát, když si došněrovává šaty. Dočká se při tom, jak jinak, dalších arogantních poznámek. Kdyby jen věděl, co si tím sám pro sebe podepisuje. Ona se přímo povýšeně nechová, to ne, ale přezíravost s jakou k němu pak zvedne chladné oči je zcela jasná. Věří tomu, že nad ní nemá žádnou moc. Možná je to pravda, možná je prostě jen trochu blázen s příliš velkým egem. ,,Je to vše, monsieur?" Usoudí, že už skončil, tedy podle toho co říká. A tak prostě vstane, nechá jednu ruku položenou na opěradle židle.

"Nemluvíte za kým kdo chodí." Pokýve hlavou velmi spokojeně jako by mu dala jednoznačnou odpověď kterou potřeboval od ní slyšet. Přitom sleduje jak si znovu dává na krk svůj talisnan, měl pravdu a neměl o tom pochyby, určitě musel pro ní znamenat mnohem více než by si hodlala přiznat a než by řekla kdy jemu.
"Nikdo se o vás nepostará, tak že jste něco jako vlci." Opět mu dala další odpověď. "Tak že máte jisté vedení a hierarchii, docela by mě zajímalo kde v tom žebříčku jste vy." Zamyslí se nad tím. "Myslím si že mi snažíte něco tajit, nejste tak nevinná jak se mi snažíte namluvit, dle mého odhadu budete někde vepředu toho všeho ale zahalená rouškou toho všeho a budete se tvářit jako obyčejné děvče." Řekne svůj úsudek po tomto rozhovoru, mluvil už s několika dívkami z toho nejistého podniku ale tato přeci jen jistým způsobem vynikala a proto upoutala jeho pozornost, otázkou bylo co sní.
"Tak pekařství." Konstatuje a tuto odpověď si ani nezapíše buď ji považuje za nicotnou odpověď která nemá pro něj vyšší význam a nebo ji považuje za lež.
Čím víc mluví, tím více má tušení že s dívkou mohou být problémy. "Tak že máte tendence přes problémy utíkat než je řešit."
Jeho odpověď je velmi přísná, skoro to může připomínat rozhovor otce a dcery. Čím víc ona mluvila tím více byl podezíravější.
Když se zvedne s tím že chce odejít, tak patrně zapomene na to že je to on pán této situace a to že je on vede tento výslech. "Vše ?"
Zepta se nejistě.
"Říkal jsem že když budete spolupracovat tak že do tmy budete moci jíst. Vzpomenete si ale že jsem říkal, že chci spolupráci z Vaší strany."
Pokyne několikrát hlavou. "A to jste splnila."
Na okamžik se usměje a pak se podívá na dveře. "Bohužel pro Vás, poslední věty našeho rozhovoru ve mě vzbudilo nejistotu a vyvolalo další otázky."
Prohlédne si dívku. "Stráž !" Křikne aby jej vojáci za dveřmi slyšeli a vešli.
"Máte tendence před problémy unikat, potřebuji zjistit kdo vlastně jste a ověřit informace které jste mi řekla. Pokud se potvrdí že mluvíte pravdu pak Vás pustím, pokud ne tak si budeme vykládat déle a jiným tónem."
Pokyne hlavou aby dívku odvedli. "Bude s Vámi zacházeno dobře, slibuji." Měl v úmyslu než se doví pravdu, dodržet tento slib a zajistit ji jistý komfort který rozhodně není samozřejmostí.

Když vojáci odvedou dívku, dá se di dalšího psaní...

