Jižní pastviny

Louis si brzy ráno na svém koni vyrazil na vyjížďku, jen proto, že chtěl zmizet. Nebavilo ho trávit celý čas ve městě a sluhu ztratil už okolo poledne. Zístal tady sám hluboko v lesích... což mu upřímně hodně vyhovovalo. Byl rád ,že má klid... rád, že je kde je, tedy daleko od všech. Tady se zdálo, že královna, ani čarodějnice neměli moc velkou moc ,byla tu jen zeleň, klid a spousta ovcí. Když pak odpoledne míjel rozbité opatství nedalo mu to, aby se nepokřižoval než pokračoval v cestě... a tak nějak se mu povedlo dobloudit až na Jižní pastviny. Sem tam minul stádo klidně se pasoucí zvěře. Pasáčci nejspíš někde poblíž pospávali... u kraje s lesem sesedl z koně a nechal koně ať se napije ze studánky poblíž a rozhlížel se po svém okolí.

Už od skorého rána bola hore pripravila doslova každý detail len aby mala zvyšok dňa voľno. Taká predsa bola dnešná dohoda a pán jej to dovolil. Vzala zo sebou malý plátenný batoh a do neho si zabalila jeden z bochníkov čerstvého chlebu ktorý napiekla. Na sebe niesla bledé modré šaty, celkom nevýrazné a dokonca na konci od popola z pece. Vydala sa na svoju malú cestu. Bolo krásne slnko príjemne hrialo a po nebi plávali len krásne čisté oblaky, ktoré ešte dlho, dlho neprinesú žiaden dážď. Pomaličky ju nohy viedli k južným pastvinám, páčil sa jej ten kľud ktorý z nich vyžaroval hlavne v lete a na jar. Začínala byť pomaličky smädná ale ani to ju nezastavilo. Konečne sa ocitla na pastvinách. Na ich okraji bola studnička, podišla k nej, bol pri nej krásny kôň len sa usmiala na to zviera keď si naberala vody, no nevedela komu patrí a nechcela byť nezdvorilá či spôsobiť problém. Keď jej čutora bola plná vody z chuti sa napila a obzrela. Krásne vypasené ovce sa pásli na pastvinách. Poznala pár pastierov ktorý sem chodili a tak nemala žiadne obavy. Až potom si však všimla muža ktorý postával pri koni, pôsobil, vznešene. Jemu patrilo ono zviera? Mal na sebe krásne ušitý oblek. V jej hlave, bolo toho toľko. Mala chuť sa prihovoriť ale strach, čo ak bude obťažovať. Stála na mieste ako solný stĺp. A len pozeral na neho. Jednou rukou hrajúc sa s vlasmi a druhou skúšajúc narvať do svojho batohu koženú čutoru.

" Dobré odpoledne." pozdravil dívku u studánky. Louis byl oblečený v jezdecký oblek, ke kterému patřil prošívaný kabátec, světlé kalhoty a vysoké černé boty. Jeho ryzák se klidně pásl, zatímco pán si nenápadně prohlédl dívku. Tipoval jí na služebnou u nějaké lepší rodiny, dle jejích šatů, ale víc soudit nemohl. Dost možná to byla nějaká dívka z lepší rodiny v přestrojení. Pousmál se na ní. Ať to bylo jak chtělo, byla krásná... a vypadala mile

Pozerala na neho až jej čutora s vodou ktorú chcela dostať do batohu vypadla na zem. Keby na pastvinách stál ktokoľvek vedľa nich asi by verila že tie slová patria práve tej osobe, ale boli tam len oni. Usmiala sa. "Dobré odpoludnie aj vám, vaša jasnosť." trafila správne oslovenie? Uklonila sa pričom jej vlasy ktoré si tak zapravovala za ucho padli znova do tváre. Nebola to úklona pravej lady, to by jeden kto sa s tým stretáva spoznal, noha sa jej pri úklone jemne zatackala ako sa len snažila pôsobiť elegantne. I tak mala aspoň pekné rovné držanie tela. Keď sa vystrela rýchlo pohľadom hľadala vykotúlanú čutoru v tráve. S tým úsmevom ktorý ju neprechádzal. Mala krásny jemný úsmev, možno nebyť popola na spodku jej šiat a pár detailov jeden by si pri jej tvári pomyslel že je niečim viac ako len chudinou. Zohla s ak čutore a podvihla zrak nakoľko jeho kôň pristúpil k nej. "Máte krásneho koňa." podotkla a sledovala tú veľkú hlavu ako ju skúma.

