Pont du Roi (Králův most)

Z toho, že jeho omluvu přechází Aliénor mlčky je poměrně rozpolcený, nedokáže se rozhodnout, zda je to tak lepší, nebo naopak. Poté co ale promluví to vypadá, že snad částečně pochopila o čem mluví. Snad. Může to po ní vůbec chtít? A tak tentokrát on nechává její slova vyznít bez své vlastní reakce. Po boku drobné brunetky tedy prochází hlavní ulicí, občas se vyhýbá lidem jdoucím v protisměru, přikývne na několik nesmělých pozdravů a - světe div se - usměje se na hlouček dětí zasněně zírajících jejich směrem. ,,Jsem zcela ve vašich rukou," oplatí Aliénor drobný, krátký úsměv když také zrychlí, aby s ní mohl držet krok a již za pár okamžiků stojí na začátku krytého mostu, ke kterému jsou přilepené nevelké domky. Některé z nich vypadají jako kdyby na svém místě držely snad jen silou vůle a voda pod nimi je zezelenalá řasami rozmnoženými v horkém létě.
To místo ale samo o sobě na něj, alespoň pro teď, nepůsobí tolik zlověstně jako předchozí zašlá ulička ke které ho zavedla. ,,Je to jediný most vedoucí na druhou stranu města?" Poměrně rychle sklouzl zpět ke svému profesionálnímu uvažování. Pokud tomu tak skutečně je, bude si muset zjistit kdo přesně u něj žije. Nebo o tom tedy minimálně informovat velitele a nechat jeho, aby rozhodl čí práce bude zajistit, aby tohle místo bylo bezpečné.

Pohne hlavou, aby jí dlouhé vlasy zakryly na krátký okamžitě tvář a tím i úsměv, který vykouzlilo chování Jeana k té skupince dětí. Dokáže si naprosto živě představit, jak Sébastien stojí mezi nimi a dívá se na mušketýra pohledem, který by mu záviděl i samotný Bůh. "To neříkejte dvakrát." zavtipkuje a vede ho k výklenku na mostě se třemi okny, které jsou teď otevřené, aby se na mostě vytvořil alespoň malý průvan. Zamyslí se nad jeho otázkou než přikývne. "Jediný, který unese více koní nebo kočár." odvětí, postaví se k jednomu z oknen a opře se ramenem o zeď. Chvíli zůstává potichu a jen naslouchá zurčení vody pod jejich nohama. " Víte, monsieur, je zajímavé, že se ptáte právě na toto. Mám mladšího bratra, Sebastiana. Trochu divoký. Vychovávat ho není zrovna jednoduché." začne vyprávět uvolněným tónem. "Jedem čas se zahazoval s výrostky ne nepodobnými tomu z tržiště. Jednoho dne dostali vskutku výborný nápad, že přepadnou nějakého šlechtice. Právě na tomto mostě." pokrčí s lehkým úsměvem rameny, ale upřeně se na něj zadívá. "Světě div se, ale málem se jim to povedlo. Zaskočili stráž." zavrtí lehce hlavou a zadívá se do míst, kde by mělo být vidět do míst, kde se obě stěny střechy stýkají avšak místo toho jsou v půlce natažené přes trámy prkna. "Někdo drobný se tam asi vejde bez problémů, že?" znovu stočí pohled k tmavovlasému muži. "Nikdy jsem nebyla radši za to, že Sébastien z něčeho na poslední chvíli vycouval, jako ten den. Naštěstí šlo jen o kluky. Sice zdivočelé životem na ulici, ale pořád kluky. Nedokážu si představit, jak by to celé dopadlo, kdyby místo nich byl někdo zkušenější." než se opět otočí k oknu, tak skloní hlavu a lehce se ukloní, když kolem nich na koni projíždí muž, který je již na první pohled vysoce postavený. Hledí na zelenou vodu plnou žabince a jen tiše vyčkává, až si mladý mušketýr její příběh přebere.

