Zámecké zahrady

Dokáže přejít ten ostrý pohled po krátkém rozboru pohádkových bytostí, vyvolá v něm ale hned dvě věci. Jednou z nich je konečné uvědomění si, že je... no, že je dítě. Chráněné před světem a před spoustou věcí, i když si třeba sama myslí, že to tak není. Druhou je pak otázka, která tohle poznání vlastně jednoduše shrnuje. ,,Máte oblíbený druh víl?" Ne, že by toho zrovna na tohle téma věděl, jen matně tuší, že snad ještě nějaké další jsou. Pokud o tom ale bude chtít mluvit, proč by jí měl bránit? Stejně jako nenajde dostatečný důvod k tomu ji napomenout, že takhle dáma nesedí, když se bradou opře o koleno. Prostě ji zrovna teď nechává existovat v jejím přirozeném prostředí. Existuje docela dobrá šance, že ji tak nakonec nechá napořád, v uctivé vzdálenosti, jako krásnou malou porcelánovou panenku, se kterou se občas ukáže ve společnosti. ,,Poznal jsem, že se umíte bránit. Že vám záleží na tom, co si o vás ostatní myslí." Odpoví na otázku, která vlastně nebyla ani vyslovena a usadí se o něco pohodlněji, vlastně tím tak trochu uhne rozvalené Ilary, která se převalila na záda. Vojenský pes. To určitě. Stačilo pár dní a princeznička z ní udělala gaučového mazla. V duchu si udělá poznámku o tom, aby ji k těm dvěma zbývajícím moc nepouštěl.
,,Myslím, že pro jeden den bylo omluv víc než dost, co říkáte?" Slabé, téměř shovívavé pousmání doprovodí pokrčením ramen. Rozumí tomu, proč s tím přišla, ale stejně tak ví, že reagoval přehnaně. Není zrovna zvyklý mít s lidmi mnoho trpělivosti a už vůbec nenese dobře, když něco nejde podle jeho plánu. Porozepne pár vrchních knoflíků kabátu a z vnitřní náprsní kapsy vyndá dopis s neporušenou pečetí. ,,Nevím do jaké míry vám královna Klaudie umožňuje mít soukromí, tak odpusťte, že jsem s předáním téhle maličkosti čekal tak dlouho." Natáhne k ní ruku s kouskem jemného papíru, bez jména, bez jakéhokoli popisu na vnější straně. ,,Slíbil jsem vašemu bratrovi, že se postarám o to, aby se vám dostal do rukou." Ilary zvedne hlavu, aby papír očichala, pak se ale zase uvelebí do původní polohy.

Vidí jeho výraz, když mu říká o vílách, a vidí i jeho výraz, když se jí zeptá, jestli má oblíbenou vílu. Jedno obočí jí pomalu cestuje výš a výš, až to nevydrží a musí se zasmát. Panebože, co si o ní asi myslí? Dobře. Ve smyslu pro humor asi nebudou naladění na jednu vlnu. S úsměvem si povzdychne.
"Nemám oblíbený druh víl... Jenom jsem vždycky hodně četla a měla ráda příběhy o čemkoliv..." broukne a pokrčí rameny, "a tvůj bratr, když jsem byla malá, mi jednou z domova dovezl jako dárek knihu ruských mýtů a pověstí. Nemohla jsem ji přečíst, neuměla jsem vaše písmo, ale Erik ano, četl mi ji. Znám vaše druhy víl z téhle knížky, vzpomněla jsem si na to... Myslím, že se jim u vás říká Rusalky!" vysvětlí mu, jak se k tomu srovnání vůbec dostala, "Myslela jsem to jako žert..." doplní ještě, "občas to dělám, ne vždycky úspěšně, jako teď!" pokývne a pohladí Ilary. Ta její vtipy chápe! Určitě. Poslouchá při tom jeho domněnky a trochu si povzdychne. Zavrtí hlavou.
