Oficiální jídelna

Den jako každý další. Brzo ráno vstát a vydat se na stráž, procházet se sem a tam a pozorovat jedno a to samé okolí, které se nezmění. Občas byl den, kdy jsem se těšil na neustálé chození z jednoho bodu do druhého, ale stále více jsem měl chuť zůstávat v teplé posteli a nevylézat. Jeden z těch dnů byl i ten dnešní, nebavilo mě to, a jako tělo bez duše jsem se promerádoval kolem zámku, občas jsem se zastavil, a když se nikdo nedíval, tak jsem si dovolil si i na pár krátkých minut sednout, abych nechal své nohy odpočinout. O to více mě to přestalo bavit, a poté mě to i vyloženě štvalo, když se za mnou dostavila Emilia, že na dnešek naplánovala Lorette večeři. Zprvu jsem se zasmál tomu, že Lorette nejspíše došlo, že mi svůj stav nemůže dlouho zapírat, ale poté se ve mě probudila znovu paranoia. Co když to děcko vlastně ani není mé, a ona se mě pokusí zbavit? Emilii jsem proto - pro jistotu - dal jasné instrukce co dělat v případě, kdybych si něčeho kousl nebo napil, a sesunul bych se k zemi.
Poslední hodina byla snad ta nejúmornější, vůbec to neutíkalo, přešlapoval jsem na místě a čekal, až hodiny odbijí čas konce mé směny. Jak se onen čas blížil, začal jsem být stále nervóznější. Opravdu by měla Lorette žaludek na to vhodit do jídla nebo pití jed? Snažil jsem si ve své hlavě vnuknout myšlenku toho, že je na tohle jednoduše měkká, a k takovému činu by se nikdy neodvážila. Jakmile mi skončila směna, dopadla na mě jak úleva, tak i strach. Lorette není vrah! Není! A pokud ano, Emilie ví co dělat! uklidňoval jsem cestou do jídelny, kde už by mě má drahá manželka měla očekávat. Alespoň jsem doufal v to, že na jídlo nebudu muset čekat, byl jsem hladový jako potulný pes, který by snědl i plesnivý chléb, kdyby bylo třeba.

Nemá radost, ale... vlastně zatím ani nemá strach, když se obléká do nových, tmavozelených šatů s výšivkou růží. Ví, že ten okamžik musel přijít a fakt, že Dorian svolil ke společné večeři ji jen utvrdil v tom, že už to nemůže déle odkládat. Na chvilku se zastaví před velkým zrcadlem, než se vydá do jídelny. Je si jistá, že dnes královna se svojí společností večeří jinde, právě proto ji vybrala. Neměli by být rušeni a zároveň... zároveň by je snad někdo slyšel, kdyby na ni znovu začal křičet. Poslední dobou se cíleně vyhýbá tomu, aby s Dorianem byla někde skutečně o samotě, to jak se na ni díval ráno po dožínkách jí nahánělo strach. Zavrtí hlavou aby podobné myšlenky zahnala, kolem krku si zapne jemný zlatý řetízek s jednoduchým přívěskem z černé perly a poupraví si rozpuštěné vlasy. Má je rád. Měl je rád. Potřebuje, aby byl dnes spokojený. Pak možná... pak možná bude spokojená i ona a bude si moci dovolit se konečně na pár hodin vytratit do města bez toho, aby jí byla Emilia v patách.
Když přijde do jídelny je vše připravené. Svíčky v rozměrném lustru i na stole, oheň v krbu. Stále je léto, ale ze silných zdí zámečku i tak začíná stoupat chlad. Květinové aranžmá uprostřed tabule, na které sedí u dvě sady talířů, příborů a sklenic. Jeden ze sluhů v rohu přispěchá hned jak se posadí, aby jí nabídl víno, které se zavrtěním hlavy odmítne a požádá o vodu. Jen se stihne napít, když se otevřou dveře na opačné straně místnosti a vejde Dorian. ,,Začněte nosit na stůl." Nemělo by to trvat déle než pár minut. Lehkou polévku bude následovat drůbeží maso s pečenou zeleninou a na závěr i čokoládová pěna. Pokud tedy vše půjde jak má. Rychle odmávne sluhu co se neprodleně vypraví do kuchyně a vstane, aby mohla manžela přivítat. ,,Děkuji že ji přišel, drahý." Skutečně je za to ráda, netroufala si odhadnout, jestli si to na poslední chvíli nerozmyslí, nebo ho něco nezdrží v práci. Nejde mu ale naproti, tak jako to dělávala, nevynutí si políbení na tvář. Jen počká, než sám dojde ke stolu. ,,Víno, nebo něco jiného?" Sama se na chvíli ujme role hostitelky, když tu teď pro ni není nikdo jiný. Samozřejmě nemá v plánu mu vše povědět hned. Potřebuje zjistit, jakou má náladu, jestli vůbec chce poslouchat a... a hlavně neví jak to říct. Pořád na to nepřišla, ani po dvou měsících. ,,Jaký jsi měl den?" Zeptá se lehce nejistým, přesto konvezračním tónem, když mu do sklenky nalévá pití podle jeho výběru.

