Eglise Saint Augustin

Nad tou poznámkou o žárlivosti pohodí vlasy. ,,Zase si tolik nevěř." Rozhodně mu nemíní dát jakoukoli záminku k tomu, aby si z ní utahoval i kvůli něčemu jinému než odpadlému patronovi, kterého vyklopili z okna jako pytel nahnilých brambor. Navíc i kdyby, nějakou záhadnou shodou okolností a skvrn na slunci zrovna na něj žárlila, bylo by to kvůli něčemu jinému než kvůli tomu s kým vším leze do postele. Sama sebe by pak degradovala na úroveň husiček které věří tomu, že ho napraví a stanou se jeho jedinou, skutečnou a pravou láskou. Takže prostě pomůže kvítkovi naložit tu třaslavou věc, ve kterou se po jejich zásahu tělo muže pomalu mění, na kárku a následně ho ještě nechá, aby ho zakryl kusem pytloviny. ,,Víš, jsi v tom docela dobrý." A v čem také není, že. Sama pro sebe se nad tím křupnutím trochu ušklíbne. Nemá ráda mrtvoly. Nevadí jí sem tam nějakou... vyrobit, ale následná manipulace už vážně není její silná stránka. Připadá jí to jako otravná a zbytečná práce.
Nedostanou se ani příliš daleko, než se před nimi objeví pár modrokabátníků. Zatím jsou k nim zády, ale vycouvat zpět by nejspíš bylo trochu moc riskantní. Za co mě trestáš, Danann... nemají zrovna moc času na dlouhé rozmýšlení a Neria se tak rozhodne pro první, alespoň trochu schůdnou, alternativu. S jen na chvilku naprosto znechuceným výrazem se na kárku usadí, sukni šatů rozhodí kolem sebe tak jak to jen jde a zároveň si ji trochu povytáhne. Vlastně ani není moc času na domluvu o tom, proč to provádí, jen k Aimému špitne cosi jako "noha" a "bebí". Nejspíš mu tak nezbývá nic jiného než na tuhle variantu přistoupit a znovu se do kárky opřít, jinak se nepohne. Její kolečka samozřejmě pod další přidanou vahou jako naschvál zavrzají a spolehlivě tak přitáhnou pozornost těch dvou.

Křup. zvedne k ní hlavu zrovna, když dotyčného doskládá. "Praxe dělá mistra." pokrčí rameny a dál to nerozvádí. Pokud se nemýlí, tak ani Neira neví, že občas nějakého toho patrona odpraví, nebo tomu značně napomůže. Za tu dobu, co u nich je jistě na tom seznamu bylo i pár jejích zákazníků, ale vždycky si dal pečlivě záležet na tom, aby to nikdo neodhalil. Stačilo by jedno jediné slovíčko a rozkřiklo by se to rychlostí lesního požáru. A děvčata by přišla o kšefty. Ne, není to něco čím by se chlubil. Ne, že by z toho měl nějak valné výčitky svědomí, ale bude lepší, když ho ostatní budou mít za toho hezouna.
A ten hezoun táhnoucí mrtvolu se zřejmě bude muset potýkat s dvěma mušketýry. Než se vůbec stihnout povzdechnout, tak se Neira činí. Tázavě ji sleduje a lehce zmateně se zase rozjede moc se v tu chvíli nechytající. Hlídka se na ně při tom zrádném vrzání otočí a tentokrát už si Aimé opravdu povzdechne, než nahodí široký úsměv. "Pánové, brý večír," pozdraví je, když se k nim začnou přibližovat. Sjede do výmolu až se kárka zakýmácí a starostlivě se podívá na Neiru. "Zlato, jsi v pořádku? Neboj, za chvíli už tam budeme." A pak tě přetrhnu vejpůl. zastaví se, jakoby chtěl s mušketýry prohodit kus řeči a pak na jednoho z nich zamžourá. "Alane? No tě pic!" zasměje se, když jednoho z nich pozná. "Tak z tebe je pochůřkář, jo?" rýpne si a za zmateného pohledu druhého mušketýra prohodí pár frází a pár bobrých poznámek na adresu bloncky, než je Alan s mávnutím propustí. "Máš víc štěstí, než rozumu holka." zamumlá k ní, když modrokabátníci zmizí za rohem. "A slez," houkne na ni.