Louis se na ní pousmál. " Myslím, že tday se nemusíte nikomu klanět." jemně k ní promluvil a přece mu v očích hrály lišácké jiskřičky. " To velice děkuji." kývl jí. Ta její úklona byla tal roztomile neobraná, až se mu zalíbila snad víc jak obvyklé úklony urozených dam. Jeho kůň se rozhodl, že slečnu prozkoumá a nějak ho netrápilo, že slečna drží čutoru. Louis ho musel trochu usměrnit a donutil ho trochu poodejít, aby byla volná cesta ke studánce. " Chcete se na něm svést?" nabídl jí. Byl to Bůh, kdo určil, že se setkají tady a teď, neviděl důvod nechovat se k ní jako ke kterékoli dámě... ty by však tuto nabídku okamžitě odmítly. Louisovi úmysly však byly stejně čisté jako ta studánka a doufal, že tím slečnu jen potěší. " Jmenuje se Argo... " představil jí svého hřebce, který se snad i brdě napřímil přj zvuku svého jména. " Opusťte snad i troufalou otázku,jaké je však Vaše jméno?" zeptal se jí a pohladil koně po pleci. Pak se jí zadíval hlu oko do očí

Nemusela sa klaňať ale bola tak učená i od matky. Vtedy to boli pre ňu iné časy, možno by sa pri úklone tak nezatackala, vtedy sa aspoň mohla považovať za meštianku. Dnes by seba tak už len ťažko označila. I keď mala teplú postel, strechu nad hlavou a jedla koľko potrebovala, nebola samostatná. "Prepáčte vaša jasnosť. Nechcela som vás nejak uraziť svojou úklonu." jej hlas znel pokorne ako by sa chcela skutočne a úprimne za to ospravedlniť čo i chcela. Bol to pre ňu vážený muž už len podľa odevu. Konečne mala čutoru v rukách na šťastie dobre zatvorenú a tak sa jej z nej nevyliala ani kvapka. S iskrami v očiach a úsmevom na perách ju dala do batohu až potom zdvihla zrak. Keď jej muž ponúkol že môže na koňa. Bol to vtip? Môže mať dievča ako ona také šťastie? "Nie to naozaj nemôžem, teda chcem. Ale nemala by som." Len pozerala na to krásne stvorenie, tak rada by naň vysadla ale bolo by to správne? Ten muž bol milý ale ona bola len chudina čo ak ju niekto tak zbadá? Nebála sa o seba ale o to že by si milý muž pokazil reputáciu. "Má krásne meno. Argo." zopakuje s úsmevom. Vstala a pohľad uprela do mužových očí. "Eleonore Astier." Žiadne veľké meno, špeciálne, ani známe, ani vojaka či niekoho kto by vlastnil pôdu, len meno osamej dievčiny ktorá žila ako mohla.

Louis se na ní pousmál. " Neomlouvejte se slečno, k tomu přece není důvod. A... myslím, že když se projedete po louce, nikdo Vás neuvidí." mrkl na ni. " Nemusíte se tedy ničeho bát." Byla na něj moc milá a neohrnovala nos. To pro něj bylo moc zvláštní. skoro neznal, aby nějaká dáma neohrnovala nos, nebo přehnaně nepodlézala. " Ou, omluvte mou nezdvořilost." vysekl dokonalou úklonu. " Jmenuji se Louis." příjmení nějak raději nedodal a poté, co se narovnal poplácal ryzáka po pleci. " A tafy Argo Vás rád sveze." mrkl na ni. " Tak krásná dívka se vidí totiž málokdy. Kde sloužíte, krásná Eleonore?" zeptal se jí s úsměvem, který si nějak nedokázal smazat z tváře. Bylo krásně ,sluníčko svítilo, ptáci zpívali, ovce bečely... bylo teplo, alr ne moc a dva mladí lidé se sei u studánky.