Nemohl jsem si při vstupu nepovšimnout krásné vůně jídla, ze které jsem pocítil silné zakručení v břiše, díky bohu to ale nešlo slyšet nahlas. Vyfintila jsi se na dnešek, nebo ještě někoho očekáváš? Představíš mi blonďáka?! promlouval jsem k ní ve své hlavě, na jeden okamžik jsem si snad i přál onoho cápka poznat, vidět chlapa který údajně Lorette zachránil na dožínkách, když omdlévala. "Vždyť jsi posledně skučela, jak spolu netrávíme čas, a navíc sama dobře víš, že dobrým jídlem nikdy nepohrdnu" odvětil jsem na její slova, pokusil jsem se dokonce i usmát, na pár krátkých vteřin se mi to dokonce podařilo, než jsem koutky úst povolil a nahodil znovu svůj typický, trochu zamračený výraz. "Víno by šlo" zamumlal jsem, i když bych teď byl vděčný prakticky za cokoliv, největší radost by mi samozřejmě udělalo vynikající jídlo, žaludek už doslova prosil o něco malého k snědku. Pro tentokrát jsem se zdržel jakéhokoliv povzdechnutí nebo snad protočení očí z těch typických otázek ohledně toho, jaký byl můj den a co jsem dělal. Děsný stereotyp. Přešel jsem ke stolu a usadil se na pohodlnou židli, vzápětí jsem ve svých nohách pocítil příjemnou úlevu, nemohl jsem ale sedět dlouho, pak bych odsud sotva vstal a odešel. "Nudný, hodně nudný. Jindy mi klidné dny nevadili, dneska bych nejspíš dal přednost nějakému tomu adrenalinu, celkem mi to chybí" odpověděl jsem zcela klidným tónem hlasu, "asi jsem si příliš zvykl na klid a pohodu, že bych se teď klidně na pár dní vrátil do války. Tam se pomálu člověk ani nevyspal" zasmál jsem se až nostalgicky. První dny ve válce celkem šli, pak už to bylo k ničemu, když u stolu ubývalo stále více lidí a některé tváře, které jsem měl rád, jsem už nemohl spatřit.

Jídlo. Jistě, že přišel kvůli jídlu, jak jinak. Přebere si jeho slova po svém, pokusí se ale na sobě nedat moc najevo to, k jakému závěru došla, když mu nalévá víno a následně i když si zpět sedá na své místo. ,,To mě... mrzí." Nějak neví co víc povědět, za každou cenu se chce vyhnout dalším řečem o válce, až příliš živě si pamatuje jak takový rozhovor vypadal naposledy. A dokonce si odpustí i poznámku o tom, že adrenalin si mohl užít na dožínkách, kdyby šel s ní. Kdyby šel s ní... mohlo být jinak mnoho věcí. Není. A je zbytečné nad tím takhle uvažovat. Udrží si tedy lehký, veskrze společenský úsměv, když se vrátí sluha s mísou polévky. Nejprve obslouží ji, zarazí ho už po prví naběračce, pak přejde k Dorianovi aby nalil jemu. ,,Kdybych věděla, že jsi měl nezajímavý den, přišla bych ti dělat společnost. Jen by to asi nebylo úplně vhodné..." Přišla by? Možná. Snad. Mohla by to zkusit. Jen by to nejspíš stejně skončilo tím, že by se snažil tvářit přívětivě a až by ho to přestalo bavit postěžoval by si, že ho z ní bolí hlava, nebo na něco podobného. Skutečně se už nechce hádat, nedělá jí to dobře. Jim.
Přeskočí jakoukoli modlitbu před jídlem, nedělá to už dlouho a jen zcela prostě popřeje Dorianovi dobrou chuť. Sama se ve své polévce ale převážně jen porýpe, sní několik lžic, než talíř odsune stranou. Skutečně poslední dobou přežívá převážně na ovoci, zelenině a sladkostech. Neměla by, ale je to pro ni mnohem příjemnější než se potýkat s neustálými nevolnostmi. Na chvíli je tak mezi nimi ticho, které na ni dosedá s natolik nepříjemnou vahou, že se lehce ošije. Je napjatá a nejspíš to na ní musí být i vidět, nejen proto, že málem převrhne talíř, když se natahuje pro svou sklenku s vodou. Možná by mu to nakonec měla povědět hned. Mít to za sebou a neriskovat, že ho rozhněvá ještě před tím něčím jiným. Tiše si odkašle, když mezi prsty protáčí číši z broušeného skla. ,,Vlastně... jsem tě dnes nepozvala jen proto, že jsem chtěla společnost. Pamatuješ o čem jsme se bavili krátce po příjezdu sem?" Nejspíš si nepamatuje. Nepřekvapilo by ji to.