Vlastně by se dalo říct, že podle jejího vzoru se také opře o zeď, tak aby nebránil ani sám sebou, ani košem který nese, v průchodu ostatním a poslouchá příběh, který se mu Aliénor rozhodla povědět. To co se na první pohled zdálo rodinnou historkou ale s každým dalším slovem nabírá na vážnosti a Jean se na moment zadívá do trámoví pod střechou mostu. Na malé městečko to vypadá, že je tu více než dost nebezpečných zákoutí, viditelně si nad tím povzdychne a lehce se ušklíbne. Měli tu být minimálně měsíc před královnou, ne tři dny. ,,Pokud si myslíte, že by to bylo ku prospěchu rád s vaším bratrem někdy promluvím... jak je starý?" Rozhodne se pro tuhle chvíli nezatěžovat Aliénor dalšími podrobnostm.
Na rozdíl od slečny Beaux se ale muži na koni neukloní, dokonce před ním ani nesmekne. Má k tomu jednoduchý důvod, ví o koho jde. ,,Kapitáne," jednoduché přikývnutí jako pozdrav postačí. Stejně jako postačí k tomu, aby muž zastavil koně a seskočil z něj, zcela bez starosti že mohutný hnědák svým pozadím blokuje výraznou část mostu. ,,Mademoiselle," stejně jako před tím Jean i on teď před Amiénor smeká svůj klobouk zdobený peřím, než se obrací na svého podřízeného. ,,Jsem rád, že jsem tě zastihl. Podařilo se mi vyjednat pro nás slušné zázemí v bývalých vojenských kasárnách. Ostatní by se už měli pomalu vracet ze svých obchůzek, sejdeme se tedy tam." Poté se ještě jednou s přátelským, laskavým úsměvem obrátí k brunetce. ,,Doufám, že nám Jean před vámi nedělá velkou ostudu, slečno. Kdyby ano nebojte se přijít si postěžovat." Pobaveně na drobnou dívku mrkne, Jeana poplácá po rameni, znovu nasedne na koně a dřív než se vůbec vzpamatují pokračuje ve své cestě.

Nad jeho nabídkou se usměje. "Ten by mušketýrovi prodal i vlastní duši." zavrtí hlavou. Když byl menší, tak to přecházeli s úsměvem. Jeho posedlost mušketýry však v uplynulých letech jenom roste a Aliénor to začalo dělat starosti. Nerada by, aby se k nim přidal. Je to příliš nebezpečné." Tuto zimu mu bude 14." sdělí mu požadovanou informaci. To už však kolem projíždí onen muž a Aliénor se uctivě pokloní. V domnění, že bude pokračovat dál se odvrátí v oknu. Slovo, které však Jean vypustí z úst ji přimrazí na místě a po chvíli donutí i otočit zpět. Sleduje, jak muž, podle všeho kapitán mušketýrů seskakuje z koně a míří k nim. "Ach bože." zamumlá si pro sebe a sklopí oči k zemi. "Monsieur," osloví toho může a znovu se mu ukloní, když k ní promluví přímo. S hořícími tvářemi tiše stojí, zatímco promlouvá k Jeanovi, tiše děkující za to, že jí nevěnuje více pozornosti. To se však záhy změní. Zvedne k němu oči a nervózně si zkousne ret. To, jakým způsobem k ní mluví ji dočista připraví o řeč. Udiveně ho poslouchá a než se vůbec vzpamatuje natolik, aby nějak zareagovala, tak již kapitán sedí na koni a zase odjíždí. Jakmile odezní zvuky kopyt na dláždění, tak se s mírným zděšením ve tváři pomalu otočí na svého společníka. "Co to bylo?" zeptá se ho vyjukaně a nevědomky si prsty ruky prohrábne hnědé vlasy. Udělá krok vzad a pro jistotu se opře o zeď. Zhluboka se nadchne a v dlouhém výdechu opět vypustí vzduch z plic. "Asi bych si měla zvykat, že?"