,,Vlci? Ti jsou docela nebezpeční..." není to výhružka, něco takového by si přece nedovolila. Jak by mohla. Nad jeho úvahami o hierarchii jen pokrčí rameny. Jistě, že nějaká existuje, ta je všude, bez ní by se svět rozpadl. Madame vede celý podnik, hlavně co se účtů týče a všichni ostatní mají své větší nebo menší role. Neria stojí stejně tak na pomyslném žebříčku mezi ostatními, jako i docela mimo. Ona je prostě... ona. Navíc vážně není úplně hloupá, takže se nenechá nachytat ani na řeči o tajemstvích a obyčejných dívkách, neprozradí nic navíc. ,,Žádná žena není obyčejná." Z téhle její odpovědi toho skutečně moc nezjistí.
Zodpoví mu pak všechno ostatní co chce vědět, stejnou měrou přezíravě jako neosobně. Skoro to vypadá, že místo ztráty někoho o kom slíbila, že ho bude ctít v dobrém i zlém popisuje nějakou nezajímavou událost z trhu. ,,Takže mám tendence zůstat naživu." Opraví závěr, který si z toho všeho vyvodil. Ostatně, kdyby se k ní Hugo choval jinak... možná by ještě teď byla poslušná ženuška. Tím ale jejich rozhovor považuje za vyřízený. Opravdu neví o čem dalším by se zrovna s tímhle mužem mohla vybavovat a on sám další otázky nepoloží. Takže se zvedne a na několik vteřin má možnost si znovu vychutnat fakt, že soudce vyvedla z míry. Člověk by řekl, že by to u někoho takového mělo být těžší. Jenže tentokrát se přepočítala a docela dost. Krátké zamračení se velmi rychle změní téměř pohoršený pohled, kterým po něm krátce šlehne, když do místnosti vejdou stráže. ,,Určitě všem povím o vaší šlechetnosti, žádný strach." Lehce jedovatá slova na rozloučenou, na to, že s ní budou zacházet dobře. Musí si myslet, že je úplně pitomá, nebo se osobně nikdy nebyl v místní věznici podívat.
Provedou ji chodbou s kobercem, pak další jen s dlážděním, další ve které už nejsou obrazy a okna mají mříže, místo luceren jsou na zdích pochodně. Masivní dřevěné dveře následují ty z kovových mříží. Celou dobu je ticho. Samozřejmě že je, znají ji, alespoň někteří z nich. A možná si i užívají, že když se musí svléknout ze svých šatů a navléct na sebe kousavé lněné, vězeňské, tentokrát za ten pohled ani nemusí platit. Po šatech přijdou boty, nechají ji na studené vlhké podlaze bosou. Nakonec medailon. Už teď ví, že pokud nebude mít neobyčejné štěstí přišla o něj, protože jen co se otočí nejspíš zmizí u nějakého ze strážných v kapse. Kdyby se na něm ten idiot uškrtil, byla by ráda. Nebo kdyby ho upálili za to, že má u sebe pohanskou věcičku. Pak už jen krátký úsek temné chodby a cely. Minou několikery dveře, než pro ni otevřou ty její, dřevěné pobité železnými podpěrami, s malým odklápěcím okýnkem. Zabouchnou se za ní, kroky se postupně vzdálí. Ticho. Ticho, smrad pomalu tlející slámy na které by měla spát, maličkaté okýnko tak vysoko u stropu, že z něj nemůže vyhlédnout ven. Hliněný džbán se stojatou zatuchlou vodou a kbelík do kterého by měla vykonávat potřebu. Zlobí se. Zlobí se na toho navoněného pitomce, zlobí se na to, že jí Aimé neřekl co se to sakra stalo s Violet, zlobí se na sebe, že nedokázala úplně přestat se svými provokacemi, když to bylo třeba. Přechází po místnosti. Minuty, hodiny? Má jen přibližné ponětí o čase, protože ta trocha světla kterou okénko poskytovalo se stále zmenšuje. Bolí ji nohy a z drsné podlahy začíná mít rozedřená chodidla. Posadí se na vlhkou slámu, zády opře o studenou zeď. Bude to v pořádku. Musí být. Má v hrsti všechny ty šlechtické náfuky, nemůžou si dovolit riskovat, že by začala mluvit. A i kdyby nic neudělali oni, má Danann. A severského draka.