Sleduje celé to riskantní divadýlko a příliš do něj nezasahuje, až na sem tam nějakou tu rádoby bolestivou grimasu, se kterou si promne kotník, přičemž, samozřejmě jen náhodou, pokaždé povytáhne šaty o kousek výš. Jen je vážně, vážně vděčná, že Aimé pochopil její hru. Jen co se dostanou do bezpečné vzdálenosti, nemusel by ji ani pobízet k tomu aby slezla, sama s káry seskočí a spokojeně se usměje. ,,Kdybych věděla že jsou to tvoji kamarádi, nechala bych vám soukromí." Samozřejmě. Je spokojená, takže rýpe. O poměru svého štěstí a rozumu debatovat nehodlá, nemuselo by to dopadnout dobře ani pro jednoho z nich. ,,Kdybys mi radši poděkoval, že jsem nám zachránila zadek." Ušklíbne se a raději proto co nejtišeji otevře hřbitovní bránu a ukáže k márnici, malému zděnému domku s jediným oknem. ,,Myslíš, že si všimnou když jim jednou někdo přibude místo toho aby se ztratil?" Kopat hrob rozhodně nebude. ,,Jestli ti to nepřijde jako dobrý nápad, tak ho pro mě za mě vyklop třeba na kompost." Otevře i druhou polovinu brány ze zdobných kovových tyčí a nechá ho, aby kárku vtáhl dovnitř, než za nimi zavře. Přece jen, je to lepší než ji nechat dokořán, mohla by přilákat nežádanou pozornost.

Toho rýpání si nevšímá. To, že narazili zrovna na Alana jim zachránilo zadek a navíc je to super chlap. Narazil na něj hned v prvních dnech, co družina mušketýrů dorazila. "Ale, k tomu, abychom měli nějaké soukromí nepotřebujeme tvé požehnání, zlato." ušklíbne se a pokračuje v cestě. Je to číslo. A otázka, jestli myslí Alana nebo Neiru. "Neúžasnější Neiro, mnohokrát vám děkuji a pokorně před vámi padám na kolena za vaši úžasnou improvizaci." pronese nanejvýš dramaticky a projede kolem ní na hřbitov. Krátce se zamyslí a zavrtí hlavou. "Za chvíli jsou dožínky, kdo bude řešit takové věci?" položí otázku víceméně řečnickou a zamíří tedy k márnici. Dožínky. Ty zajisté budou ještě zajímavé. Také těch se bude týkat to, co plánuje udělat, jakmile se rozloučí s Neirou. "Co plánuješ, až tu skončíme?"prohodí konverzačním tónem, jakoby se zrovna nenacházeli uprostřed noci na hřbitově s naloženým chlapem na kárce. Tu však pustí, aby si otevřel dveře do márnice a tiše zakleje, když spatří, že do ní vedou schody dolů. "Druhé kolo?"

S nezakrývaným znechucením si odfrkne. Ať si každý dělá co chce, pokud ji ušetří detailů. ,,Věř mi že v tomhle případě bych vám soukromí dopřála víc než ráda." Mušketýři... pitomí panáčci v barevných uniformách, co si myslí že jejich rádoby čest a hrdinské skutky zachrání svět. Až na to, že ta čest rozhodně není nekonečná, pokud jsou všichni alespoň z poloviny takoví, jako býval Jean. ,,Až to budeš myslet vážně, zkus to zopakovat." Utrousí nad tou teatrální poklonou. Společně přejdou těch několik metrů k márnici a ona si při tom nechá možná až trochu podezřele dlouhou dobu na odpověď. ,,Co by. Vrátím se převleču postel, vykoupu se. Možná jednou pro změnu zkusím část noci prospat." Odtuší nakonec. Ví, co by dělat chtěla, ale na to si ještě musí počkat. Nesnáší čekání, jenže některé věci ho prostě vyžadují.
Nahlédne do otevřených dveří márnice a nad tou otázkou rozhodně zavrtí hlavou. ,,Ani náhodou." Ať už tím myslel nošení pupkáče, nebo jeho házení z výšek. Nějak jí to pro dnešek stačilo. ,,Dovolíš, kvítku?" Lehce ho odsune od držadlo kárky, nasměruje ji prosti dveřím a... trocha řinčení je všechno co po obou těch věcech zbude. Tedy po kárce i mrtvole. ,,Ti zloději jsou hrozní, věřil bys tomu? ukradnou už i káru od bordelu." Uculí se, když dveře márnice zavře. Vyřízeno. Minimálně tedy pro ni.

Chová se opravdu zvláštně. Až moc na to, aby to mohl přičíst náhodě a příliš na to, aby to do něj nezaťalo drápky starostí. Ještě s těmi věci co se k němu donesly. "Myslím, že by se ti hodila společnost při koupání." poznamená s menším úsměvem. Úsměvem, který je v rozporu s tím, co opravdu cítí. Ale ta malá zrzka měla pravdu v jedné věci. Mohl by být herec. Co mohl. Už jím je, ale jeho jeviště trochu jiné, než by si ona představovala.
Se zvednutýma rukama ustoupí, když ho odstrkuje a zvědavě sleduje její počínání. Rozhlédne se, když se ozve ten příšerný rámus a přejede si rukou po tváři. "Hrozná ta dnešní doba." zamumlá a zavrtá hlavou. Gestem ruky jí naznačí, aby šli z toho zpropadeného místa. Jen pro jistotu, kdyby se nějaké šáhlé individuum toulalo kolem. Nemá moc náladu řešit ještě nějakou potyčku a eventuálně další tělo. "Doprovodím tě zpátky." neptá se. Prostě jí to oznámí. A jeho hlas nepřipouští žádné další diskuze.