Nemá prostor pro to, aby dále rozvedl svůj návrh ohledně jejího bratra, protože téměř vzápětí po tom co Aliénor odpoví na jeho otázku se objeví kapitán a navíc se rozhodne s nimi prohodit pár slov. Jean nevypadá, že mu přítomnost staršího muže vadila, naopak. Odsouhlasí místo setkání vlastně zcela vstřícně a když ho před odchodem kapitán poplácá po rameni pobaveně se na něj ušklíbne, než znovu nasedne a odjede. ,,To byl Felix Treville, náš velitel. Nedělejte si s ním těžkou hlavu, má poměrně svérázný smysl pro humor. Na druhou stranu své pozvání myslel vážně, kdybyste ho někdy chtěla využít. A třeba nejen kvůli stížnostem." Odpoví na otázku, která dost možná byla spíše řečnická. Za celou dobu co kapitána zná je stejný, přísný ale laskavý otec všech modrokabátníků. Snaží se ale přinejmenším mluvit tak, aby nebohou dívku alespoň trochu uklidnil. Nejspíš je toho na ni již dnes docela dost. ,,Snad jsme neudělali až tak špatný dojem? Uvidíte, za pár dní už vám ani nepřijde zvláštní nás tu vidět." Zodpoví i druhou, upřímnou otázku s náznakem bezradnosti.
Nechá pak Aliénor ještě nějakou chvilku na to, aby mohla nabrat dech i běžnou barvu do tváří, než se s ní pomalu vydá z mostu. ,,A já svou nabídku také myslel vážně. Rád s vaším bratrem promluvím, možná bych mu zvládl i zajistit místo v kasárnách. Ze začátku jen jako pomocníkovi, samozřejmě... ale byla by to poctivější práce než plánovat loupeže." Vrátí se k předchozímu tématu. Rozhodně teď nemá v plánu brunetku opouštět, ne když byla jen před okamžikem rozrušená. A navíc - když jednou nabídl pomoc, dopraví jí koš s nákupem až tam, kam bude třeba. Nechá se tedy dál provázet městem bez toho, aby na něm bylo byť jen trochu vidět že ve skutečnosti začíná mít po setkání s kapitánem na spěch.

Hledí na něj a poslouchá jeho slova, která vypouští z úst jejím směrem, avšak slova jí dochází s menším zpožděním. Pomalu na jeho slova přikývne a zatímco pokračuje, tak se začne pomalu vzpamatovávat. "Ne, to ne." zamumlá a mírně se posuměje. "Špatný dojem rozhodně ne." rozvede to trochu a loupne po něm pohledem. Znovu se zhluboka nadechne. Pak už se odrazí od zdi a narovná se. Naposledy zabloudí pohledem ke krovům a poté pokyne mušketýrovi, že mohou vyrazit dál. Cestou poočku sleduje Jeana, když tu se znovu vrátí k jejímu bratrovi. Překvapeně na něj prohlédne a usměje se. "Místo v kasárnách? To by bylo od vás opravdu laskavé." zareaguje a sklopí pohled k cestě po které kráčí. "Nechme to teď však být. Brzy přijede královna a určitě máte povinností až nad hlavu. Navíc teď je celkem klidný. Zdá se, že mu ta příhoda na mostě alespoň na krátkou dobu vyjasnila mysl." pokrčí lehce rameny. "Ale pokud na sebe znovu narazíme, až se vše uklidní, tak se můžeme na něčem domluvit. Konec konců vám dlužím ještě zbytek prohlídky." zvedne k němu zrak a mile se na něj usměje, když ho směřuje cestou k sídlu rodu de Vivonne. Má nejvyšší čas se vrátit a už se připozdívá. Pokud chce vyrazit na cestu za sourozenci alespoň za šera, tak už by neměla moc otálet.

Bez viditelného spěchu doprovází Aliénor k jednou z velkých šlechtických domů a během cesty ještě stihnou probrat jejího malého bratra. Líbí se mu, jak se o sourozence stará, evokuje mu to vztah který míval s vlastní sestrou. Před dvěma dny se pokusil ji znovu, naposledy přesvědčit aby sem odjela s ním, zase a znovu marně. ,,Jak si přejete," přikývne tedy nakonec. Nepatří k těm, kteří by svou nabídku brali zpět a je přece jen pravda, že má přislíbené ještě další setkání s touhle drobnou brunetou. Dojdou až k sídlu ve kterém se z jednoho z oken v přízemí vyklání baculatá ženuška v zástěře a podává malý balíček vozkovi z nedaleko stojícího povozu. Těžko takhle na první pohled soudit jestli jde o milostná psaníčka, něco pro pány domu nebo svačinu na nějakou delší cestu. Jean s Eliénor zastaví na protější straně ulice a opatrně jí předá těžký koš. ,,Děkuji za vaši společnost, mademoiselle. A jako malou připomínku dnešního setkání, když dovolíte..." Z kapsy vytáhne maličký papírový sáček, jehož obsah před tím koupil na trhu. Sametová stuha, dlouhá tak akorát na zašněrování šatů nebo jako ozdoba do vlasů, v jasně mušketýrsky modré. ,,Bylo mi potěšením." Než by stihla cokoli namítat nebo se pokusila drobný dárek nepřijmout, znovu na pozdrav smekne klobouk, krátce se ukloní a otočí k odchodu.