Uběhlo několik dní od doby kdy nechal mladý soudce Alexandre de Sévigne uvrhnout dívku do vězení a také informoval biskupa o svém podezření.
Za normálních okolností by byl i spokojený, protože zase se ukázalo kdo je tady pán situace, ovšem od toho incidentu se mu nespalo už zrovna dvakrát dobře.
Ten večer když šel spát se mu ve snu zjevila malá dívka oblečená do roztrháného oblečení, dlouhé a rozpuštěné černé vlasy, ve snu chytla Alexendreho za ruku a řekla mu větu, která mu od té doby neustále vrtá hlavou.
,,Boj s drakem jenž má být zrozen odhalí oddanost víry, která požírá srdce jako jedovatý břečťan."

Nechápal význam věty ani snu, mohla to být pouhá souhra všeho,nemuselo to znamenat nic a nebo také znamení od Boha či samotného Ďábla.
Myslel často na tu dívku ze snu i tu dívku ve vězení a stejně tak na její medailon, který mu krátce po uvěznění dívky předali strážní.

Rozhodl se že navštíví dívku ve vězení, třeba mu dá rozhřešení jeho hádanky a nebo alespoň si zvedne náladu cizím utrpením.
Všeho nechal a medailon nechal schovaný v zamčeném pracovním stole i se spisy.

Šel dlouhou, skoro až nekončící temnou chodbou ve vězení, s kapesníkem co si držel u nosu aby necítil zápach kterým se mohlo věznění pyšnit, teprve až u cely dívky se postaví a znovu se tváří tak majestátně a hrdě, tak jako vždy.
"Doufám že se k Vám chovají v rámci možnosti dobře, tak jak jsem Vám slíbil." Prohlédne si dívku, která se mu zdála být pohlublejší než ji poslal na tento poznávací pobyt a už rozhodně nevypadala tak elegantně jako nahoře, ano takto přesně si nějak představoval pouliční děvku.
"Přišel jsem za Vámi abych ..." Nedokončí svou větu a zarazí se, chtěl ji říci o svém snu ale pochyboval o tom že je to moudré a že by mu chtěla ochotně pomoci a tak začne svou větu znovu. "Přišel jsem za Vámi, abych Vás informoval o událostech které se přímo dotýkají Vaší osoby." Začne opět mluvit jako soudce. "Zákony platí pro Vás, stejně tak jako pro mě." Opatrně si ji prohlédne pohledem, nikam nepospíchá a užívá si okamžiku, kdy on je opět ten nahoře a ona dole, tedy spíše kdo on je před mříží a ona za mříží.
"Dle zákona a na základě Vaší výpovědi jsem byl nucený informovat se na Vaší osobu i osobu manžel na příslušných místech v Paříži a však odpověď ještě nedorazila a obávám se, že v nejbližších dnech ani nedorazí. Stejně tak jsem byl nucený informovat biskupa a tedy i svatou inkvizici."
Podívá se ji do očí, chce vidět jak bude na inkvizici reagovat. "Tedy tímto krokem nejste do doby než neřekne církev, pod správou světské moci ale pod jejich. Jinými slovy, teď mi už z hlediska práva nenáležíte."

Pak dlouze mlčí. "Není v tom nic osobního, jen jednám nestranně a dle zákona."
Touto větou se obhájí sám před sebou, jelikož ví že inkvizice umí být velice důsledná a nenechá se jenom tak opít vodou.

