Pole kolem městečka

K městu se beze spěchu blíží nepřehlédnutelná kolona jezdců a vozů. Blízko ke stovce lidí na koních, tři zdobené kočáry a kolem desítky nákladních vozů putuje pod světlemodrou zástavou zobrazující bájného hada proklatého dýkou. Budí pozornost, jistě. Budí pozornost už ten bezmála půlrok co jsou na cestě, všude kam přijedou, kde zastaví. Chudina na polích se rovná záda od práce, aby si je mohla prohlédnout, odvážnější z dětí běží blízko, v naději že vyžebrají něco k jídlu nebo dokonce lesklé mince. Kolem jezdců se dokonce motá několik obrovských šedivých psů s drsnou a přesto docela dlouhou srstí, kteří menší z dětí bez potíží převyšují. V čele průvodu, za praporčíky a dvojicí ozbrojených mužů v těžkém brnění sedlá černého koně dlouhovlasý muž v tmavých barvách, s malou insignií, stejnou jako je na praporech, vyšitou na prsou uniformy. Právě na jeho pokyn, skoro nenápadný, občas některý z těch co jej následují rozhodí mezi děti drobné dárky, mince. On občasným zapískáním drží psi, aby se netoulaly příliš daleko a nezabíhali lovit do polí, nebo lesů.

Věděla, že by neměla. Že minule to byl velký průšvih. A že tihle jsou úplně noví. Ale... Nedokázala to. Potřebovala alespoň maličký kousek svobody. Jenom pro sebe. Omlouvala si to tím, že teď se přece nikde nikdo nebude svlékat, tak to určitě bude v pohodě. Vzala Tanečnici a společně vyrazili pryč a ven. Nikam daleko... Jen ven z města. Do polí u lesa.
Tam z klisny sesedne a pustí ji pást. A pak uvidí tu obrovskou kolonu a zástup lidí mířící do města. Trochu se jí stáhne žaludek. To může znamenat jen jedno. Její budoucí snoubenec a manžel. Pousměje se. Pohladí Tanečnici a pošeptá jí, aby zůstala tam. A pak se přes pole vydá trochu blíž. Podívat se víc zblízka. Nebrala si na sebe žádné honosné šaty. V těch by moc daleko neutekla. Ne. Má jen obyčejnější halenu s nízkým nenápadným korzetem v pase a plátěné jezdecké kalhoty, zastrčené do vysokých kožených bot. Přes hlavu má lehkou kápi. Proti slunci i zvědavým pohledům. Přesto nejde až úplně k lidem, nejde mezi ně. Dívá se z povzdálí. Uvidí toho muže na koni. Asi nějaký velitel nebo kapitán. A na někoho píská. Rozhlédne se. A pak se usměje. Uvidí ty obří psy. Psy... Jmenují se vlkodavové! Ano. Doma je choval správce, s ještě několika jinými plemeny. Jediné, co se jim vyrovnalo alespoň trochu, byla doga. Ale ta nebyla ani zdaleka tak hezká, elegantní a chlupatá. Usměje se a odběhne trochu stranou. Sleduje jak postupují jezdci před vozy, v čele s tím kapitánem. A najednou ji uvidí, vyskočí z pole přímo proti ní. Obrovská, bílá a nádherná.
"Ou, páni! Ahoj!" vydechne. Zastaví se a s úsměvem k ní natáhne ruku. Tak, aby mohla přijít k ní a očichat jí. Správce jí tenkrát poučoval, aby to tak dělala. Že na cizí cvičené psy se nesahá, pokud oni sami nechtějí a nedovolí jí to. A tak tedy čeká.
Velká bílá si ji nejdřív prohlíží dost nedůvěřivě. Nejspíš jí v tom poli zaskočila stejně jako ona Rory. Ale nakonec přejde blíž a blahosklonně očichá princezninu ruku. Ze všech stran. Pořád si ji prohlíží. Ale nestahne se, zůstane blízko, a tak Rory v duchu zajásá. Uculí se. "Cítíš asi mě a koně, hm? Tvůj pán má taky koně. To není nezvyklé, viď?" povídá na ni. Pak si pomalu, aby ji nevyplašila, klekne na zem. Znovu k ní natáhne ruku. Teď je níž než ona. Tak ví, že jí od Rory nic nehrozí. Snad proto přijde za tou podivnou člověčicí blíž a dokonce se nechá i pohladit. Rory se usměje a rozhodně toho využije. Začne ji něžně hladit i drbat, všude tam, kde si pamatuje, že to mívali psi z jejich psince nejraději.