Po odsouhlasení jejího návrhu už zůstanou potichu. Ne její vkus se toho dnes odehrálo až příliš a cítí, že už touží pouze po tichu a klidu. Proto je vděčná za to, že i její společník zachovává mlčení a jen kráčí vedle ní. Zanedlouho spatří sídlo a ano, povšimne si i ženy vyklánějící se z okna. Když pozná o koho jde, tak se jen pousměje a začne se těšit, až si ji bude zítra dobírat. Zastaví se a Aliénor převezme košík, který celou dobu tak ochotně nesl a vděčně se pousměje. Nadechuje se, aby mu poděkovala za doprovod a všechno, co pro ni dneska udělal. Je však rychlejší. Při tom nešťastném oslovení se opět zatváří lehce útrpně. "Monsieur?" osloví ho váhavě, když vytáhne malý balíček z kapsy. Přešlápne z nohy na nohu a beze slova na něj hledí, když se jí malý sáček nějakým způsobem octne v ruce. "Ale.." zmůže se na začátek námitky, to už však mladý mušketýr odchází a Aliénor jen bezhlesně hledí na jeho vzdalující se záda. Z transu ji vytrhne až povědomý hlas, který ji volá. Trhne sebou, balíček schová pečlivě do kapsy a rozeběhne se k sídlu. Až později toho večera, když už je noc temná a její sourozenci spí opět balíček vytáhne a s chvějícími prsty ho rozbalí při světle svíčky. Ten drobný dárek, pozornost, vyvolá na její tváři drobný úsměv a i při tlumeném světle poskakujícího plamínku pozná ten odstín modré. Zavrtí hlavou a jemně přejete po stuze prsty. Jste samé překvapení Jeane Babtiste. zašeptá do tmy a sama se uloží ke spánku.

Normálny deň, asi ako každý iný. Antoine bol nesmierne podozrievavý a na svoje súkromie veľmi chúlostivý, kedysi mal obrovský dom a záhrady s hŕbou sluhov, ale to už bola minulosť, vystačil si aj skromnejšie. Nie z dôvodu peňazí, ale dôvodu, že obával, že medzi sluhami môže byť nejaký sliedič, alebo vrah. Pôsobil, ehm... Trochu zakomplexovane. Bola to zaujímavá figúrka mesta. Napriek tomu, ako sa obával zrady a niekoho, kto mu bodne dýku do chrbta, často si vychádzal na pešie vychádzky. Tak ako bolo zvykom, vo veľkom tmavom kabáte a trojhrannom klobúku, po jeho ľavom boku mal kord, ktorý v dnešnej dobe slúžil ako efektná dekorácia. Z toho vyplývalo, že dotyčný je pravák. Zastavil sa pred mostom, ktorý bol, ako sa vtedy domy stavali, asi ako taká zvláštna ulica s vysokými domami, na prízemiach boli obchody a hore mali byty ich majitelia. Zastavil sa aby sa rozhliadol, možno stretne niekoho povedomého, alebo zasa nikoho.

Bolo to už pár hodín od východu slnka ale sale len dopoludnie. Užíval si čerstvého vzduchu a prechádzal sa ulicami ako vždy mal svoju plnú výstroj mušketiera, tmavý širák na hlave, dotváral celkový výjav. Najedený, ráno si doprial k dobrému jedlu z hostinca neďaleko kasární i nejakú tu medovinu. Ideálne. Šiel s kľudom medzi ulicami a ľuďmi. Bola to bežná obhliadka, niekedy nemusí byť zločin veľký na to aby bolo treba mušketiera. A možno stretne niekoho v problémoch? Kto vie. Každý deň bol tak trochu dobrodružstvo, jedna z vecí čo skutočne miloval na tom byť mušketier okrem umenia samotného boja, to bola jeho prvoradá láska. Aspoň tá čo mu zostala. Blížil sa k mostu a po jednej strane ulice stavali nové domy. Zastal po boku muža v trojhrannom klubúku a pozeral sa na stavbu. Bol o niečo vyšší od tohto muža. "Bude to pekná štvrť. Nemyslíte?" vypadlo z neho i keď často sa veru týmto spôsobom nedáva do rozhovoru.