Pozerala an neho až s akým si maličkým prekvapením ktoré cítila. Niekto a chovať sa k nej týmto spôsobom. Muž oblečený tak vkusne, pekný. Nemala ani potuchy o tom kým by mohol byť. "Iba na moment, chvíľku." vypadne z nej potichu na jeho ponuku prejsť sa na Argovi. Pristúpila k tomu krásnemu majestátnemu zvieraťu a pomaličky priloží ruku na jeho lysinu. No pohľadom, uhne aby sa mohla dívať na muža. Keď sa uklonil mohla by na ňom i oči nechať. len mlčala a sledovala. Mala toho toľko na jazyku. Bola to perfektná úklona a nikdy by si nepomyslela že by patrila jej. A predsa patrila. "Moc ma teší Louis." chcela sa spýtať na celé meno ale nebolo by to nezdvorilé? No keď ju nazval krásnou. Ostala jemne v šoku, nedala to však na sebe poznať. A len prehovorila. "Prosím neoslovujte ma tak ctení pane." podotkne až radostne pričom ho sleduje. Bola to krásna scenéria, ak by ju umelec chcel stvárniť asi by to bolo dielo hodné kráľov. Slnko vysoko na nebi krásne hrialo. Vtáci lietali po oblohe a spievali. Ovečky, bečali a do toho z lesov len sem tam pri vánku šepotali listy. "Pracujem v malej pekárni priamo v Avrances. Je to viac do centra mesta. Vlastní to rodina Leavitt." No viete je to staručkí párik ale starajú sa o mňa dobre. I keď sám pán už moc nevládze... až chaoticky dodala sama pre seba v hlávke.

Louis se na ní jen usmíval. Vypadala moc roztomile, když byla v rozpacích. Nechtěl jí hned vše prozrazovat, aby se pak nemusela klanět o to víc a tak... kůň do ní po chvilce jemmě šťouchl hlavou. " Jak bych Vás měl tedy oslovovat?" zeptal se jí a se zájmem mírně natočil hlavu na stranu a vyslechl si, kde vlastně pracuje. " To zní... jako celkem příjemné místo." pousmál se. Na svých toulkách po městě na tu pekárnu ještě nenerazil a podle jména mu to mnoho neříkalo, mohl jen soudit z tónu hlasu a ze stylu jakým o té pekárně mluvila. " Doufám, že se k Vám chovají hezky..." vyjádřil přece jen jisté obavy. Znal svého bratra a jeho chování ke služebnictvu. Někdy se za něj kvůli tomu ale dost styděl. " Chcete pomoct nasednout?" změnil nakonec přece jen téma.

"Stačí len Eleonore." Len Eleonore, nie krásna. pane. dodala sama sebe v mysli. No i tak mu venovala úsmev. Keď dodal k jej slovám že to znie ako príjemné miesto. Dokázala len súhlasne prikývnuť. "Potrebujú ma tam. A ja ich." možno si nedokázala predstaviť iné miesto kde by žila a čo by robila. Jemne rukou prechádzala po krásnej srsti Arga. "Nemusíte mať obavy. Je o mňa postarané možno i lepšie ako si zaslúžim." dodá a keď sa jej spýta či nepotrebuje pomoc s nasadnutím. Len sa k nemu na moment otočí. "Hádam to zvládnem." Dúfajme. Ako malá sa starala o oslíka a taktiež na ňom chodila s otcom do mesta, bude to niečo podobné no nie? Pomaličky prešla k boku Arga pričom mu venovala krátky pohľad do očí. Verím ti chlapče. povedala si. I keď slová boli mierené k nemu. Nasadla na koňa bez nejakých veľkých problémov. Až na to že sa jej šaty vyhrnuli až ku kolenám. Rýchlo chytila okraj šiat pričom sa jednou rukou držala, aby sa popravila a šaty nešli už ani o kúsok vyššie. "Ale zvyšok, nechám na vás pane. A naozaj, len kúsok!" poznamená s úsmevom možno až prosebne.