"Ráda bych si myslela, že se umím bránit... Ale neumím. Vytuhla jsem. Kdybych se uměla bránit, praštila bych tě! Chtěla jsem tě praštit. Myslela jsem na to a přála jsem si, abych tě byla praštila..." řekne mu naprosto upřímně. Je jí jasné, že by mu to nijak neublížilo, a nejspíš by ho to v ničem nezastavilo, ale prostě... Pro pocit. "A v tom druhém se taky mýlíš, částečně... Vlastně mi vůbec nezáleží na tom, co si o mně lidé myslí... Mohl by ses zeptat mojí komorné, myslím, že ta je přesvědčená, že jsem spíš nějaká jezinka než princezna. A co si myslí královny, to ani nechci vědět. A je mi to fuk. Jinak bych se neoblíkala do kalhot a neutíkala pryč... Protože bych se bála, co si o mě myslí všichni královští mušketýři, co mě hledají... Nebo ostatní dvorní dámy, co se mnou stejně nemluví, protože jsem cizí... Ale tohle je něco jiného..." pousměje se a zadívá se na něj, "já vím, co je moje povinnost... I k mému otci. Jsem princezna... A tvoje snoubenka. Neočekávala jsem, že bys mě měl nějak rád... Ale nečekala jsem, že se ke mně budeš chovat jako bych byla děvka. A jako by sis to skutečně myslel..." vydechne a pousměje se. Je vidět, že tohle ji vážně trápí. Je jí jedno, jestli si o ní všichni myslí, že je nějaká nevychovaná divoženka nebo že je prostě divná, všichni, včetně jeho hejna slepic, ale tohle ji ranilo. Možná je v tomhle ohledu ještě trochu jako dítě. Naivní a nevinné. Ví, že on je o hodně starší než ona. A že je voják. A navíc muž. Že žije úplně jinak. Ale i tak nějak čekala, že aspoň v tomhle k ní bude mít trochu úcty... Ne proto, že je princezna, není tak namyšlená, ale prostě proto, že je jeho snoubenka, i když pro oba nedobrovolně.
Její chmury jí z tváře vyžene až dopis, který Mikhail vytáhne z uniformy. Když jí ho podá a ona uvidí pečeť svého bratra. Zamrká a vydechne. "Erik..." hlesne. Usměje se. Moc krásně. Celý obličej se jí tím úsměvem zase projasní. Vezme si ten dopis, nechá Ilary, aby ho zkontrolovala, a na okamžik si ho jen přitiskne k hrudi. "Děkuji ti! Ah, páni, děkuju!" vydechne, opravdu nadšeně. Stýská se jí po něm. Moc. Tohle pro ni znamená hodně. Usadí se do tureckého sedu a opatrně pečeť rozlomí. A dopis otevře. Raději před ním než v pokoji v zámku, kde by ho hned vyčmuchala ta zatracená pokojská.

Ten smích ho překvapí, donutí k tomu lehce nakrčit čelo, když ji sleduje. Je hezký, to ano, ale stejně neuhlazený a živelný jako ona. ,,Rusalky žijí u vody..." není to nejduchaplnější reakce, se kterou mohl přijít, ale kdyby měl odpovídat na úplně vše co mu během krátké chvilky poví, nejspíš by brzy mluvil stejně, nebo ještě více než ona. ,,A písmo by vás měly učit..." lehce kývne k hloučku dvorních dam. Už jsou snad dost daleko na to, aby je neposlouchaly, ale smích Aurorie přece jen některé z nich donutil se ne úplně nadšeně ohlédnout jejich směrem. ,,Promluvím s nimi." Tohle rozhodnutí patří ve skutečnosti spíše jen jemu, než že by s ním musel princeznu nutně seznamovat. Ale nejspíš je na čase, aby se skutečně všichni začali chovat tak, jak se od nich čeká. A zrovna pro ně to znamená naučit se někdy držet jazyk za zuby, věnovat jeho nastávající a omezit noční návštěvy. Trochu mu během té půlroční cesty zdivočely a nedivil by se, kdyby za tím z velké části měla prsty Jenaya.