Její slova jsem přehlédl, spíše sem se zarazil nad tím, jakou blbost jsem to řekl. Nějaké rozptýlení mi sice chybělo, cítit znovu adrenalin v žilách, ale.. ale za spánek bych nevyměnil nic! Když mi dnes dělá problém se vyškrábat z postele. Na nějaké válení se v peřinách jsem byl pravděpodobně zralý už léta, avšak pořádný odpočinek jsem si nemohl dovolit. Na pár krátkých chvil jsem se dokonce zasnil nad tím, jak už brzo budu ležet ve své milované posteli! Z myšlenek mě do reality vrátil Lorettin hlas, jejím slovům jsem se pouze usmál, svým způsobem měla pravdu, rozhodně by to nebylo vhodné, pár minut času bych jí dokázal věnovat, pak by v podstatě.. překážela. Jakmile k tomu byla možnost, pustil jsem se do jídla, i přes to, že jsem za celý den měl hlad jako vlk, jsem nijak nehltal a jedl s vychováním, pomalu a s klidem. Polévka mi chutnala, i když by mi teď chutnalo cokoliv, co by bylo stravitelné, za to jsem si nemohl nevšimnout toho, že se Lorette ve své porci rýpala. Očekával jsem, že si zase začne na něco stěžovat, ale její mlčení mi spíše dodalo pocit toho, že jí to jednoduše nechutná. Mlčel jsem a věnoval se jídlu do doby, než se ozvalo její odkašlávání. Je to tady.. projela mi hlavou myšlenka, čekal jsem jen na moment, kdy na mě vybalí salvu stížností, a když pootevřela ústa a vydala první hlásku, psychicky jsem na to byl připraven, dnes by mi tím ani nijak nezkazila chuť k jídlu. Byl jsem až mile překvapen, že její věta neobsahovala nic, na co by si stěžovala, jen tak dala zabrat mé mysli, která okamžitě začala přemýšlet nad tím, co mi to vlastně říkala. "Loty, je to už delší doba. Mám v hlavě tolik věcí, tolik povinností, že mi občas některé naše konverzace vypadnou z hlavy" odvětil jsem až poněkud milým tónem hlasu a pousmál se. Pravda byla, že jsem jí ve valné většině neposlouchal, sotva jsem si po našich setkáních dokázal vybavit, co mi to vlastně říkala. Jediné, co jsem měl teď v hlavě, byl rozhovor o tom jejím slavném blonďákovi. Sakra, že já si ho musím někde najít a seznámit se!

Sluha čeká s přinesením druhého chodu než dojí i Dorian, proto má Lorette, která se záhy rozhodla polévku vynechat, prázdné ruce. Protáčení sklenky je jen malý způsob jak se alespoň nějak rozptýlit, potlačit nervozitu. Dovede nějak začít, i když pravda, velmi zeširoka a překvapeně se po něm podívá, když ji nejen osloví zkráceným jménem, ale navíc zní i jako by byl skutečně ochotný s ní mluvit. Vyvede jí to z míry, ten náznak milého tepla v jeho hlase. Vteřinu nebo dvě jen očima mapuje jeho většinou zasmušilou tvář, než lehce zavrtí hlavou. ,,Ano, jistě... totiž, ani to není tak důležité." Pousměje se, lehoučce. Na chvíli jí zase připadá jako člověk, není to ale zatím dost na to, aby ji to dokázalo zbavit vtíravého pocitu, že na ni může každou chvilku vyletět. Přišla tím ale o svou berličku, které chtěla využít, můstek k rozhovoru, k tomu podstatnému. ,,Počká to až k dezertu, nechám tě se v klidu navečeřet." Neví co chce. Nebo ví? Bojí se. Znovu se lehce ošije na židli, podaří se jí už ale bez jakýchkoli dalších incidentů a převrhnutých talířů počkat do doby, než před ni mladý muž ve služebnické uniformě postaví druhý chod. Potíž je s tím, že prostě nevydrží zcela v tichu. ,,Nevíš jak dlouho bude trvat, než se budeme vracet do Paříže? Až začne sněžit, nepohneme se až do jara..." na jednu stranu by byla více než ráda, na druhou si neumí představit zpáteční cestu v době, kdy bude mít v náručí malý uzlíček. Možná by se nakonec přece jen nemusela vracet vůbec? Má tu rodiče, Annie a... raději se začne věnovat zeleninové příloze před sebou.

S každou přibývající vteřinou jsem očekával, že ze sebe něco vyklopí, konečně se vymáčkne, ale nakonec nic. Na jednu stranu jsem byl rád za to, že to vlastně důležité nebylo, na tu druhou mě sžírala zvědavost ohledně toho, co asi tak chtěla říct, na co snad narážela. Přesto jsem se dál mlčky věnoval jídlu a jakmile jsem dojedl, spokojeně jsem se opřel o opěradlo židle a nechal sluhu, aby to odnesl. Nesnáším čekání. Snad ten dezert bude aspoň stát za to, pomyslel jsem si, a nad svou až poněkud vzteklou myšlenkou si jen potichu povzdechl. Doslova zabíjela mou zvědavost, přesto jsem se dokázal ovládnout a nezačal se jí vyptávat. "Když budeš mluvit, nebude mě to obtěžovat" zamumlal jsem pouze k jejím slovům o klidné večeři. Působila z jedné strany jako by se snad bála jakéhokoliv slova, které mi řekne, ale asi to byl pouze můj dojem, který jsem nehodlal řešit, ani se v něm nějak rýpat. "Opravdu netuším, kdy se vrátíme do Paříže. Co jsem tak stihl postřehnout, tak se tu královna poněkud zabydlela, ale možná jsou její pocity jiné, do duše jí opravdu nevidím" pokrčil jsem zlehka rameny, mě samotnému se tu líbilo o dost více, ruch Paříže mi nijak nechyběl. "Chybí ti snad Paříž?" zeptal jsem se zvědavě a pro tentokrát se na ní zadíval, a zcela ignoroval další chod večeře před sebou.