" Dobře slečno Eleonore..." pousmál se na ní a sledoval jak elegantně nasedá, byl připravený jí pomoci, případně jí azchytit, dkyby omylem spadla, ale zdálo se, že to sama zvládla. " Vy si přeci zasloužíte to nejlepší." mírně jí až napomenul, zatímco chytil koně za ohlávku a pomalu ho vedl po rozlehlých pastvinách. " Nemsíte se bát mi kdykoli povědět, rád Vá i pomohu slézt." pokýval hlavou na její obavy... to, jak jí vyklouzla zpod šatů nožka byla nskutečně roztomilé, ale nechtěl jí uvádět do rozpaků tím, že yb to komentoval, konec konců, akorát by jí to ublížilo. Opatrně a pomalu vedl koně po stráni. " Povězte slečno, přála byste si žít na zámku?" zeptal se jí mírně pobaveně. Docela ho zajímala její odpověď. Ani sám nevěděl, proč přesně se ptal... ale měl uvnitř sebe jakési nutkání, snad od samotného Boha, ale přece doufal, že jí neurazil svou otázkou.

Poznali sa skutočne krátku dobu. Dokázala by to nazvať i chvíľkou bez zaváhania. A pritom jej muž tak dobre oblečení, pôsobiaci skutočne mimo jej prostredia prial len to najlepšie. Bol mladý a pekný. V jej očiach to bol muž ktorý musel mať skutočne veľa nápadníčok s dobrým srdcom. Možno bola len naivná. Alebo? Preto nepovedala ani slova, usmiala sa a pozeral na neho z výšky z chrbta jeho koňa. Pomaličky ju vodil po pastvinách a ona mala na perách spokojný úsmev, bol to iný pohľad i ovečky takto vyzerali inak. Videla takto sem tam medzi tými chumáčmi i malé. Ktoré sa len nemotorne teperili vedľa svojich mám. V očiach jej hrali radostné iskry a keď sa spýtal či by chcela žiť na zámku. Na chvíľku sa zamyslela. Zámok? "Nikdy som nebola v blízkosti žiadneho zámku. Videla som ich len z diaľky. Sú to krásne stavby. Možno niečo o čom sníva každé dievča. No nie je to miesto pre mňa." zamlčí sa a jemne si zahryzne do dolnej pery, až úsmevom od tohto odpustí. "Musí to byť dobrý život, krásny. Ale pre mňa by to bolo len snom. Ktorý by sa nesplnil." Vstávať a dopriať si čerstvé ovocie na raňajky k sladkému pečivu, každý deň by bol zvláštny, možno keby len na moment by spala v posteli ktorá by mala jemné návlečky, vankúšov koľko by len chcela. Až zasnívane pozrela na nebo. Zámok. zopakovala si. Než na neho pozrela. "Mám realistickejšie sny, ctení pane." Jej sny boli celkom jasné! Zarobiť si do zimy na nové teplé topánky. A možno v blízkej dobe si zarobiť na nejaké nezvyčajné jedlo v hostinci. Nechodila moc medzi ostatných. "Ale ak sa smiem spýtať ja vás. Kde žijete vy?"