,,Možná je lepší, že jsi to neudělala." Tohle je úplně upřímné a nemá to vyznít jako varování, i když to tak nejspíš může trochu působit. Ví, co by udělal, kdyby se ho rozhodla uhodit. A přece jen, opravdu bude lepší když se vezmou, než když by začali mezinárodní incident. ,,Takže ti záleží na tom, co si myslím zrovna já? Nebo tě uráží myšlenka, že by mi na něčem takovém nemuselo příliš záležet?" Sám by tohle téma znovu neotevíral, ale když s tím začala... navíc postřehne víc odmlk v jejím hovoru, i ten trochu smutný, trochu frustrovaný výdech na konci. Ani tak si ale není jistý, jestli jí to dokáže vysvětlit tak, aby ji znovu neurazil. Proto se na chvilku odmlčí a jen sleduje její bledou ruku, kterou brouzdá Ilary v srsti. ,,Cílem nebylo zpochybnit tvé zásady nebo čest. Ale předpokládám, že pokud se na svatbu těšíš je to kvůli dortu a šatům víc, než kvůli mě. Nechci abys jednou litovala toho, že tě připravila o možnost zažít některé věci." Není to tak, že po svatbě by je zažít nemohla, když si to bude přát. Ale má dojem, že kdyby jí teď něco takového pověděl, nejspíš by toho bylo najednou trochu moc. Raději proto přestane právě s tímhle prohlášením, po kterém jí svěří osobní dopis. ,,Jsem jen posel, princezno." Krátké pokrčení ramen, snad až překvapivě skromné gesto a úsměv nad tím jejím, který ovšem schová tím, že se podívá stranou. Nemá v úmyslu snažit se zjistit, co dopis obsahuje. Kdyby byl tolik zvědavý, mohl to udělat už cestou. Poradit si s pečetí není tak těžké, jak si většina lidí myslí. Takže nechává Aurorii ticho i alespoň trochu soukromí, aby si ho mohla přečíst. Vstává, poodejde o pár kroků k jednomu z děsivě udržovaných geometrických záhonů.

"Ano? Tak to se možná přestěhuju!" pokývne na jeho poznámku o Rusalkách, ale stále s úsměvem. Aby mu pokud možno došlo, že to ani tentokrát nemyslí vážně. Po jeho dalších slovech se ohlédne po jeho hejnu a na čele se jí na okamžik udělá malá nespokojená vráska. Ta představa, že by ji tyhle měly učit cokoliv, ji zřejmě nijak nenadchla. Ale neřekne nic. Raději. Nechce se s ním hádat. A už je tak nějak smířená, že si s žádnou dvorní dámou nikdy rozumět nebude. Ne. Ona si vždycky rozuměla mnohem víc s chlapci a muži... Už jako malá. S Erikem, se správcem a jeho psy, se štolbou, s podkoním a jeho syny. A tady je to stejné. Mnohem víc si rozumí s mušketýry. Tedy... Zatím to byl jenom jeden. Ale i tak. Mluvila s ním mnohem víc než s dámami u dvora. Jen Loty si s ní někdy povídala, ale ta teď nemá moc času. A teď už ani příležitostí. Vrátí se pohledem zpátky na něj. Chtěla by se ho zeptat, jestli by ji nemohl to písmo učit on. Ale polkne to. Raději. Ještě pořád si není moc jistá, jaký vztah k ní momentálně má on.
"Lepší jak pro koho..." broukne jen a pokrčí rameny. Přetáhne si konec šatů přes nohy. Teď si snad poprvé může všimnout, že princezna nemá boty. Respektive má, ale jsou pod keřem pár metrů od nich. I s punčoškami nad koleno. Vážně trochu jako nějaká Rusalka. Přemýšlí nad jeho otázkami.
"Ne... Totiž... To je složitý..." povzdychne si, "samozřejmě, že mi záleží na tom, co si o mně myslíš ty, máš být můj manžel. Pochopila jsem, že to pro tebe příliš neznamená... Mě prostě urazilo hlavně to, jak jsi to udělal!" vydechne, trochu zoufale, protože neví, jak mu to vysvětlit, aby tomu porozuměl. Aby jí v tomhle porozuměl. "Je možné, že nebylo tvým cílem mě zpochybnit, ale udělal jsi to... Tím, jak jsi to udělal... Mohl jsi se na tohle zeptat tisíci jinými způsoby, ale tys to udělal takhle. Jako bys mnou pohrdal, jako bych byla nějaká děvka, co spí s polovinou zámku, jako by sis vážně myslel, že taková jsem! Tohle mě urazilo... Ne to, že bys chtěl věděl, jestli... Jestli tu vyhledávám něčí společnost nebo ne..." pousměje se a zadívá se na něj, pátravě. Jestli jí rozumí. Alespoň trochu. Neví, jestli to zvládne vysvětlit lépe. Jemně se na něj usměje. "Já... Nemám problém být k tobě upřímná... Asi bychom měli být... A k té svatbě... Myslím, že už začínáš trochu chápat, že nejsem zrovna typ princezny, co miluje ozdoby a krásné šaty. A vlastně trochu doufám, že mi ta svatba umožní zažít spoustu věcí, které teď tady nesmím zažívat... A... Možná bych potřebovala tvoji pomoc. Už teď..." zašeptá a zadívá se na něj, "myslím, že tady brzy zešílím, teď se mi nedaří dostat se ven, jak bych chtěla... Ale s tebou by mě pustili, museli by! Nechtěl bys... Nechtěl by sis prostě jen tak vyjet? Do lesa třeba... Mohl bys třeba lovit! Ilary by určitě chtěla a prospělo by jí to. Prosím?" zadívá se na něj a poměrně roztomile na něj zamrká. Musí to přeci alespoň zkusit. A on přeci nechtěl, aby z Ilary byl palácový mazel, takže by mohl být rád, že by zase lovila. Co na tom, že s sebou vezmou jednu Rusalku navíc? Na koni umí dobře. Nebude ho zdržovat.