Má za sebou dlouhou, únavnou cestu během které přišel o některé muže, o přátele. A vše jen kvůli dohodnutému sňatku, kvůli tomu, aby si otec pojistil rodinnou investici do nové Švédské koruny. Rozumí tomu, chápe tenhle způsob uvažování, vyrostl v něm. Přesto by nemohl říci, že se těší až projede branou města. Poměrně rozumně se totiž obává, že po vší pompě, dvorských obřadech, kličkách etikety a námluv bude ještě rád na tuhle cestu vzpomínat. Má ale své lidi, má své psy. A když Bůh dá, nebude muset v téhle zemi zůstávat déle než rok. Rok na to aby proběhla svatba, aby připravil svůj návrat. Z jednoho z kočárů za ním se ozve dámské chichotání a když se za tím zvukem ohlédne, všimne si jednoho z vlkodavů, bílé feny, která se na jeho vkus až příliš zajímá o nějaké děvče. ,,Ilary!" Zavolání jejího jména stačí k tomu aby zbystřila, zvedla hlavu a nechala dívku dívkou. Pár slov v ruštině pak k tomu, aby se Mikhail mohl vzdálit ze svého místa v konvoji bez toho, aby ho následovali někteří z vojáků, nebo aby celý zastavoval. Otočí koně, aby se k tomu malému děvčeti vrátil. ,,Máš štěstí, že jsi nepřišla o ruku." Těžký akcent přetváří slova ne tolik aby nebyla srozumitelná, ale moduluje je do jiné tóniny, hlubší než jakou má zpěvná francouzština. ,,Jak ti říkají?" Zajímá ho, kdo si troufl mazlit se s válečným psem, navíc takovým co se poslední měsíce koupal leda v řece nebo špinavém rybníku. Tohle děvče musí mít víc odvahy než většina francouzských šlechticů které poznal dohromady.

Zrovna fenku drbala na krku a pod uchem. Ale po tom zavolání zvednou hlavu obě. Když fenka odběhne, samozřejmě, volá na ni pán, Rory se zvedne. Opráší si kolena a dívá se za ní. A překvapeně sleduje, že se k ní blíží ten kapitán. Jde jí vynadat? Zůstane stát na místě a počká, než k ní dojede na svém koni. Zadívá se na něj nahoru.
"Jmenuje se Ilary? To je moc hezké! Hodí se k ní... Znamená to něco?" zeptá se zvědavě, "a nevypadala, že by mi chtěla ukousnout ruku. Nemohla bych ji pak drbat!" pokrčí rameny. Prohlédne si ho. Líbí se jí jeho přízvuk. Je měkký. Ale ta tónina je hluboká a drsná. Zvláštně to k sobě sedí. Ani ona nemá typicky francouzkou zpěvavou dikci. Ne. Je mnohem ostřejší. Tvrdší. Ale její hlas je naopak vysoký a příjemný, jako pohlazení. Taky zvláštní protiklad.
Dívá se na jeho tvář a malinko stáhne obočí. Přijde jí povědomá. Jakoby ho už někde viděla. Ale moc dlouho nad tím nepřemýšlí, ne teď. A odvaha ji zřejmě neopouští, protože jen zavrtí hlavou. "Neučili tě, že muž se má představit první?" zabrouká a zamrká na něj. Ale se schovaným úculem v koutku úst, který dává jasně najevo, že ho jen pokouší. Může. Teď přece není princezna. Teď je volná.

Nepoklonila se, nepozdravila... možná by jí to měl připomenout. Jenže krom nedostatku jejího vychování si všiml ostrého přízvuku, toho že její prosté oblečení je trochu moc čisté a z dobrých látek na to, aby patřila k lidem na poli. ,,Ilary znamená šťastná. Je jedním z dárků pro tvoji paní," Musí se mu nechat, že umí docela rychle přemýšlet. Sice se netrefil přesně, ale zařadit blondýnku do okruhu těch, které s sebou mohla severská princezna přivést je pořád celkem slušný výkon. Pousměje se nad tím a sesedne. Vůbec by mu nevadilo se konečně o princezně dozvědět něco víc než tradiční 'je mladá, krásná, pokorná...', kterého už má plné zuby a ani za mák mu nevěří. A jakmile sesedl, začala karavana zpomalovat, jako by se chystala zastavit. Tedy až na jednoho z jezdců, který se přesunul k nim. ,,Pane?" ,,Pokračujte do města, doženu vás." Muž si sice blondýnku prohlédne ostrým, nedůvěřivým pohledem, pak ale vydá pokyn a celý ten průvod připomínající obrovskou živou housenku se dá znovu do pohybu.
,,Něco ti povím. Když tě alespoň jeden z mých psů poslechne na zavolání, dostaneš mé jméno, drzá dívko." Ani stopa po dvorském vychování nebo etiketě. Možná trocha neomaleného, přirozeného šarmu schovaného za teplem v očích. Ne, že by to neuměl, jen to nemá rád. A teď navíc ani nemá důvod, předvádět poklony a další zbytečnosti, před děvčetem co na sebe místo šatů vzalo kalhoty. ,,Můžeš si vybrat, Ilary, Foka nebo Taras." že jí poskytuje nemalou výhodu tím, když do možností zahrnuje i fenu se kterou se jen před chvílí mazlila si uvědomuje, ale nějak to nedává najevo. Ne všechna galantnost zahrnuje oslovování správným titulem a přidržování otevřených dveří.