Louis se sám pro sebe usmál, ale úsměv si trochu schoval, když se zadíval stranou. Ta dívka byla opravdu krásná, kdyby byla snad jen o něco málo blíž, nebo alespoň urozená, byl by si prosadil, aby byla u nic v domě hostem. Ale byl rád, že jí alespoň na malý moment mohl dopřát trochu toho klidu. " Vlastně jsem vyrůstal na venkově. Je mi to ta mnohem bližší, než život ve velkém domě v Paříži. A... máte pravdu, že si ve svém životě nemám na co mnoho stěžovat, Bůh byl ke mě i k mé rodině velice milostivý." odpověděl jí po chvilce trochu zamyšleně a záhadně. " Zámky jsou možná až moc velké a studené, nemyslíte?" uchechtl se při vzpomínce na celé jedno nepoužívané křídlo, každý pokoj tam byl jiný, v jiném stylu, dělaný jinou rukou a aby jinak působil. Jeho předci měli různá vkus a dle toho sídlo různě upravovali a zvelebovali. " A o čem sní dívka, jako vy?" zeptal se jí a v duchu si doplnil krásná jako vy, ale byl rozhodnutý respektovat její přání a tak to nevyslovoval. Opatrně vedl koně kolem ovcí, nedaleko viděl ovčáckého psa a pasáčka, co spal pod stromem a téměř ničeho si nevšímal. Zvláštní práce... nutilo to Louise při pohledu na něj trochu zavrtět hlavou.

Počúvala každé jeho slová pozorne a rukou nežne prechádzala po krku Arga. Len na moment si privrela oči aby ju nebolo vidieť. Na toto by si jeden zvykol. pomyslela si ohľadom jazdy na koni. Milovala prírodu a zvieratá. A táto jazda, bol pre ňu moment kedy si skutočne mohla vychutnať krásu a silu tak majestátneho zvieraťa. Ako ho počúvala jeden by si pomyslel že by mu závidela no s úsmevom na perách otvorila oči sledujúc ho. Jediné čo cítila bola radosť i za neho. Prišla o rodinu o rodinný dom. No nie každý mal šťastie no nie? A tak to brala. Bola rada že tak milému mužovi sa v živote zadarilo. Boh má predsa pre každého nejakú úlohu. "Nedokážem vám odpovedať pane. Nikdy som tam nebola a to som vám už povedala. Neviem čo je za stenami sídiel, zámkov. Hradov. Ale predstavujem si tam šťastné rodiny. Záhrady plné najrôznejších farebných kvetov." A sluhov nosiacich samé dobroty z ktorých s aim ku koncu dňa možno újde. "Moje sny nie sú niečo čo by stálo za reč." povie so širokým úsmevom a pozrie na neho. "Ale mohli by ste mi pomôcť zísť. Pane." hlavu otočila na moment do strany kde pozeral na spiaceho mládenca. Spať pod šírim nebom? Počas leta? Krása. Ale ona vždy musela prísť. Dať zohriať vodu. zatvárať okná keď potrebovali, dokonca vyčistiť pec pred spaním kde už starý pán nedočiahol.

Louis jí rád poslouchal, líbil se mu zvuk jejího hlasu, až se v něm tak trochu ztratil. Až to, že její sny netsoí za řeč ho trochu probralo. Zatvářil se přece jen trochu posmutněle, neměla by o sobě mluvit takhle, ale asi to i byla pravda... sloužící měli myslet tímhle způsobem... ale kdyby to byla dáma, byla by se svým přístupem neskutečně roztomilá. Natáhl ruce a opatrně jí pomohl z koně dolu. " Je vše v pořádku?" otázal se jí po chvilce. " Mohu Vás svést do města, není daleko a..." nabídl se spíše z principu, nechtěl, aby mu odešla. " a rád bych s Vámi strávil ještě trochu času." řekl jí pravdu. Louis miloval tu možnost se jen tak procházet venku a dýchat čerstvý vzduch. Miloval t svobodu, kteoru doma nikdy tak docela necítil. Tady neměl žádné problémy, které an něj v domě vyskakovaly snad ze všech koutů. Cítil se sám zle, protože nešel do války, nijak nepomohl proti zhoubě, kterou na ně poslal Bůh. Louis neznal svoje místo ve společnosti. Bylo to po boku bratra, který byl hlupý až to nebylo hezké? Nebo snad jako společník otce? Nebyl si sám sebou jistý... ale tady venku, to ani nepotřeboval, tady potřeboval jen koně a hezké počasí.