Nebude ho to obtěžovat? Skutečně je dnes nějaký příjemný. Skoro má chuť vyslovit na to prosté 'děkuji', naštěstí si však uvědomí, že by to asi nebylo úplně vhodné. Stejně jako mu to vrátit s tím, že moc dobře ví, že ho její povídání často nebaví a unavuje. Potřebuje, aby zůstal klidný, snaží se pro to udělat maximum. Kdo ví, jak dlouho se jí to ještě bude dařit, zvlášť když nad druhým chodem otevře další téma, které s jejím původním souvisí jen okrajově. ,,Chybí..? To nejspíš přímo ne, jen jsem si navykla na to, že vše co může člověk potřebovat je blízko." Odpoví pravdivě a krátkou odmlkou na zamyšlení, během které vidličkou opatrně odsune maso na okraj talíře tak, aby se nedotýkalo její zeleniny. Samozřejmě s nimi přijel i doktor a ve městě jistě také nějací jsou, ale přece jen si na zámečku nepřijde úplně komfortně, doma. Možná je to jen tím, že přišla o Antoinette? ,,Mám trochu potíže si tu zvyknout, přemýšlela jsem nad tím, že bych místo na zámku zůstávala u rodičů, ale nevím, jestli bys s tím souhlasil." V tomhle není žádný postranní úmysl, žádná myšlenka na to, jak si usnadnit případné schůzky. Jen touha po jakémsi domácím zázemí, které jí Amilia nedokáže vytvořit, i když se k ní za každých okolností snaží chovat mile a korektně. Ještě než jí stihne odpovědět, sama pokrčí rameny. ,,Navíc tu mám své povinnosti, bylo by nepraktické neustále přejíždět mezi sídlem a zámečkem. Je to jen hloupý nápad." Především proto, že nakonec by ze všech nejvíc proti takovému uspořádání věcí mohli protestovat její rodiče. Milují ji, ale manželskou soudržnost vždy stavěli na jednu z nejvyšších příček svých hodnost. Pousměje se na Doriana, když si všimne jak ji sleduje. A v tu chvíli ji napadne, že si ani nedokáže vybavit, jestli mu někdy vůbec pověděla, že mu uniforma sluší.

Pozoroval jsem jí do doby, než se mi dostálo, tedy alespoň pro mě, úctyhodné a zcela dostačující odpovědi, po které jsem svou pozornost přesunul k jídlu, přesto jsem jí, snad až výjimečně, pro jednou zcela plně vnímal, ačkoliv mi teď bylo přednější jídlo. "Tady je v podstatě taky všechno, občas je skvělé se jen tak projít, udělat si větší procházku. Když mám čas, sám to dělávám. Ale přiznám se.." odmlčel jsem se a trochu se naklonil nad stůl, jako kdybych jí snad chtěl říct své nejhlubší tajemství, které by směla slyšet jen a pouze ona. "Do některých částí města se sám bojím jít" pověděl jsem schválně tajemným tónem hlasu a pobaveně se tomu zasmál, než jsem svůj smích znovu utlumil jídlem. Tohle by měla pořádat častěji. S menší únavou a skvělým jídlem před sebou skoro ani nemám tendence scházet do hlubin své mysli.
Znovu jsem k ní zvedl pohled v momentě, co navrhla, že by zůstala u svých rodičů. V první chvíli jsem to chtěl okamžitě zatrhnout, jediné štěstí bylo, že jsem akorát měl v ústech jídlo, a tak jsem si to nechal pár vteřin rozležet v hlavě. Dneska měla překvapivě celkem skvělé nápady, samotnému se mi to začínalo dosti zamlouvat. Měl bych tím pádem u de Vivonnů nasazenou Emilii, která by mohla sledovat i celý chod té domácnosti. "Pokud si to přeješ, a bude ti to více vyhovovat, nebudu proti tomu nic mít. Doufám ale, že když se vrátíš domů, nezavrhneš tak Emilii. Myslím si, že má jistý potenciál" pronesl jsem s menším úsměvem a dojedl poslední sousto, načež jsem odložil příbory a prstem od sebe talíř trochu odšoupl. "Jaká vůbec je? Chci říct.. vyhovuje tvým standartům? Jsi s ní spokojená? Nebo mám najít jinou?" zeptal jsem se, poslední dodaná otázka byla krapet lživá, i kdyby si na ní stěžovala, ponechal bych jí tam.