"Opravdu?" usměje se a podívá se za bílou tenkou, která už zase dohnala svoje brášky, "to je hezké, bude nadšená!" zabrouká naprosto upřímně. Je nadšená. Jeho omyl nijak neopraví. Trefil se blízko, to mu musí nechat. Ale ona teď bude raději prostě jen nějaká Seveřanka než princezna. Pak se pohledem vrátí na muže, protože ten sesedá z koně. I když je pak na zemi, stejně se na něj musí koukat trochu nahoru. Je pěkně vysoký. A vzápětí přijede další, zřejmě zjistit, co se děje. Podívá se po té karavaně a vozech. Ve kterém je asi její princ? Asi v tom největším a nejhonosnějším. Mohl by jet i na koni, to princové delavaji, nechávají vozy pro ženy. Ale nikde nevidí nikoho, kdo by byl nastrojený jako princ. Raději obrátí pozornost zpátky na kapitána velitele před sebou.
"Ooh, opravdu?" zabrouká a v duchu se pobaví nad tím, že jedna z jich je vlastně čistě teoreticky už tak trochu její pes, "dobře! Přijímám!" pokývne rozhodně a zadívá se na dovádějící vlkodavy.
Jediné logické řešení je zkusit zavolat na Ilary, protože ta už ji alespoň zná, už se nechala drbat. Ti dva ji ještě ani neviděli. Jsou cvičení, neposlechnou jen tak nějakou cácorku jako ona. Je pořád velká pravděpodobnost, že neposlechne ani Ilary, ale mohla by se aspoň podívat, a když uvidí, že tu stojí s jejím pánem, mohla by se přijít podívat. Snad. No co, zkusí to!
"Ilary! Ilary!" zavolá na ní a v hlavě se snaží vyhrabat alespoň zbyteček nějaké ruštiny, z dob, kdy byla malá a na dvoře bylo hodně ruských vyslanců každý den. "Ilary, pajdi ku mňa!" zavolá na ní a pak se sama nad sebou rozesměje. Pojď ke mně, doufejme! To první slovo spíš vytušila, takže těžko říct, co to vlastně řekla. Teď jen musí doufat, že Ilary se taky pobaví a bude chtít vědět, co to sakra ta divná holka vyvádí. Podívá se koutkem oka na muže vedle sebe. "Pardon!" uculí se, trochu omluvně, "zkusila jsem to!"

Jistě, s tím může souhlasit. Ještě nepotkal ženu, která by neměla ráda dárky. ,,Ze psa možná, ze svatby nejspíš tolik ne, hádám?" Je to přímá otázka, riskuje s ní, že se nedočká odpovědi, ale i tak ji pokládá. Je v první řadě bojovník a obchodník, teprve pak diplomat a to z něj nejspíš už nikdo nevymaže. V rychlé konverzaci vyřídí to, aby karavana pokračovala i bez něj a pak, vlastně by se dalo říci v náhlém rozmaru, navrhne dívce že se jí představí jen pokud zvládne přivolat jednoho ze psů. Příjemné je, že se toho blondýnka skutečně chopí, že neuhne před výzvou, i když takhle malou a takovou, ze které toho vlastně nemůže nic získat. Určitá tvrdohlavost a odhodlání je něco, co dokáže Mikhail ocenit, už jen proto že sám má těhle vlastností více než dost. Zavolání sice postrádá na rozhodnosti, na které je pes zvyklý a ruština je spíše roztomilá než přesná, bílý vlkodav ale skutečně zvedne hlavu. A když si všimne malého gesta ruky svého pána, rozběhne se k nim až to vypadá, jako by fena nehodlala zastavit. Zastaví a od tlap jí při tom odletí trocha hlíny a trávy, posadí se mezi ty dva, střídavě sledujíc jednoho a druhého, s vyplazeným jazykem. ,,Zkusila jsi a povedlo se ti to." Usmívá se, víceméně si je jistý že nepostřehla jeho nenápadnou pomoc. Sundá kožené jezdecké rukavice a krátce podrbe psa mezi ušima. ,,Mohl bys tě učit, kdybys chtěla. Nebo některá z nich," letmým mávnutím ruky naznačí k dámám v pomalu jedoucích kočárech. Ještě pořád kolem nich neprošel konec celého průvodu a není proto divu, že se po nich sem tam někdo podívá. Nepředpokládá, že by princeznička chtěla z Ilary dělat cokoli víc než palácového mazlíka, tenhle pes ale potřebuje běhat a lovit. Možná by s tím mohla pomoct právě ona.
,,Nicméně," pokud se znovu nepustila do mazlení fenky, propustí Ilary dalším gestem a ta na dlouhých nohách vystartuje s podobnou razancí jako se kterou brzdila. ,,Dlužím ti své jméno." S pobaveným úsměvem který mu dosahuje do očí se tentokrát ukloní. Jednu ruku před tělem, druhou za ním. ,,Mikhail Nikolajevič Rayzan, k tvým službám." Stále se usmívá, když se narovná.