Pak už si od něj vezme dopis a začne si ho pročítat, když Mikhail poodejde. Shodou okolností přesně k tomu keři, pod kterým má schované boty a punčošky. A ona si čte slova od svého bratra a pořád se nad tím usmívá. Šťastně. Jednou se tiše zasměje. Když dočte, zase dopis pečlivě a opatrně složí, uloží ho zpátky do obálky. Podívá se po Mikhailovi. "Děkuju ti, že jsi mi ho přivezl. A že jsi ho dal rovnou mně..." řekne mu, opravdu upřímně vděčně. Ví, že to dělat nemusel.

Zavrtí nad tím hlavou. ,,Nemyslím si, že by jim v zimě někdo vařil horkou čokoládu nebo nahříval peřiny." Začíná si uvědomovat jistou míru nadsázky, ve které s ním na tohle téma mluví, přesto nedokáže odhadnout kam až sahá. Proto také zvolí tahle slova, místo toho aby jí rovnou pověděl něco v tom duchu, že by si na skutečnou rusalku nejspíš nevydržela hrát ani týden. Umí být svým způsobem paličatá, toho si všiml. A poslední co chce je dávat jí nějaké hloupé nápady. I když to už možná udělal tak jako tak, při jejich seznámení i teď, se svými dotazy. ,,Být tvůj manžel znamená mnoho věcí." Zrovna o tomhle se příliš bavit nechce. Možná k ní nehoří děsivou románovou láskou, ale dovede být milý, když chce. Ví, jak by se k ní měl chovat. A to co ji nechal vidět nebylo správné, bylo to ale něco... s čím se dost možná setká znovu a častěji, když si bude chtít hrát s ní nebo s někým jiným, když bude mít zlou náladu. ,,Vynasnažím se, aby se to neopakovalo." Snad zní tak upřímně, jak by si přál. Aby se to neopakovalo nějakou dobu, aby se to neopakovalo před ní. Na co ji zbytečně děsit, vyvolávat další hloupé hádky. Není si jistý, jak by jí měl něco takového vynahradit, co víc udělat než to, že se omluvil. A rozhodně nehodlá zkoušet nějakou útěchu formou fyzického kontaktu. Od toho dne na ni nesáhl jinak než při formálním naznačení políbení ruky. ,,Pokud tě něco zajímá, máš možnost se zeptat. Třeba to ber jako kompenzaci... cokoli nevhodného, urážlivého nebo prostě jen něco, co chceš vědět. Dostaneš svou pravdivou odpověď." Víc teď skutečně nedokáže, nevymyslí. Navíc už tak by ho mohla velmi snadno dostat to více než nepříjemné situace, ale... je to cosi jako skutečná nabídka smíru.