Slyší sice kroky co se k ní chodbou blíží, ale nepřikládá jim žádnou důležitost. Strážní občas skutečně konají svou povinnost a kontrolují vězně. Jindy... inu, jindy si přijdou pro trochu zábavy. Zůstává tedy sedět na své kupičce vlhké slámy, zcela ponořená do svých myšlenek. Teprve když uslyší soudce, pomalu se k němu otočí tváří, aby se následně poměrně kysele ušklíbla. ,,Ale jistě. Je to tu samý galantní muž. Někdy mi ani nenaplivou do kaše." Rozhodně to nevypadá, že by jí cela do teď zlomila na duchu. Pokud něco, působí jako by se zbavila některých zábran. Protože světlovlasý mladík stále zůstává na místě a nemá se ihned k odchodu vstane a udělá několik kroků k němu. Není důvod, aby spolu mluvili přes celou místnost. Nejspíš je při tom jasně viditelné, že si zvládla rozedřít bosá chodidla a na odhalených pažích má husí kůži. Stále je léto, ale silné stěny propouštějí do kobek vlhkost a chlad. ,,Jak milé." Okomentuje fakt, že ji o něčem přišel informovat. Zajímalo by ji, proč to prostě po někom nevzkázal. Když na to přijde, nemusel jí to dávat vědět vůbec. Ale přišel. Možná by za normálních okolností dokázala dojít k nějakému rozumného závěru, teď je ale promrzlá a vyčerpaná. Nedopřáli jí moc spánku. Rukama si přejede po světlých pažích, na kterých se vybarvuje pár modřin nápadně připomínajících otisky prstů. ,,Jistě, zákony platí pro všechny." Poví a usměje se. Není to nejspíš zrovna příjemný úsměv, možná maličko dravčí ve tváři s očima, které působí jako by v přítmí nabraly ještě tmavší barvu. Kam se na ně hrabe mořská hlubina za bouře. ,,Vypadáte ale, že vás ten zákon trochu zmáhá. Spíte v poslední době dobře?" Kruhy co má pod očima nejsou přehlédnout. A to si je docela jistá, že mu nic takového nezpůsobila ona. Tedy ne přímo. Možná Danann, možná severský drak? Nedokáže to říct. Vždyť ani neví, jestli už Ben zjistil, že je tady. A popravdě... jestli by ho to zajímalo. Docela ignoruje, co jí pověděl o inkvizici. Pro ní v tom není rozdíl, jeden náboženský blázen jako druhý. Stále se nevzdala přesvědčení o tom, že ona hořet nebude. Na to má na světě moc nevyřízených účtů a dluhů vůči své bohyni, které ona jistě bude chtít splatit.
Když se odmlčí, nechá ho. Jen přejde ještě o něco blíž, světlo z pochodní se jí konečně otře o trochu zašpiněnou tvář, zacuchané vlasy. Vypadá tak nějak... divočeji, postrádá elegantní svůdnost. A přece je v ní něco živelného, živočišného, něco v tom jak při chůzi houpe boky a jak se opře o zeď vedle mříže. ,,Opravdu není? To mě skoro mrzí, drahý pane. Člověk by si skoro myslel že je, když jste mi to přišel povědět sám. Oni si to rozhodně myslet budou." Na co schovávat kousavý sarkasmus, když hlavou kývne směrem ke strážnici. Je to sice maličkost, ale zrovna teď musí brát potěšení i z maličkostí. A moc ráda mu přihodí další věc nad kterou může přemýšlet, až mu nepůjde usnout.

Poslouchal jeji slova o kaši, sledoval i to že ji patrně je chlad, nebylo se čemu divit ale také viděl její nohy. Mohl tohle nechat být, iť ona byla vězeň, dost možná i čarodějnice a často se řídil heslem "tohle je jejich problém a tvoje zbytečná starost", ovšem teď tohle všechno bylo i jeho starost a podívá se na jednoho vojáka u dveří. "Přineste ji teplé jídlo, alespoň jedno teplé jídlo denně, dejte ji také deku a nějaké boty !" Rozkáže a však ví jak to mohlo z pohledu vojáka vypadat a stejně tak ví, že musí tohle divadlo hrát dál. "Bude na soud před inkvizicí připravená jak na duchu tak na těle !" Skoro až křikne.
Ačkoliv se zdálo že tohle dělat nemusel, tak opak byl pravdou ... slíbil ji že s ní bude dobře zacházeno a otec mu vždy připomínal, že ženu zdobí květina, muže zase schopnost dostát svému slovu.