Pokrčí rameny. "A ty znáš někoho, kdo by byl nadšený z dohodnutého sňatku s někým úplně cizím?" opáčí. Nemůže být nadšená z celoživotního upsání se někomu, koho nikdy neviděla a nikdy s ním nemluvila. Pochybuje, že princ skákal radostí. No co, na upřímnou otázku, upřímná odpověď!
Pak už se věnuje svému komickému pokusu o přivolání Ilary. Který se nakonec setká s úspěchem! Překvapí ji to. Nadšeně se uculí a hned je zase na kolenou, aby hodnou fenku přivítala podrbáním a poděkovala jí. S úsměvem se podívá nahoru na muže, aniž by tedy přestala hladit. Zatím. "Myslela jsem spíš pardon za ten pokus o ruštinu!" přizná, "už je to pár let, co jsem ji slyšela!"
Pohledem následuje jeho ruku a lehce povytáhne obočí. "Tamty dámy by mě naučily jak zacházet se psy? Se psy, co loví vlky?" zabrouká, trochu nedůvěřivě. Tohle přeci dámy nedělají. To jí matka říkala mnohokrát, protože ji, ke svému zklamání, i přes tohle úžasné moudro často našla u správce v psinci, jak si hraje se štěňaty a poslouchá správcovo vyprávění.
Když Ilary odběhne, zase se postaví. Tentokrát zvědavá doopravdy, chystá se jí totiž představit. Ovšem úsměv jí z tváře hodně rychle zmizí, přemění se do opravdu hodně překvapeného a zaskočeného výrazu. Který se ani nepokouší zakrýt.
"Ty jsi ten princ..." vydechne a znovu si ho prohlédne, se srdcem až v krku. Tak odtud jí byla ta tvář povědomá. Co teď? Má se mu taky představit? Prozradit se taky? Nebo ne? Ne. Rozhodne se, že ještě chviličku zůstane jenom drzou Seveřankou. Tak má šanci se o něm dozvědět víc. "No... Páni! To je nečekané!" dostane ze sebe nakonec. Ale neukloní se. Ani tak ne. Vlastně ji to v první chvíli vůbec nenapadne, jak je překvapená, a pak už by to působilo hloupě. "Tak mě asi těší, tvoje výsosti?" zabrouká se znovu získanou rovnováhou a trochou hravosti v tom, že ani teď mu nezačne vykat. Už mu tykala před tím, kdyby byl upjatý, potrestal by ji už napoprvé. "Mně říkají Rory!" prozradí mu svoji přezdívku, kterou on nemá jak znát, říká ji tak jen její bratr a Loty. Tak schválně!

S tichým smíchem přikývne nad její otázkou. ,,Jsi chytrá." To se mu líbí, dokáže ocenit chytré ženy s ostrým jazykem... dokud vědí, jak se v některých situacích chovat. Z čeho už tak úplně nadšený není je to, že s Ilary opravdu zachází jako s gaučovým psíkem a jednou rozmazlený pes už se nebude chtít vrátit ke svým povinnostem. I proto ji pak odvolá, proto přijde nabídka z jeho strany. Znovu se přitom podívá za kočáry. ,,Naše dámy jsou jiné než ty co vidíš tady. Ne všechny, to ne..." je vidět, že se mu nechce příliš zacházet do podrobností, že přemýšlí, když rukavice zastrkuje za pásek kabátu. Dojde ke svému rozhodnutí, s mírným pokrčením ramen. ,,Východ je chladný a neklidný. I žena se o sebe musí umět postarat." Nebude zacházet do podrobností, do toho že ty které nevybírala jeho matka, ty které nebudou princeznu Aurorii učit jazyk a historii jsou tam proto, aby ji ukázaly jak ovládat psy, poznat jed ve víně, ovládat a sedlat koně i muž. Očekává od své manželky poslušnost na veřejnosti, upřímnost v soukromí. Služebných a kurtizán má dost.
Plní pak svůj slib, představuje se. Zcela nepokrytě přitom sleduje proměnu ve výrazu tváře té dívenky, překvapení hraničící se zděšením. Skoro čekal, že před ním padne na kolena a začne prosti o odpuštění za to, jak se chovala. ,,Jeden z mnoha. Princ je jen titul, neznamená následnictví. To bys ale měla vědět, nemám pravdu?" Trochu si ji dobírá, jistě. Může, chce. Nemá důvod k tomu, aby to nedělal. ,,Výsost si schovej pro zdejší šlechtice. Ani mí vlastní muži mě tak netitulují." Podle francouzských zvyků by možná mohlo, měli. Vždycky mu to připadalo zmatečné, každá zem se svým rozsahem titulů a oslovení, různých názvů pro stejné nebo podobné pozice. Trpí to když musí, vyhýbá se tomu, když to není třeba. I proto se oproti bratrům upsal carské armádě.
,,Jen Rory?" Tentokrát se ptá on, ani se nemusí snažit, aby dal najevo, že jí nevěří. 'Jen Rory' by totiž někde myla nádobí nebo prala prádlo, ne dělala společnost vysoce postavené dívce. Nemá ovšem v úmyslu ji nutit, aby se představila celým jménem. V tuhle chvíli by mu bylo k ničemu a u dvora stejně brzy zjistí, co je tohle drzé vlče zač. ,,Projdeme se?" Není to tak úplně nabídka, vzhledem k tomu, že nečeká na její odpověď. Prostě pomalu vykročí podél cesty, černý kůň ze kterého sesedl jej následuje bez toho, aby musel držet otěže. Na chvíli se odmlčí, kdyby snad chtěla něco vědět ona. Přemýšlí ale při tom o svých vlastních otázkách, o tom jak je položit, aby Rory nenutily rozhodovat se mezi upřímnou odpovědí a loajalitou je své paní. ,,Prozraď mi, jak se princezně líbí život pod královninou ochranou?"