,,V každém případě jsi první princezna, kterou vidím chodit bez bot." Usměje se, tentokrát skutečně. Ale nechá ji mluvit dál, zejména když se dostane k části, ve které se rozhodne ho šeptem o něco požádat. Čekal by spoustu věcí, vyjížďku do lesa a lov rozhodně ne. I když má své pochybnosti ohledně toho, že by se při první příležitosti nezačala přimlouvat za život jakéhokoli tvora, na kterého by namířil kuší. ,,Proč ne, vyhovuje ti dnešní odpoledne, nebo bys raději zítra na celý den? Jsem si jistý, že by nám s sebou připravili občerstvení... a pár lovců." Přece jen, pokud by šlo o více než pár hodinovou záležitost, bez doprovodu by nechtěli pustit ani jeho. Ať žije svoboda následníků s velkými tituly, že? Je snadné vidět jen to pozitivní, co jim život přináší. Nechá Aurorii možnost si svou prosbu ještě rozmyslet, případně ji i vzít zpět, stejně jako čas na přečtení dopisu. Dokonce mezi tím zvládne odhalit, kam ukryla saténové střevíčky. Takže když se k ní vrací, rovnou jí je i s punčoškami donese, nezachází ale tak daleko aby udělal víc, než že vše položí před ni. ,,Bosou tě do lesa nevezmu. A možná by stálo za to přehodnotit i tyhle šaty, pokud si nechceš brát dámské sedlo." Náznak jakého skutečného života v jeho výrazu, jeden z mála, co jí zatím dnes ukázal. Neptá se na to, co bylo v dopise - podle toho co ví, klidně to mohlo být varování před jejím nastávajícím barbarským manželem, nebo konspirace na vraždu královny. Tak jako tak by s tím teď už nic neudělal. V případě, že se skutečně rozhodla vyjížďku absolvovat dnes, počká na to než se obuje, aby jí v galantním gestu pomohl vstát. No dobrá, pomohl by jí, i kdyby se neobula. Ale to jí přece neřekne předem. Navíc i on se na něco takového bude chtít převléknout a nějakou chvíli zabere i to, než pro ně nachystají koně.

Tiše se zasměje. "Ale, co ty víš! Třeba mají kamarády vodníky, ti mají hodně hrníčků!" uculí se a zavrtí hlavou. Na jednu stranu vážně nemůže uvěřit, že tady teď sedí a baví se o rusalkách a vodnících. Je to tak šílené, ale vlastně tak milé. Pro ni to není tak podivné, ale pro něj to musí být neskutečně. Je voják, co projel snad polovinu světa, podle toho, co o něm slyšela, a teď sedí v trávě v zahradě a baví se s pro něj malou holkou o bytostech z příběhů, co mu vyprávěla stará chůva, když byl dítě.
Zadívá se na něj, tak zvláštně měkce, když jí poví, že být jejím manželem znamená spoustu věcí. "Já vím..." šeptne a trochu se usměje. Částečně to pravda je. Její matka si dávala záležet, aby se jí celý život snažila vychovávat pro to, aby jednou byla něčí manželka a téměř nic víc. Co se Rory týče, její matka by klidně mohla napsat celou příručku o tom, jak být dobrá manželka a starat se o manžela a podobně. Tedy... Ne vždycky dávala pozor. Jistě. Tohle ji opravdu moc nebavilo. Ale někdy dávat pozor musela. Ale taky má oči. Ví, jak vypadá a probíhá většina dohodnutých diplomatických sňatků. Jsou především formální. Na oko. Nějak se s tím smířila. V tomhle to má vlastně asi mnohem jednodušší než některé jiné dívky a ženy. Aspoň není nešťastná protože se stihla zamilovat do někoho jiného, s kým být nesmí. Tohle se jí vyhnulo. Když odjížděla, byla ještě dítě, a tady ani nebylo do koho. Královna ji hlídá jako ostříž. Tak alespoň tohle ji mrzet nemusí.
Chvíli přemýšlí nad jeho nabídkou. Co by mohla chtít vědět? Tedy... Kromě toho, že chce vědět všechno. Úplně všechno. Podívá se pak na něj a trochu lišácky přivře oči. "Můžu si tuhle tvoji nabídku schovat a využít ji jindy? Nejsem si teď jistá, na co přesně bych se chtěla zeptat... A na co všechno bych vlastně odpověď znát chtěla..." řekne mu popravdě. Využít ji chce, to rozhodně. Jen možná maličko později. Až ho bude znát o trochu líp a on ji. Chtěla by ho poznat. Aspoň trochu.