,,Možná bychom někdy mohli jít společně."Upřímná nabídka, nebo jen zvyk? Nedokáže to tak úplně říct, ani po tom, co z pusy vypustí ta nepromyšlená slova. Doba, kdy se snažila znovu za každou cenu Dorianovi dostat do přízně pominula a přece by nemohla říct, že je jí lhostejný. Ani by si to tak nepřála, skutečně ne.
,,Opravdu?" Překvapení nad tím, když s ní souhlasí nemusí ani předstírat, je totiž zcela upřímné. Sama totiž pomalu došla k tomu, že by to možná nebyl tak úplně dobrý nápad, jak by se na první pohled mohlo zdát, i když představa večerů trávených s matkou a možná i bratry ji svým způsobem láká. ,,Promluvím s nimi, přece jen by museli souhlasit nejprve oni. A samozřejmě, že bych ji vzala s sebou, bylo by neslušné ji propustit tak krátce po tom co přijela, navíc když neprovedla nic špatného." Ano, to by mohla. Nenápadně ten nápad přednést otci a rozhodnout se až podle jeho reakce. Rozhodne za ní a jí to ulehčí na starostech. Sní něco ze zeleniny na talíři a jakmile postřehne, že manžel dojedl, odloží příbor i ona. Možná by zrovna tohohle snědla o něco víc, ale nechce ho nechávat čekat na dezert, pro který se sluha vydá jakmile jim vezme talíře. ,,Je vidět, že tuhle práci nikdy nedělala, ale myslím, že se snaží," letmo pokrčí rameny nad dotazy ohledně nové služebné. Loty si k ní skutečně chtěla najít cestu, ale ta dívka je... možná trochu moc vážná. Sice se s ní občas směje, ale její úsměvy se jí jen málokdy odrazí v očích. ,,Když si dá pozor na chování, mohla by si tu docela snadno najít manžela s dobrým postavením, je opravdu moc hezká." Připojí ještě menší úvahu. Už nejednou se přistihla, jak se s Emilií porovnává, své rozevláté pohyby s jejími hrdými a pihovatou kůži s porcelánově světlou. Nezávidí jí, jen jsou téměř jako opačné póly magnetu.
Netrvá dlouho, než je jim předložen poslední chod, čokoládová pěna, drahý, sladký a vzácný dezert vyklopený z hranatých formiček na malé talířky, posypaný kakaem, zdobený lístky máty a ovocem. Je nejspíš docela snadné postřehnout, jakou jí udělá radost a že do něj lžičkou zakrojí s mnohem větší chutí, než do čehokoli, co zatím ochutnala. ,,Navíc nové komorné bych znovu musela vysvětlovat, proč mi nesmí moc stahovat šaty a proč jsem vlastně dnes požádala i o tvůj čas..." znatelně zvážní, popostrčí lžičkou kousek ovoce po talířku. Nádech, výdech. Znovu se ujistí o tom, že je lepší aby mu to pověděla sama, než aby si toho brzy všiml sám. ,,Čekám dítě." Jen krátký, velmi nejistý a skoro vyplašený pohled jeho směrem. Žádné 'budeme mít'. Ona bude mít. Je její. Jenom její. Nikdo jiný si ho nezaslouží a ona k té bytůstce co je teď, podle královnina doktora, velká sotva jako švestka cítí zcela sobeckou lásku.

"Uvidíme" odvětil jsem potichu a tlumeně vydechl, přemýšlel jsem nad tím, zda se do mě vůbec ještě vejde dezert, už takto jsem měl žaludek plný a spokojený. Co ale mělo být, to jsem netušil, a zda to sním nebo se v tom budu pouze rýpat, jsem ponechal na tom, co to vlastně bude, nebo jak to aspoň bude vypadat. "Nemyslím si, že by jim tvůj návrat nějak vadil. Více bych věřil tomu, že by tě potom nechtěli pustit pryč" pověděl jsem s poněkud pobaveným tónem hlasu a koutky úst se mi znovu stáhly do úsměvu. Ani jsem si už nepamatoval, kdy jsem se takhle moc usmíval, až mě v jednu chvíli napadla myšlenka, zda do toho jídla někdo něco nepřimíchal, protože tohle chování i mě samotnému přišlo zvláštní. A nebo jsem měl jednoduše dobrý den, a rozhodl jsem se to tak ponechat a nijak se v tom více nerýpat. Pokud měl být dobrý, ať taky dobrý zůstane. "Myslím si, že to už ale není naše věc" odvětil jsem na Lorettina slova o možné budoucnosti Emilie. I kdyby, asi bych jí to sám zatrhl, momentálně nějaké vdavky nepřipadaly v úvahu, měla jiné poslání, ne se tahat jinde s kdoví kým!
Na sucho jsem polkl nad tím, když se přede mnou objevil dezert. To ovoce by se ještě dalo nějak zobat, okusovat, ale když jsem spatřil tu čokoládu.. nuže, trochu se mi zhoupl žaludek. Nic jsem proti ní neměl, ale také jsem nebyl její milovník, a navíc plně najeden, a možná i trochu přejeden, se mi nad onou představou chtělo zvracet. Proto jsem se spíše soustředil na ovoce. Vzal jsem si vidličku a na tu napíchl menší jahodu, té jsem nemohl říct ne. Lorette jsem znovu na chvíli přestal vnímat, když začala mluvit cosi o šatech, vždycky jsem vypínal svůj sluch, když přišlo na řeči o těchto ženských věcech. Ovšem její další slova mě doslova vhodila zpátky do reality, zahleděl jsem se s pootevřenými ústy na Lorette a zůstal na ní nechápavě - a doslova - zírat. Prvotní šok, který rázem vystřídaly ty pochmurné myšlenky o tom, zda to je vůbec moje. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel, když mi to Emilia říkala, ale od ní to vyznělo jinak, moc.. suše. Věděl jsem o tom, a přesto mě tím Lorette dokázala tak snadno zasáhnout. Alespoň má reakce bude víc jak uvěřitelná. "Uhm.." odkašlal jsem si a přestal na ní tak zírat, vidličku odložil a znovu se opřel o opěradlo. "Jsi si tím opravdu jistá?" zeptal jsem se, jistá tím, jestli to není někoho cizího? dodal jsem ve své hlavě.