Jeho poklonu přejde s úsměvem a pokývnutím. Chytrá. Snad. Snad to, co tady teď vyvádí, je chytré. A ne naprosto šílené a nebezpečné.
"Jestli to, co říkáš, je pravda, tak jsem na ně doopravdy zvědavá... Byla by to vítaná změna! Věř mi, Sever je taky chladný a ostrý. Divoký. Tady na západě mi všechno přijde takové... Ospalé, barevné, měkké a opozlátkované kdykoliv to jen jde... Těžko říct proč. Ale hrozně moc si trvají na tom všem. Na zlaté parádě a hezkých šatech a příšerně stažených spodničkách! Zdejší dámy tě nenaučí o moc víc, než jak správně držet vidličku a jak vyšívat!" zavrtí hlavou. Je upřímná až moc? Možná. Ale co. Neříká nic, na co by sám brzy nepřišel. Tak brzy, jak projede branou k zámku.
Nad jeho slovy o titulech pokrčí rameny. "Princezna je taky jen titul a neznamená následnictví, na to má moc špatnou koncovku!" usměje se a mrkne na něj, "a stejně je to její výsost. Až projedeš tou bránou, budeš taky v podstatě zdejší šlechtic. Všichni tě budou zahrnovat výsostmi!" uculí se trochu. "A ano. Můžeš mi říkat jen Rory..." vidí, že jí nevěří, ale vůbec jí to nevadí. Vždyť je to jenom hra. Zatraceně nebezpečná. Ale hra.
Když vykročí, vykročí za ním. Srovná s ním krok. Projít se. Ano... Projít se a ještě trochu se poznat. To jí nevadí. Naopak. A jdou i správným směrem, trochu od karavany a víc k lesu. Tam, kde na ni čeká její Tanečnice. Nijak to ticho nepřerušuje. Jen ho koutkem pozoruje. Vidí, jak přemýšlí. A čeká. Co přijde dál. A nakonec přijde otázka. Usměje se nad ní a zavrtí hlavou. Jak se jí líbí pod královninou ochranou? To by mohla být lstivá otázka. Ale... Je to princ z Ruska. Rusko má velmi blízké vztahy s její domovinou, s jejím otcem. Ne se vzdálenou západní královnou.
"Hmm... To je otázka..." broukne a pokrčí rameny, "když chytíš ptáčka a pro jeho vlastní ochranu ho dáš do nádherné zdobené zlaté klece, kde má luxusní domeček, nejvybranější zrní, hračky a pohodlí, ale nikdy nikdy neotevřeš dvířka té klícky, aby se mohl proletět, myslíš, že se tomu ptáčkovi ta ochranná klec líbí nebo ne?" odpoví mu zase trochu šalamounsky na otázku otázkou.

,,Uvidíme co poví na to, že jim ospalost dvora, jak říkáš, trochu naruším." Neplánuje nic velkého, Bože chraň. I jeho dámy se umí chovat, jinak by místo ve vyšívaných polštářích brzy spaly ve studených celách, nebo hůř. Jenže stejně jako se umí chovat umí i slavit a není úplně nerozumné očekávat, že jeho příjezd si svou oslavu vyžádá. Nejspíš tu noc nejeden z místních šlechticů skončí poměrně překvapený a Mikhail ráno posbírá jejich tajemství, která mu donesou jeho zrádné holubičky. Spojenectví je hezká věc, ale moc a opatrnost udržují lidi jako je on naživu. Krátce se na dívku vedle sebe podívá. Moc, opatrnost a informace.
,,Neplánuji si tu hrát na výsosti, excelence a další hlouposti déle než bude nutné. Není to má zem a s tím co se tu děje..." skutečně velmi nerad by se ocitl v situaci, ve které by byl nucen se, jen za královninu pohostinnost a to, že nějaký čas vychovávala jeho budoucí ženu, stavět na některou ze stran v politickém konfliktu, který není až tak tajný jak by si jeho účastníci rádi mysleli. Kdyby král nepřišel o život, dohodnutý sňatek by nejspíš ještě počkal. Teď je to strategický a zcela legitimní způsob jak odsud mladou šlechtičnu dostat. To ale nemusí vědět ani ona, ani tahle... Rory. Znovu se lehce usměje, když vykročí aby s ním srovnala krok.
Na chvíli se odmlčí, vlastně do doby než na ně padnou první stíny stromů. Francouzské horké léto rozhodně neřadí mezi své oblíbené věci. Zpozoruje, že nad jeho otázkou přemýšlí. Nepletl se, když řekl, že je chytrá, zcela zjevně mu nechce říct úplně všechno. Tu domněnku mu potvrdí i košaté přirovnání se kterým přišla. ,,To záleží na druhu ptáčka... a hraček, které mu dáš." Z úsměvu se na moment, skoro nepostřehnutelný, stane maličký úšklebek, než se bez varování k dívce otočí, vstoupí jí do cesty, takže pokud dostatečně rychle nezastaví, narazí do něj. ,,Pověz mi, malá bílá vlčice... má princezna nějakou svou oblíbenou hračku?" Stále mluví stejně přátelským tónem, jen o něco rozhodnějším, pevnějším, když ji lehce vezme za bradu a donutí ji tak, aby se mu podívala do tváře. Musí jí být zcela jasné na co se ptá, nebo spíš na koho. Ve výsledku by mu bylo vcelku jedno, kdyby měla třeba deset milenců, dokud z nich nebude nechtěný potomek. Stejně by po svatbě zmizeli. Dobrovolně, nebo méně, o to by se postaral. Na věci co mu patří nikdo jiný bez jeho souhlasu nesahá. Znovu se usměje, když jí palcem přejede po hraně čelisti a mírně se k ní nakloní. ,,Máš svou oblíbenou hračku?"