Pomaličky jej pomáhal dole a v tom momente keď sa ocitla dole pri ňom. Ucítila jeho jemný parfém. Príjemná vôňa. Spravila maličký krok dozadu, nepatrilo sa aby tak blízko bola žiadnemu lordovi. Pánovi, komukoľvek zo šľachty ale bola slušné dievča takže, komukoľvek! "Nič sa nedeje pane. Len ste si došiel oddýchnuť nie? A určite i Argo." dovolila si povedať. "Cestu odtiaľto dobre poznám no i tak vám ďakujem. Ale ak chcete so mnou tráviť ešte nejaký čas pane. Môžte si sem so mnou sadnúť na trávu." spomenula si na to čo všetko si zabalila. "Moment." potichu šeptla a prehodila si batoh cez rameno vpred pričom sa chvíľku zahrabala v ňoma už vytiahla bochník chleba ktorý pred cestou spravila. Bol stále jemne teplý. Kôrka jemná chrumkavá že keď ho chytila jemne zapraskal. "Dáte si? Nemám nič iné čo by som vám ponúkla. Za to všetko čo ste pre mňa spravil." natiahne k nemu ruku s bochníkom. Pozerala rovno do jeho očí, čo bolo trochu vyššie a tak i jej hlavička bola jemne otočená do hora. Stále premýšľala nad tým ako mu meno Louis pasovalo. Len to málo. A i tak v jej očiach bol cteným pánom. V jej očiach to takto bolo ideálne.

Po jejích slovech se na ní pousmál. Nechtžělo s emu jí pozštět,a le ani jí nedržel násilím, jam
kmile couvla, pustil jí. Bylo to její přání a on jí nechtěl uvádět do rozpaků. " Jistě, došli jsme si em odpočinout." přikývl pobaveně. Na tu anbídku posadit se tam jen tak zamrkal. Na něco takového nebyl zvyklý... ale nakonec proč ne? Znělo to jako dobrá zábava. Byl opravdu roztomilá, když hledala v batohu nějaké jídlo. Louis is vzpomněl, že sám má nějaké jídlo v brašně u sedla. SLuha mu ho vnutil hned ráno, protože tušil, že se rozdělí.

"Tak vidíte." podotkne s úsmevom ale zdvorilo. Ešte stále si nevzal z jej bochníku stiahla ruku k sebe a kúsok z neho odtrhla, otočila sa k Argovi a kúsok mu dala. "Ďakujem." šeptla k nemu len medzi nimi, koňom a dievčinou. Než jednoducho urobila pár krokov od nich než si sadla na krásnu jemnú trávu. Pozrela an bochník ktorý jej ostal a rozdelila ho v presnú polku, plánovala sa podeliť s mužom, i keby nechcel zo slušnosti, mohol dať i Argovi. Alebo by si ho mala radšej nechať? Čo niekomu po bochníku chleba? Mierne sa zastavila s pohľadom na polkách chleba. Než zdvihla zrak, a začala si odzobkávať zo svojej polky. Vtáci za jej chrbtom v lesoch spievali. A pri nohách jej lietali motýľe ktoré sa túžobne hnali za lesnými kvietkami. Ovečky sa spokojne i naďalej pásli. A jej pohľad zastal na ovčiarskom psovi, s vyplazeným jazykom, vyzeralo to že má úsmev na tvári, ležal a pohľadom pozeral po okolí. I keď o kus ďalej bol ďalší tento pôsobil staršie. A tak kľudne.

Louis se posadil naproti ní a z brašny vytáhl kus kořeněného sýra a několik jablek... no byl to zvláštní oběd, ale mohl nabídnout a to byl i účel. S díky si od ní převzal chleba a nabídl jí sýr i jablka dle chuti. Sluníčko mu sbítilo do zad a trochu i hřálo, ale stále ne tolik, jako by mohlo.Kůň se spokojeně šel pást, ale jistě byl rád za dárek, který mu slečna dala, alespoň tak vypadal, ale byl naučený neloudit. " Rád bych se Vás optal na mnoho drobností, ale nechci Vás urazit." zamyslel se nahlas. " Chodíte sem často slečno? Hledat snad samotu?" zeptal se jí nakonec s trochou pokory v hlase, jen nerad by jí urazil. Zadíval se stejným směrem a uviděl ovčáckého psa, co si hlídal svoje stádo, vlastně dělal práci za pasáčka, ale bez pasáčka by to celé nikdy nefungovalo. Tak zvláštní systém...