Rozhodně pochybuje o tom, že by ji rodiče nechtěli pustit zpět, už jen proto, že zrovna oni jsou ti poslední komu by se svěřovala se svými manželskými obtížemi. A bratříčkům ničím podobným přece také nemůže zatěžovat hlavu. Vždyť se rozhodla o tom mlčet i před Annie! Už tohle téma nechá uzavřené, dokud její otec nerozhodne, stejně by šlo jen o spekulace a nad Dorianovou poznámkou se jen pousměje, než začne odpovídat ohledně Emilie. ,,V tom máš pravdu." Přikývne nad slovy ohledně toho, že by si dívka mohla případně někoho najít. Jejich věc by to být neměla. To ale neznamená, že by se Loty nebavila tím, že by se snažila zjistit všechny podrobnosti a detaily o nově vzkvétající lásce, bylo by to úžasné potěšení pro její romantickou dušičku. A co teprve, kdyby byla zakázaná! Třeba by pak v tmavovlásce našla skutečného 'partnera ve zločinu'! Na moment se nechá unést těmi představami, ze kterých ji nakonec vytrhne úžasný, dokonalý a lahodný čokoládový dezert.
Tedy do doby, než se po pár prvních soustech odhodlá k tomu, aby konečně pověděla proč uspořádala celou tuhle večeři. Jen co to poví, skoro se na židli přikrčí, jako by očekávala děsivou bouřkovou smršť. Teprve když místo okamžitého křiku přijde odkašlání, znovu si dovolí se trochu uvolněněji nadechnout a podívat po Dorianovi. Nevypadá, že by byl nějak moc nadšený, i když to od něj ani nečekala. Není na ni zlý, nevzteká se, neobviňuje ji ze všeho možného a to jí pro teď stačí. Přinutí se zachovat klid, i když se jí ruka maličko chvěje, když nabírá další sousto čokolády a vkládá si ho do úst, aby pomalu přikývla. ,,Už nějakou dobu... nechtěla jsem ti to říkat, dokud si nebudu jistá, že je všechno v pořádku." A že přijde na to, jak mu to povědět. A že už vlastně nemá jinou možnost. ,,Nejspíš se to stalo jen chvíli po tom co jsme sem přijeli." Dá mu alespoň přibližný časový rámec toho, jak daleko nejspíš ve svém těhotenství je. Vlastně ani neví, jestli ho to zajímá. Ale zeptal se přece, ne? Nesebere ovšem tolik odvahy, aby mu pověděla, že teď už snad rozumí tomu, proč jí na dožínkách bylo zle a proč jí někdo pomáhal.

"Dobře, dobře.." vydechl jsem a lehce nad tím pokýval hlavou. Jestli to bude mít aspoň oči po mě, možná přehodnotím celé svoje.. vyšetřování, pomyslel jsem si, silně jsem o tom ale pochyboval, nějaká důvěra přes mou paranoiu nemohla prorazit. Vzal jsem si zase vidličku a tentokrát jahodu, která na ní byla stále nabodnutá, si vložil do úst a spokojeně sežvýkal. "Potom tedy chápu tvé vysvětlování ohledně šatů" pousmál jsem se. Jedním uchem dovnitř, druhým ven, a nejlépe si vzpomenout v pravou chvíli, kdy bych jí dodal pocit toho, že jí celou tu dobu poslouchám. Na vidličku jsem si napíchl další jahodu, bylo to asi to poslední, co bych do sebe momentálně zvládl dostat. I tu jsem následně snědl, než jsem vidličku znovu odložil, tentokrát na trvalo. Rozhodl jsem se znovu zaujmout svou dobře cvičenou roli šťastného a milujícího manžela, kdy jsem vstal ze židle a klidným kroky došel rovnou k ní, schválně jsem si klekl a vzal jí za ruku, a políbil jí na její hřbet. "To ti potom budu muset pomoci si zabalit a doprovodit tě k rodině. Asi bych nesnesl myšlenku, že jsem tě někam vypustil samotnou" pronesl jsem s menším úsměvem a ruku jí jemně stiskl, "ještě by se ti cestou něco stalo, a to už bych opravdu neunesl. Dával bych si to za vinu" dodal jsem.