Bolo to zvláštne, ako čas utekal a pritom sa menili okolnosti jeho života. Bol to zvláštny paradox a on si ho zvykol uvedomovať a čím ďalej tým viac pociťoval ťažbu svojej voľby. Celkom rád sa obklopoval bezstarostnými ľuďmi. Videl v nich akýsi záblesk, iskru a zápal, boli živelní, horlivý... Páčilo sa mu to, táto zmena. Antoine sa však stále necítil nejako úplne starý, hoc bolo to na ňom z časti aj vidno a vek sa na ňom podpísal. Trochu sa podivil, že sa pri ňom pristavil akýsi mladý, elegantný muž. ,,No to veru myslím, že bude, pane." povedal a zadíval sa smerom ako on. Tento mladý muž bol o niečo vyšší od Antoineho, ktorý bol možno už únavou a žitím zhrbený. Zvesené plecia prezrádzali únavu.

"Konečne." pomyslí si. Pričom sa mu hneď vybaví niekoľko bezvýznamných myšlienok. Kto ta bude bývať nejaké dámy. Či búdu robiť ľudia tam problémy. I v dňoch ako tieto keď mor zasádzal starch do srdci ľudí sa dalo myslieť na pozitívnejšie stránky života. Od dobrého rumu a krásnych žien po jednoducho slnečný deň. Chcel sa dať na odchod no keď sa na nohe chcel otočiť zrak mu padol na muža ktorý mu odpovedal. Vyzeral že už si niečo prežil a že má čo to za sebou, nevedel koľko má rokov no na prvý pohľad to bol muž na ktorom sa zub času už dávno odzrkadlil. "Pane, keď už ste sa obťažoval mi odpovedať i keď ste nemusel. Dovoľte mi pozvať vás na rum či pivo, čo pijete. Samozrejme ak vás moja ponuka obťažuje..." celkom pokorne k staršiemu mužovi vysloví svoje malé pozvanie. Prečo niekomu nezlepšiť deň.

Trochu ho prekvapovali rozhodnutia ohľadom rady mesta, že stavajú nové domy a pritom, tie peniaze by sa dali využiť inak a tieto domy rozhodne nebudú pre chudinu. A krajinu navyše sužovala hrozba moru, tá naničhodná nákaza, preto, svoju dcéru mal najradšej v dome, alebo na záhrade. Ale ľudia sa vedeli tešiť zo života. Zvláštne, ako to tí ľudia vnímali a on mal starosť. Svoje pestré myšlienky skrýval za neprístupnou fasádou svojej tváre, lenže v jeho očiach bol vypísaný smútok a ťažoba, ktorá kvárila jeho dušu. ,, Vôbec ma vaša ponuka neobťažuje a vašim pozvaním neopovrhnem. " povedal a nadvihol obočie. Stiahol si z pravej ruky rukavicu, aby mu podal ruku.

"To rád počujem. Pripadáte mi ako správny chlap." Ktorý toho ma nie málo za sebou. Keď stiahol muž zo svojej ruky rukavicu, tak isto urobil i sám Jacques. Stiahol z pravej ruky čiernu koženú rukavicu a ruku natiahol k mužovi. "Jacques. Mušketier jej veličenstva." nechá si svoj titul len pre seba. predsa mnohí ho poznali a kto nie tí neverili že je synom svojho otca alebo povedané, nositeľ mena de Malherbe. Muž bol síce poriadny a silný vysoký. No tmavé vlasy. Po matke tento dojem len zapečatili a to zakaždým. Pomaličky sa dal do kroku nájsť aspoň malé posedenie vonku kde by si obaja vychutnali prisľúbení drink.

Správny chlap, ustráchaná trasorítka. Pomyslel si Richis a pozrel sa na mladého muža, vyššieho od neho. Antoine by bol tiež kedysi vyšší, keby nemal tak zvesené plecia. Pôsobil v spoločnosti nenútene a vedel, čo sa má a čo nie. Muž sa predstavil ako Jacques a podľa všetkého, aspoň ako tvrdil, bol mušektier jej veličenstva. Podali si na zoznámenie ruky. ,,Antoine Richis, radca hlavy istého menšieho rodu," predstavil sa. A tiež by si mohol pridať, že starec a bojko. Pomyslelo si jeho svedomie škodoradostne. Vybral sa za ním, svojim zvláštnym charakteristikým krokom, niekedy sa zdalo, že ľavú nohu niekedy akoby vliekol za sebou.