Vzala si opatrne kúsok syra s vďačným úsmevom. Pomaličky odhyzávala z malého kúsku syra ako myš. Chutil výborne. A s dobrým chlebom o to lepšie. Bola spokojná a šťastná. Len sa zhlboka nadýchla a vychutnávala si tú voľnosť. "Vždy keď mám čas. A keď je pekne. Nevyhľadávam samotu. Ale páči sa mi tu. Vždy som tu prišla na iné myšlienky mimo všedného života." Vyhľadáva samotu? Dalo sa to tak chápať? Nikdy to tak nebrala. Proste sa jej tu páčilo. Pozorovať ten bezstarostný život pastierov a ich ovci. "Možno vám to pripadá pane že vyhľadávam samotu. No naozaj tomu tak nie je. Je to tu pre mňa vzácne." snažila sa trochu objasniť svoje pocity. Ale možno jej to nešlo tak dobre ako by si sama priala.

Louis jí pozorně vyslechl a pochopil. Mezitím si sám ulomil kus chleba a ochutnal... byl výborný. Snědl téměř vše... a po chvilce promluvil."Děkuji za výborný chléb... a chápu Vás...jsou speciální místa, kde nám je prostě příjemně, někdy bez ohledu na společnost." pousmál se na ní a snad naposledy ten den se potorně rozhlédl, blížil se večer, pasáčci se probouzeli a pomalu sháněli stáda, aby včas došli zpátky domů. Chvíli jsme tam jen seděli a dívali se na sebe. " Moc rád jsem Vás poznal Eleonore." Kývl jí na rozloučenou... z lesíku se konečně vymotal sluha a už z dálky zahlédl Arga a pobídl svého koně do trysku, aby nás dohnal. " Pane! Pane! " hulákal už z dálky. " Jste v pořádku?" Sesedl z koně a hned běžel za Louisem, který se držel, aby neprotáčel oči. " Ano, jsem." klidně mu odvětil vstal a nabídl i Eleonore ruku, aby snáze vstala. " Děkuji za výborný chléb i skvělou společnost, jste si jistá, že Vás nemám raději svést do města? Nerad bych, aby se Vám něco stalo." Natočil trochu hlavu na stranu. Sluha stál nervózně opodál. " Pane..." skoro zaskučel, museli jet, aby dojeli včas na večeři. " Oh jistě..." odmávl to a rozhodl se počkat jak mu odpoví Eleonore.Následně nasedl na koně ,mávl ji na rozloučenou a odjel...se sluhou za zády

"To je maličkosť, pane." usmeje sa na neho, bola šťastná že mu jej chlieb chutil. Predsa jedol v živote samé dobré jedlá a keď pochválil jej chleba, ak to bolo úprimné. Znamenalo to že jej chlieb je sám o sebe tak skvelý ako má byť. Večer pomaličky padal i na pastviny. Skutočne si vychutnávala ten čas s ním. "I ja vás pane, Louis." opravila sa napokon, A vstala. Oprášila sa keď sa z lesíku vymotal sluha, aspoň tak ho odhadovala keď šiel rovno k nemu s oslovením pána. "To je v poriadku pane. A nie je za čo ďakovať. To ja ďakujem." Že ste si na mňa našiel čas a previezli ste ma na Argovi. usmiala sa aby ho aspoň trochu uistila že sa jej nič nestane. Cítila na sebe pohľad jeho sluhu ktorý ako by ju vyháňal, i on mal snáď vyššie postavenie ako ona, ona pracovala pre starý párik, bezvýznamný rod ale pre koho on? Už len to oblečenie jeho pána. "Bude lepšie keď už pôjdem." prešliapla na mieste a popravila si vlasy než sa otočila k odchodu a odobrala lesnou cestičkou speť. Bola to jej známa skratka.