Když voják odejde, podívá se znovu na dívku.
"Ne, nespím dobře ... do snů se mi vkrádá malá dívka a promlouvá ke mě." Pronese spíše mezi řečí a zakroutí hlavou, nějak nechápe proč ji tohle říká.
Přihouří oči, když se na něj podívá ... kdyby se jej zeptala, patrně by musel přiznat že jej, její pohled děsí.
"Mrzí Vás to ?" Letmo se možná i nad touto myšlenkou i slovy pousměje ale a chytne ji opatrně za zápěstí, ruku dá zase pryč když uslyší přicházet vojáka co nese deku a nějaké roztrháné boty které už někdo měl na sobě, pořád ale lepší než nemít na nohou nic. "A jídlo ?!"
Zeptá se přísným hlasem.
"Hned to bude Pane." odpoví soudci, voják a znovu odejde pro jídlo a Alexander je znovu nerušený, možná je mu dívky i vnitřně líto a proto se chová tak jak se chová.
"Buďte opatrná před inkvizitory, především si dejte pozor na svůj jazyk ... jsou to muži víry." Pronese vážným hlasem. "Tam nahoře, jste si pokoušela hrát, zkoušela jste co Vám dovolím i co si dovolit můžete ... nemyslím si, že by měli tolik pochopení tak jako já."
Znovu uslyší kroky a to vejde znovu voják s talířem na kterém je kus masa ze kterého se kouří a podá jej obviněné.
Dle pohledu na talíř a porce, měla tohle být večeře pro nějakého vojáka, který ale měl tu smůlu že zde rozkazuje a přikazuje soudce.
"Buďte tedy sbohem ... " s touto větou se rozloučí a odejde z jejího dosahu i z vězení.

Celé to bylo trochu podivné. Náhlá starost mladého soudce, to, že chvíli vypadal, jako by jí snad chtěl něco říct, když se zmínila o jeho nevyspání, něco víc než už pověděl. Zajímalo by ji, co by se ještě dozvěděla, neztrácí ale svoji ostražitost, kterou vůči tomuto člověku získala. ,,A vy, pane? Vy snad nejste muž víry?" Odpustí si většinu povídání, je unavená, snad s ním ani příliš mluvit nechce, tohle, to ale povědět musela. Jen řečnická otázka, na kterou nečeká odpověď, když ji varuje před někým, kdo je nejspíš docela stejný jako on. Dostane pak jídlo, jakési ošklivé boty a krátké rozloučení.
Nová samota, nové ticho, trochu teplého v žaludku. Nové modřiny, když s nocí přijde pomsta od rozčilených strážných za to, že jí museli dát něco navíc. A ráno nešetrné probuzení, zvuk několika párů kroků. Povedou ji jinam, k inkvizici. Dva panáčci v modrém a s peřím na kloboucích, co jí spoutají ruce a přes ramena hodí kousavý plášť, aby zakryli to nejhorší. Nejsou místní, mají v sobě trochu slušnosti. Zatím. Snad i proto si ji berou ještě před svítáním, aby ji nemuseli táhnout ulicemi plnými lidí. A jeden z těch mušketýrů... ,,Jeane..." nepoznal ji, ne hned, ne v šeru, ne špinavou a s cejchem děvky obviněné z čarodějnictví, jak by mohl. A ona vyslovila bratrovo jméno dřív, než si uvědomila, že by se k němu snad hlásit neměla, že by ho neměla do toho všeho zatahovat. Teď už je ale pozdě a druhý mušketýr si svého kolegu přeměřuje všeříkajícím pohledem. Může si domýšlet nejspíš jen jediné místo, odkud by ji mohl znát. Pár chvil dobrovolně odevzdaných o samotě, doprovázených posměškem ohledně toho, ať se s ní pěkně rozloučí, než mu ji upálí. Rychlé pevné obejmutí medvědích paží, světlé mužské oči plné zmatku a starosti, šeptaná slova. Všechno mu vysvětlí, někdy, jindy. Ne teď. Teď jí musí pomoct. Je to přece její bratříček, musí jí pomoct, musí to pro ni udělat. Nenápadné výčitky a trocha manipulací z její strany. Změnila se, oba se změnili, každý svým způsobem. Nakonec jí slíbí co potřebuje, zajde za správnými lidmi, vyžádá si správné laskavosti. Neria doufá, že to bude stačit. Protože zbytek cesty už musí zůstávat mlčky, stejně jako když vejde do budovy inkvizice.