Istého menšieho rodu nie je zrovna niečo čo by mu objasnilo pod kým tento muž robí, ale bolo to niečo čo mu osobne stačilo na objasnenie kým asi je. "Rád vás spoznávam Antoine." podotkne no hlavu moc neskloní, len náznakom a skôr len na okamih očami naznačí úklonu, bol mušketier možno že neprestavil sa v mene svojho otca ale istá hrdosť v jeho tele a mene bola. I tak ju však dokázal potlačiť v toto gesto bez seba menšieho zaváhania. Chôdza Jacquesa sa dala považovať za sebaistú čistú, elegantnú. Mohol by byť stvárnením istej elegancie mušketierov ktorú majú. Ako v boji i mimo neho. I tak sa však neraz pozrel či Antoine stíha. Predsa zdalo sa že nohu za sebou tak akurát chvíľami vlečie. I tak však nakoniec zastal pri jednej hospode. Jedna z tých menších ale to bolo v poriadku. Nahliadol dnu, bolo tam pár miest voľných presne ako pre nich. Spoločnosť clekom tichá a zdalo sa že každý si hľadí svojho až na pár chlapov čo pri erbe na jeho rameni len pretočila očami.

Antoine sa rozhliadol. Uvažoval o mnohom a tu i tam sa sám stratil za svojou fasádou. Kiežby šli roky vrátiť. Urobil by všetko inak. ,,Ja vás tiež, je zvláštne stretnúť mladého človeka, ktorý vie čo chce." povedal mu na jeho slová. Bol to ozaj muž, ktorý vedel čo chce. Zvláštna predstava. Jeho dcéra bola všetko, len nie cieľavedomá, veď ona možno zdedí jeho majetky, stane sa paňou domu, keď sa on pominie. Táto melanchólia ho často zvierala. Medzitým dorazili do menšej, ale napriek tomu útulnej hospody, kde zapadli k jednému zo stolov. ,,Ste slobodný, ak správne predpokladám." poznamenal zrazu.

Mladý bol to mu musel nechať ale že či vedel čo chcel, istým spôsobom áno. Ale čo ak... Až malinká myšlienka sa mu vynorila, čo iné by mohol chcieť? Usadil sa k jednému zo stolov a klobúk dal na okraj stolu aby ho mal však po ruke, jemne si na mieste presadol aby jeho kord mu pri sedení nezavadzal a to ani pištoľ. A to už nad nimi stál hostinský. Objednal pre oboch nakoniec medovinu. Aspoň po pár slovách hostinského ktorí ich uistil v tm že jeho medovina skutočne stojí za to. Bez váhania dal na kraj stola i sumu odpovedajúcu jeho objednávke, samozrejme že zaplatil i za Antoine, predsa ho pozval no ako pozeral na svoj klobúk mierne až prekvapene na neho pozrel, samozrejme že svoje prekvapenie skrýval ale bola to nezvyčajná prvá otázka. "Nemôžem vám to vziať, predpokladáte skutočne správne." poznamená úprimne s maličkým úsmevom ktorý mu na tvári zahral.

Bolo to zvláštne, často stretal mladých ľudí, ktorí mali mnoho toho za sebou, až by sa bol čudoval. Antoine bol muž často v obavách. Mal proste isté obavy a strach. Zvykol si na to. Sledoval ako zaplatil za pitie. Bol to celkom zapamätateľný mladík. Vyzeral byť aj celkom vychovaný, ale ktovie, čo bude robiť po pár pohároch medoviny. Ale predpokladal, že bude voči, alkoholu už rezistentný. ,,Ja viem, je to zvláštna otázka, uznávam, môžete sa aj vy pýtať, na čokoľvek." opätoval.