Nedokáže z toho co říká, jak se chová, vyčíst jeho rozpoložení. Zvykla si na to, ale zrovna teď by si přála, aby skutečně věděla co si myslí a jak se cítí. Alespoň na chvíli. Bylo by to o tolik jednodušší! Čokoláda i to, že celou věc nese mnohem klidněji než čekala, jí ale trochu uhladí pocuchané nervy. A dokonce se tiše zasměje. ,,Nejspíš jsem tu nebohou dívku trochu vyděsila, okřikla jsem ji když mi pomáhala je šněrovat." Přizná s lehkým zahanbením. Není zlá, nikdy nebyla. Mrzelo by ji, kdyby ji někdo měl za takovou, nebo za nesmyslně rozmazlenou. To druhé sice možná je, ale domnívá se, že to stále nepřekročilo únosné hranice. Když se Dorian postaví, napůl očekává, že se prostě rozloučí a obejde, proto ho sleduje s lehce nakrčeným čelem, snad i maličko nedůvěřivým pohledem, když k ní přejde. Nevěřícně vydechne a několikrát zamrká, jako by se snad chtěla přesvědčit o tom, že se jí to nezdá, když si před ni klekne a políbí ji na ruku. Celé roky nechtěla nic jiného než to, aby se k ní takhle choval a teď, když to konečně dělá, vlastně neví jak reagovat. Trochu ji z toho zabolí u srdce. ,,To přece není tvoje práce, balit mi věci," poví to tiše, skoro něžně, když ho pohladí po tváři. Skoro by bylo snadné v tuhle chvíli zapomenout na všechno co jí předcházelo, alespoň na pár minut, schovat se do pocitu klidného štěstí. Nutí ji to k melancholickému úsměvu. Když pak dodá svá další slova, už prostě nemůže zůstat sedět. Odsune židli, klekne si před něj a, stále trochu rozpačitě, ho obejme. Třeba nakonec bude všechno dobré. Naučí se ho zase milovat. A on ji. ,,Není přece potřeba, abys přede mnou klečel..." hlesne s hlavou opřenou o jeho rameno. ,,Omlouvám se, že jsem to nepověděla dřív, nevěděla jsem... nechtěla jsem aby ses zlobil, nebo byl zklamaný kdyby se něco stalo." Samozřejmě, ještě pořád ji čeká jeden z měsíců prvního trimestru, které bývají nejrizikovější. Ale věří tomu, že se nic nestane. Nesmí. Neumí si představit co by dělala, kdyby o dítě přišla, ani na to nechce myslet.

O tomhle se mi Em nezmínila, pomyslel jsem si, docela bych rád viděl ono okřiknutí, a následně Emiliin výraz, ta dokázala taky pořádně hulákat, když chtěla. Zvláště, když jí někdo tahal brzy ráno z postele a ještě na ní pokřikoval rozkazy. "Tak doufám, že to teď ví a bude si na to dávat pozor" promluvil jsem poklidným tónem. Nic jsem ohledně zabalování věcí neříkal, rozhodně bych jí s tím nepomohl, jako vždy bych se vymluvil na práci. Nikdy jsem moc neměl v lásce vymlouvání, ale pokud jsem tak musel učinit v případě, že jsem něco dělat nechtěl, práce pro to byla dokonalou výmluvou, nebo také únava z ní. Snažil jsem se skrýt jakékoliv překvapení z toho, když se zvedla a taktéž si klekla na zem. Vidět nás teď někdo, nejspíše by si klepal na čelo. Objetí jsem jí opětoval, ačkoliv jsem v prvních vteřinách dost zaváhal. Nějaké objetí mi bylo už dávno cizí, zvláště u Lorette, a nebyl jsem si jistý tím, zda bych si na to dokázal znovu zvyknout. Jednu ruku jsem následně přesunul k jejím vlasům, po kterých jsem jí s co největší jemností začal hladit, jako bych jí mohl ublížit i coby trochu hrubším pohlazením. "Na tohle nesmíš myslet, určitě se nic nestane a všechno bude v pořádku" pověděl jsem až konejšivě, "a i, nedej bože, kdyby opravdu něco, rozhodně bych se nezlobil, akorát bych byl.. smutný" nad tím slovem jsem dost zaváhal, až se mi příčilo v ústech. "Vůli Boží nedokáže nikdo změnit" dodal jsem nakonec.