"To bezpochyby uvidíme! Jsem zvědavá..." pokývne upřímně. Pochybuje, že tohle bude něco, u čeho bude moct královna přezíravě předstírat, že to nevidí.
Zachytí jeho pohled a natočí k němu hlavu. Tázavě. Pak se tiše zasměje a kývne. "Ty možná ne, ale oni hry na výsosti a excelence přímo milují..." pokývne. Ale pak ale taky trochu zvážní. Zadívá se na něj. "Jak dlouho myslíš, že to bude..? Než s princeznou odjedeš domů? A kudy? Její otec prý očekává, že se na chvíli zastavíte na švédském dvoře..." to byla pravda. Matka jí to naznačila v posledním dopise. A ona doufá, že je to pravda. Neviděla domov dva roky. A chybí jí. Chybí jí švédská krajina a chybí jí bratr. Pokud princ řekne, že s tím nepočítá, mohla by na tom trvat, až se vezmou. Budou manželé. Nebude jí přeci bránit, aby mohla jet domů.
Brzy se ocitnou v příjemném stínu lesa. Tanečnice už je od nich na dohled. I na doslech, jak se ukáže, když zvědavě zvedne hlavu a trochu zafrká. Její princezna se vrací. Podívá se na ni, ale výhled jí z ničeho nic zakryje sám princ, když jí zastoupí cestu. Tak tak, že stihne zastavit. Zamrká a zaskočeně k němu vzhlédne. "Co..." víc říct nestihne, protože princ se vytasí s novou otázkou. A tohle už není dobrá otázka. Ani lstivá. Tohle je... Hodně špatná otázka. Srdce se jí rozbuší o poznání rychleji. A co hůř, princ ji vezme za bradu a donutí ji se na něj dívat. A pak se k ní nakloní. Tohle... Není dobré. Tohle vůbec není dobré. Může si za to sama. Ví, že si za to může sama. Tak přeci jen není chytrá. Navíc s ním odešla pěkně daleko od cesty. Od lidí i on princova průvodu. Jenomže co se stane, kdyby se odhalila teď? Co když ho tím rozzlobí? Nechala to zajít moc daleko, možná by se urazil. Ale... Tím, na co se zeptal, tím, co naznačil, urazil on ji. Může jí to vidět na očích. Nejdřív nejistotu, snad maličký závan strachu z té situace, a pak znatelnou nelibost a vzdor.
"Snažíš se snad naznačit, že princezna není panna? Princezna, tvoje snoubenka?" opáčí. Udělá krok dozadu a vymaní mu svoji tvář ze sevření. "To není moc dobré, tvoje výsosti. To je velmi neuctivé..." zašeptá.

Zvědavé děvče, možná až trochu moc zvědavé, pro své vlastní dobro. ,,Předpokládám, že se k nám přidáš a proto tě to zajímá?" Poskytuje jí cestu ven, aniž by se ptal na to, jak vůbec k takovým informacím přišla. Vlastně je to docela nenápadné, stejně jako když místo ní přivolal Ilary. ,,Nezáleží jen na mém rozhodnutí, jak jistě víš, svatba má proběhnout tady, na neutrálním území. Pak bude hrát velkou roli míra pohostinnosti jakou se rozhodne poskytnout královna." A kterou nebudou moci odmítnout, aby náhodou nebohou, smutkem skolenou vdovu neurazili. Vlastně je na ni docela zvědavý, podle historek má být pořád velmi pohledná, dvorním malířům se v tomhle ohledu ale příliš věřit nedá. ,,Král Gustav pak trvá na oficiální návštěvě hned jak to bude možné." Popravdě, už by raději urazil francozskou královnu, než jeho. Má před tím mužem skoro stejný respekt, jako před vlastním otcem. Ani jednoho z nich není dobré příliš rozzlobit.
Poměrně brzy ale změní téma i atmosféru jejich rozhovoru, když se rozhodne být přímější. Mnohem přímější. Nemá totiž moc rád, když si s ním ostatní lidé hrají, když si myslí, že by mohli mít navrch. Položí své otázky, nevhodné, urážlivé, drzé. Vidí, že se jí nelíbí, nechá ji ucouvnout, když si to přeje. Ale sebejistý úsměv prozrazuje, že se svým malým představením ještě úplně neskončil. ,,Nenaznačuji vůbec nic." O něco k ní přistoupí, ale znovu na ni nesahá. Ne, ještě ne. Nemůže jí vyděsit moc, mohla by si utíkat stěžovat a to přece nikdo nechce, no ne? ,,Ptám se s čím mám počítat, drahá Aurorie. Myslím, že není třeba si něco nalhávat, osobně mi na tom zase tolik nezáleží." V téměř ležérním gestu pokrčí rameny, nechá nebohou a nejspíš řádně překvapenou Rory stát na místě a dojde ke koni pasoucími se mezi stromy, aby ho nejprve nechal očichat svou ruku, pak lehce poplácal po krku. ,,Erik ti posílá své pozdravy. Popsal tě dokonale, malá vlčice." V hlase mu zní náznak smíchu, není to od něj hezké, ale nemohl si pomoci. Nějakou dobu měl ještě pochybnosti, po tom co ji uviděl, ale prozradila se v detailech, v tom že se představila jménem jakým o ní její bratr hovořil. ,,Vrátíš se do města s námi?" nechá koně koněm a znovu přejde k Rory, aby se sklonil tentokrát až k její tváři a zašeptal další slova. ,,Nebo by ses raději zdržela a pokračovala v našem... hovoru?" Nemyslí si že přijme, podle toho jak snadno ji vyvedl z míry už před tím tahle dívenka skutečně ještě nedostala ani polibek. Ale co se může stát horšího, než se na něj na chvíli rozzlobí, nebo se rozhodne mu dát facku? Za tohle pobavení by mu to stálo.