"Nie to je v poriadku." podotkne s povzdychnutím a menším úsmevom na perách. Vždy si myslel či dúfal že na ňu nepomyslí. Vždy s ňou si len vybavila ten smutný okamih ktorý mu ich oboch vzal. Bolo až sebecké ako niekedy myslel na to že bez neho by možno žila. Konečne im na stole obom pristáli poháre s medovinou, voňala krásne a jej farba, hovorila o kvalite. Bolo na Jacquesovi vidieť že i v prostom geste vďaky mal kus elegancie ktorý jednoducho prišiel s jeho výchovou a už neodišiel. Položil ruku okolo svojho pohára a pohľad uprel na muža pred ním. "Možno mi neostáva len nič iné len otázku vám vrátiť. Aké máte vy záväzky, či už rodinu alebo ženu.Niečo vo vašom živote, ale ak sa vám to zdá osobné som z akýkoľvek návrh témy...Som možno lepší poslucháč než rečník."

Sledoval ho ostrým pohľadom, nech robil, čo robil, už mu čas prehĺbil výraznú vrásku pri koreni nosa. Obyčajne ľudia mávali dve, z toho, že sa často mračili, on mal jednu. Dosť výraznú a hlbokú, dodávala mu na prísnosti, hoc on až taký nebol. Jeho profil bol už dosť výrazný a sledoval svojho spoločníka zvláštnym pohľadom, zelenošedých očí, alebo čo to bolo vlastne za farbu? Videl, že mladík má slušné vychovanie. Antoine sa zamyslel nad jeho slovami. Zamyslel sa. ,,Mám dcéru. Moja žena zomrela pred 14 rokmi. " oznámil, už sa s tým vyrovnal, po čase. ,,Bojíte sa o niekoho? Na ľudí časom doľahnú isté zvesti, o more a podobne. " zvláštne slová ho napadali.

Pozorne ho počúval a nakoniec sa napil z medoviny len podvihol pohár so zlatistou tekutinou a naznačil jemný pohyb rukou a pohárom k nemu k prípitku než ruku stiahol a odpil si z pohára. Pohár len odtiahol od ústa pohľad upriamil do mužových očí. Vdovec. nedokázal si predstaviť to čo muž mohol cítiť k svojej žene nie po tak dlhom čase, zabudol už an tú bolesť z jej straty? Alebo nie? Sám mal svoju lásku miloval ju. A nezabudol...  I napriek tak pochmúrnym myšlienkam na ňu nedal ani náznakom vedieť o tom čo cíti. Muž pred ním mal dcéru. On nemal to šťastie aby mu po jeho prvej láske, po žene niečo ostalo. No narozdiel od muža pred ním bol mladý, aspoň určite mladší. ,,Nie, nebojím sa o nikoho. Rodina ktorá mi ostala sa vie o seba postarať, mušketieri..." samozrejme že veril v to že mušketieri si vystačia a jeho pravá rodina. Otec vždy veril že jeho čas príde keď má a brat, samozrejme že mu na ňom záležalo. Ale vedel sa o seba postarať, ak by mohol vždy by mu pomohol.  Ale takto. Nestávalo mu nič iné ako veriť a nebáť sa.  I tak dúfal že to je dostačujúca odpoveď pre muža. Keď do hostinca niekto vletel ako neriadená strela. Podvihol zrak, bol to mušketier rovnako ako on, hľadal ho. Povzdychol si a pozrel na muža. ,,Dúfam že sa ešte stretneme pane." mrzelo ho že neposedel dlhšie no kopol do seba svoju medovinu vyskočil na nohy, vzal klobúk a odišiel.

Antoine sa na neho prenikavo zadíval. Akoby celá pošmúrna miestnosť plná blikotavých sviečok zmizla. Akoby nevnímal, necítil, bol si tak vzdialený. Strach, ľudia sa živili strachom a ten je ten najväčší nepriateľ. Báť sa, každý sa niečoho bojí, nepoznal nikoho, kto by sa nebál, dokonca aj jeho dcéra sa bála, ale nie tak ako on. Bola to zvláštna myšlienka, tento mladík, bol v rozkvete svojich síl, Antoine to poznal. ,,Takže hádam... Že si od nich odišiel." oznámil zrazu. Dvihol hlavu, keď ich pokojné stretnutie narušil akýsi z mušketierov, jeho brata v boji. Vedel to, títo chlapíci si idú za svojim. Aj on taký bol. Mal tak málo času a vôbec si to nevážil, len teraz môže trpko ľutovať svojich chýb z mladosti. Nepoučiteľný blázon. ,,V to aj ja." ani sa nepozastavoval, že hovorí tak úsečne. Potom ako mladý muž odišiel, vybral sa aj on na cesty, domov...