Zavrtí nad tím hlavou. ,,Omluvila jsem se jí, nebylo správné ji okřiknout. Doufám, že se na mě proto nehněvá, i když říkala, že ne." Dodá ještě krátké vysvětlení celé situace, ale to už se vzápětí odehraje celá ta scéna, pro ni rozhodně vlastně romantická a nečekaná. Nemůže jinak, než ho obejmout, sama pro sebe si na chviličku vytváří iluzi toho co bylo a maličko se zachvěje, když ji pohladí po vlasech. Skutečně je to na moment vlastně docela hezké, příjemné... i to, co jí říká. Dokud se nedostane k pasáži o Boží vůli, plánu nebo čem vlastně. Právě to ji donutí se odtáhnout. Pár vteřin ho mlčky sleduje, pomalu z něj spustí ruce, postaví se. Přemýšlí. Nechce se hádat, ne na závěr dnešního večera, ale tohle... ,,Chceš mi říct, že bys to prostě přijal? Jako by nic?" Rozumí tomu, nebo si alespoň myslí, že rozumí tomu proč někteří lidé tak silně věří. Útěcha, vysvětlení životních událostí, bezmezná boží láska. Lákavé věci. Ale zrovna v téhle situaci? Pohledem začne bloudit po místnosti, jako by v ní hledala nějaký záchytný bod. Třeba jen přehání. Třeba to tak nemyslel. I tak začne pociťovat nutkání k tomu aby odešla. Aby náhodou nemusela slyšet ještě něco podobného.

Kdyby jsi tak věděla, Lorette.. kdyby jsi tak věděla! pomyslel jsem si. Moc dobře jsem věděl o pocitech Emilie, proto jsem tu ženu z části obdivoval, dokázala vydržet v přítomnosti někoho, koho nesnášela. Až jsem si v jisté vteřině připadal blbě z toho, že Emilia ani Lorette pořádně nezná, a přesto jí nemá ráda jen kvůli mé maličkosti. Ženy. Ty jsem nikdy nedokázal pochopit, asi tak jako valná většina mužů. Nespouštěl jsem z ní oči ani poté, co se rozhodla se postavit, zatímco já nadále zůstával na kolenou a pouze zaklonil hlavu, abych jí mohl vidět alespoň ze zdola do tváře. Zamračil jsem se nad jejími slovy, zároveň mě to donutilo se také postavit. Vzal jsem její tváře do svých dlaní, nijak hrubě, to bych si nedovolil. "Ovšemže ne. Nebylo by to pro mě nic, ale také se nic neděje jen tak. Jsme dobrými služebníky Boha. Naši oddanost určitě velkoryse odmění, a budeme mít zdravé a čilé dítě" pověděl jsem s menším úsměvem na tváři a políbil jí na čelo, než jsem od ní odstoupil a došel si pro svůj pohár s vínem, ze kterého jsem si odpil maximálně dvakrát, pohár byl tedy, dalo by se říci, stále plný, proto jsem ho teď jedním velkým hltem vypil. "Prosím, Loty. Neber dneska některá má slova vážně, začíná na mě dopadat únava" omluvil jsem se za svou větu, která opravdu vyzněla dost blbě.

Chce se těmi slovy nechat znovu uchlácholit do příjemného oparu čehosi, co cítila ještě před chviličkou, ale nedaří se jí to. Zmizel stejně jako mizí jarní mlha. Nejspíš nikdy si nedokáže zvyknout na to, že v některých případech chtít nestačí. Nechá Doriana, aby vzal její tváře do rukou, dokonce ani neuhne před jeho pohledem. ,,Snad to je tak jak říkáš..." Chce mu odporovat a zároveň nechce. Vlastně jí to připadá trochu zbytečné. Zůstane stát na místě, když od ní odstoupí a má dojem, že pořád na čele cítí ten krátký polibek. ,,Neměla jsem tě tak dlouho zdržet, omlouvám se." Vlastně docela automatická odpověď na to co slyší. Nenabízí mu, aby zůstal, kdyby chtěl, může to přece povědět sám. S trochou škodolibé radosti si uvědomí, že jí nezáleží na tom, jestli zůstane a lehce se nad tím pousměje. Není na něm závislá, ne tolik jako bývala. Třeba jednou najde skutečně vlastní půdu pod nohama. Zasune ke stolu židli na které seděla a do ruky vezme talířek se svým nedojedeným dezertem. Rozhodně si ho chce odnést s sebou a později, hezky v noční košili a zabalená do dek, sníst v posteli u nějaké hezké knížky poezie. ,,Půjdu napsat vzkaz pro otce, aby dal vědět kdy by se mu hodil společný oběd. A pak nejspíš také spát. Pokud mě tedy pro dnešek již omluvíš?" Ano, růžová mlha jemnosti je skutečně pryč, snad se dostavila i trocha sebevědomí díky tomu, že vše šlo tak nečekaně hladce.

Jakmile jsem měl v poháru jen pár kapek, došel jsem si sám dolít, pro tentokrát jsem nenatahoval nijak ruku s prázdným pohárem, aby mi někdo dolil. Zase se chceš omlouvat za zbytečnosti? zeptal jsem se sám sebe, avšak pro tentokrát jsem si odpustil jakékoliv povzdechnutí. "Samozřejmě. Sděl mu můj vřelý pozdrav" otočil jsem se na Lorette s menším úsměvem, který jsem následně zakryl napitím se z poháru. "Dobrou noc" dodal jsem ještě se zdvořilostí v hlase. Dal jsem si ještě jeden pohár vína, do třetice všeho dobrého, než jsem z jídelny odešel. Těšil jsem se, až se zase pro jednou pořádně vyspím.