Zamračí se na něj. Takže to věděl celou dobu? Věděl, kdo je, a stejně se jí ptal na tyhle věci? O co se tím snaží? Urazit ji? To se mu rozhodně povedlo. Založí si ruce na hrudi a měří si ho pohledem, když přejde k Tanečnici. Ta cítí princeznin neklid a nesouhlas, takže po princi frkne a odstoupí od něj.
"To tedy vidím, že ti na tom moc nezáleží, když jsi schopný se mě na tohle ptát jakoby o nic nešlo!" pokývne a sleduje ho. "Zajímalo by mě, jaké pozdravy by Erik poslal tobě, kdyby tě před chvilkou slyšel!" zavrtí hlavou a povzdychne si. Když přijde, aby se k ní zase sklonil, tak ruku zvedne. Chytí ho za bradu a obličej mu odtáhne hezky dál od sebe. Mrkne na něj u toho.
Odejde pak od něj, k Tanečnici. Pohladí ji. Co si o sobě myslí? Jistě, možná mu tak trochu lhala, když mu neřekla, kdo je, ale aspoň nebyla úplně zlomyslná. Otočí se po něm. "S tebou? Do města? Ale ne. Nerada bych tě připravila o všechnu tu vítací pompu a zábavu a všechno výsosťování, co tam na tebe čeká! Věř mi, to si užiješ!" zabrouká, možná maličko zlomyslně. Ví moc dobře, co na něj čeká. Viděla všechny přípravy. A znala královnu. "Přeci se o něco takového nebudeš dělit, tvoje výsosti!"
Jistě. Nechala se vyvést z míry. A rozčiluje ji to. Moc. Ale pořád je jednou švédská princezna. Tak snadno ji nedostane. Vyskočí na Tanečnici a zadívá se na něj. Teď je konečně na chvilku výš ona. Ale kupodivu se na něj usměje. Mile. "Ale děkuju ti za Ilary...Vážně se mi líbí! Nejsem zrovna princezna co je na ozdoby a šperky. Trefil ses mnohem lépe! I když to ti asi taky poradil Erik, hm?"

Když od něj kůň poodstoupí lehce se ušklíbne a otočí zpět k princezně. Je uražená? Doopravdy vážně uražená? Právě jí řekl, že si mohla dělat co a s kým chtěla a ona je pro to uražená? Dítě. ,,Zkus se ho zeptat. Když bude tvůj posel dost rychlý, třeba se ti tím podaří zrušit svatbu." Nenechá se vyvést z míry tak lehce jako ona. ,,Já se budu moct vrátit domů, ty si tu dál budeš hrát na královninu kamarádku a tvůj otec určitě rád vrátí všechny peníze, které k němu putovali při té vaší malé vzpouře." Předkládá jí fakta, jednoduchá, prostá fakta. Možná se jí nebudou líbit, ale měla by se naučit, že ne všechno na světě je příjemné. A že když se bude vztekat, nemusí tím dosáhnout toho, čeho chce. Není někým, kdo by se nechal snadno zastrašit, ať už jí, jejím bratrem, nebo představou skandálu.
Nedá se říci, že by ho oslnilo ani to, když se proti němu rozhodne v jakémsi protiútoku použít něco, co jí o sobě před chvílí řekl. To, že tyhle věci nemá rád nutně neznamená, že je nedokáže snést nebo je úplně bez vychování. Pokloní se před ní, podobně jako to udělal když se představoval. ,,Jak si vaše výsost přeje." Pokud se chce dále chovat tak jak se chová, ztrácí jakýkoli zájem na tom jí tykat. Když na to přijde, do svatby a ostatně i po ní se prakticky nemusí vídat. Když vyskočí na koně, považuje tenhle hovor za ukončený, proto se bez dalšího rozloučení otočí, aby se vrátil ke svému, který zůstal na okraji lesa. Poděkování nečeká, proto ho na moment po tom předchozím divadle mile překvapí... než si to Aurorie pokazí tím dovětkem. ,,Ještě není vaše, výsosti. Kdo ví, třeba si to nakonec rozmyslím a pošlu ji domů i s dámami, o kterých jsem vám říkal." Ani se k ní neotočí čelem, když jí odpovídá. Je to něco, čeho by byl zcela schopen. Nechal by tu dvě společnice, které pro ni vybrala jeho matka a svou družinu by poslal zpět. No... možná by si nechal jednu. Přece jen také bude potřebovat společnost, protože tahle zatím nevypadá moc zábavně.

Je uražená, protože se k ní choval jako k nějaké poslední děvce za městem. Neví, jak to chodí u nich, ale ona by něco takového neudělala. Ale možná měla.
A teď co? Vzal její povzdychnutí si smrtelně vážně, smrtelně se urazil a teď jí pro změnu vyhrožuje? Jí i jejímu otci? Dívá se na něj s téměř neskrývaným úžasem. Tohle má být její princ? Tenhle urážlivý popudlivý hrubián? Skvělé. Ale má co chtěla, ne že ne. Proto to udělala, přeci. Aby ho mohla trochu poznat. No, poznala. A to se dokonce nakonec snažila, aby to neskončilo tak hrozně. Dokonce mu poděkovala a myslela to vážně. Ten dovětek nebyl myšlen zle. Sám přeci říkal, že mu ji Erik popsal dokonale, jak jinak by mohl tušit, že nebude ta typická načančaná princezna? Ale ne. Očividně se ho dotklo i tohle. Dokonce se na ni už ani nepodíval, když jí naposledy pohrozil tím, že jí nedá vůbec nic.
Jako malý nafoukaný kluk.
Povzdychne si a zavrtí hlavou. "Cokoliv jeho milost potěší..." řekne mu na to jenom. A pak pobídne Tanečnici a vyrazí s ní pryč. Zrušit svatbu... Pousměje se. Moc dobře ví, že to se nestane. Tohle je její povinnost.

Noel jde pomalým krokem po rozprášené cestě mezi poli. Zastíní si oči před sluncem a rozhlédne se, druhou rukou se snaží neupustit těžký pytel s úlovky. //To slunce je k nevydržení, musím si někdy pořídit klobouk, který dokonce i chrání proti slunci.// Dále pozoruje okolí, jestli na polích neuvidí nějakou další zvěřinu kterou by mohl ulovit. Bohužel nevidí nic zajímavého a tak se zase rozejde. //Už mi doma dochází jídlo, takže si něco musím nechat k jídlu, zbytek prodám.// Jde ještě pár minut než se náhle zastaví, v polích si totiž všimnul nic netušícího zajíce v dostřelu. Položí pytel s úlovky na zem a sundá si ze zad svůj kostěný luk. Přiloží šíp k tětivě, natáhne jí a vystřelí šíp po zajícovi. Přímí zásah. //Ten zajíc ani nevěděl co ho trefilo.// Noel se usměje a vydá se k zajícovi aby ho přihodil do pytle.

Musel odejít. Na chvíli vypadnout, protože jinak by ji asi zabil. Nikdo. Nikdo a především ne ona mu nebude říkat, jak se má nebo starat o poupata. Madame to alespoň respektuje. Nějak. Protože tím, že se o ně stará, když dorazí z výslechů, jsou pak dříve schopny vrátit se do práce. Ale jeho matka?
Podrážděně nakopne kámen na prašné cestě, která se line mezi loukami kousek za městečkem. Slunce pálí jako čert a opírá se mu do zad, když zvedne pohled od země a zadívá před sebe. Spatří tak neznámého muže. Tedy.. Ne tak úplně neznámého. I tak ho však zarazí fakt, že na něj prostě natrefil. Chvíli sleduje jeho počínání. "Pěkná trefa." uzná a přimhouří oči, když osloví muže, který sbírá svůj úlovek. Lehce mu u toho pokývne a ušklíbne se, když se lehce pohne, aby se mu obyčejná bílá košile odlepilaod od zad.

//Hle, pocestný, co tady asi dělá. Dneska se na polích nepracuje.//"Jo to byla" Odpoví mu Noel aniž by se na něj podíval. Přiklekne si a vrátí si luk na záda. Rychlým pohybem vytáhne od opasku zdoběný kostěný nůž a..... začne zkušenými pohyby stahovat králíka z kůže. //Pěkný macek, z toho bude hodně masa. Ta kožešina také není k zahození.// Zaváže vak na dva uzly potom se opět postaví a podívá se na pocestného. "Hádám že bys nechtěl koupit zaječí maso nebo kožešinu co?"

Přikročí ještě o pár kroků blíže k cizinci-necizinci a sleduje pohyby jeho rukou. S klidným výrazem hledí na to, jak z ještě zajista teplého zvířete stahuje kůži a přemýšlí, proč se vlastně zastavil. Každý místní, který nemá klapky na očích ví, kdo jim to sídlí za městem. prapodivný muž, který se jednou za čas vynoří a nabízí to samé zboží. Někdo s kým nechce mít téměř nikdo nic co dočinění právě kvůli tomu, co je zač. A mají rozum. I Aimé ho má, ale používá ho krapet jinak. Proto bez otálení souhlasně přikývne, když k němu zase promluví. "Klidně si vezmu maso, ale víc, než tohohle jednoho, jestli máš navíc." upozorní ho. "A k tomu extra vak, jestli máš, ať to mám v čem nést." oplácí mu pohled, když se narovná a založí si ruce na hrudi.

Mince změní rychle majitele a než se oba muži nadějí, tak se obchod uzavřen a ukončen. Snese se mezi ně chvíle ticha. Aimé si uvědomí, že si už nemají co více říct a i s novým nákladem tomu podivínovi pokývne na rozloučenou a znovu se vydá svou cestou. Při první příležitosti odbočí a své kroky směřuje zpět k městu. Musí nechat maso zpracovat v kuchyni, než se začne kazit. Poupátka teď něco takového přesně potřebují. Při té myšlence se také rozhodne, že hned jak dorazí, tak se převleče do něčeho více jeho stylu a vydá se za svým pravidelným zákazníkem. Jeho trpělivost je u konce. Čas zjistit, co se děje s jeho oblíbeným poupátkem.