Zasměje se, tentokrát zase tak upřímně, i když krátce a ne tak nahlas. Přejede si prsty po nártech nohou a pokývne. "Hrozně ráda cítím trávu... Jen tak. Je tak příjemně měkká..." prozradí mu. Pak ale zamrká a překvapeně k němu vzhlédne. Souhlasil! On souhlasil. Je vidět, jak se zase celá rozzáří. Jak se usměje, snad stejně tak šťastně, jako když jí dal dopis od bratra. "Opravdu? Oh, ano, prosím, děkuju!" vydechne, nadšeně. A zavrtí hlavou. "Raději hned dnes! Jen takhle... Bez... Bez dalších, prosím..." naznačí mu, že by byla raději, kdyby jeli sami. Jen oni dva a psi. Kdyby totiž jeli další lovci, královnini lovci, rozhodně by musela mít šaty a rozhodně by musela mít dámské křeslo, a rozhodně by nemohla dělat všechno, co by dělat chtěla, a to už by skoro stejně dobře mohla zůstat tady na zámku. Jen doufá, že pochopí, že by opravdu ráda jenom s ním. Bez slepic. Je jí jedno, jak je to vhodné nebo nevhodné. A je tak strašně ráda, že souhlasil, že dokonce ani neprotestuje a obuje se. Akorát na punčošky se vykašle, ty schová do sukně. Nechá si pomoct na nohy a usměje se na něj. "Nepojedu v šatech. To by bylo na lov šíleně nepraktické!" pokývne, "vezmu si ty kalhoty, které jsi viděl. To bude mnohem lepší!" zašeptá. "Jen mi řekni, za jak dlouho se chceš sejít ve stájích!" usměje se. Tam se dostane bez problémů.

Maličko nad tím nakrčí čelo, na kterém se tak ukáže pár vodorovných vrásek. ,,I kdyby vodníci měli hrnečky určitě nevaří... tak moment!" Podívá se po Rory s téměř šokovaným výrazem. Ne ve zlém, jen je prostě opravdu a neskrývaně překvapený. Vteřinu nebo dvě pozorně sleduje její tvář. ,,Děláš si ze mě legraci, princezno." Není bez smyslu pro humor, jen je ten jeho nejspíš jiný než její a tak mu zkrátka chvilku trvalo, než tuhle malou hloupost prokoukl. Že to nemyslí úplně vážně. A že by, přece jen, už nemusela věřit na všechny pohádky. Alespoň tedy na ty, co zahrnují vodníky a další podivná stvoření. Ještě nějakou chvilku mu mu trvá, než se z toho úplně vzpamatuje. I proto se vyhne tomu, aby příliš rozváděl otázku manželství. Nejprve mu stačilo ujištění královny, že Rory ví vše, co by vědět měla. Pak se spokojil s tím, že kdyby něco nevěděla, má přece jeho dámy, aby na to včas přišla. A teď... teď si začíná uvědomovat, že si prostě v první řadě budou muset oba dva velmi náročným způsobem zvykat.
Nad jejím vychytralým pohledem se pobaveně usměje, když poslouchá co vymyslela. Vlastně je to od ní docela chytré. ,,Chceš vědět tajemství?" Lehce povytáhne obočí, když jí začne odpovídat trochu oklikou. ,,Jako má nastávající se na podobné věci smíš ptát kdykoli. Počet otázek jsem přece nějak neomezil." Lehce při tom ztiší hlas a kdyby se nebál že ji znovu nějakým způsobem k smrti vyděsí nebo urazí, snad by na ni i mrkl. Pro teď se ale spokojí s tím, že jí předá dopis a pak si vyslechne přání ohledně vyjížďky kterou odsouhlasí. V životě snad neviděl nikoho tolik nadšeného jen z vidiny toho, že opustí zámek. ,,Nebudeš se bát?" Jen maličká poznámka, skoro nepatrně kousavá, ohledně toho, že si s ním chce vyjet sama. Nepředpokládá ale, že by změnila její názor. Také ne, vždyť se obouvá a dokonce si nechá pomoct i na nohy. A i když by ho asi měla představa jeho nastávající v kalhotách popuzovat a děsit, vlastně mu to vůbec nevadí. Naopak, je rád že ji nebude muset vymotávat z větví, o které by se určitě ve zdobených šatech zachytila. ,,Dobrá, dobrá... stačí ti půl hodiny? Zatím všechno připravím." Klidní její nadšení mírným hlasem. Jen o trochu. Nemůže přece najednou z ničeho nic poskakovat před ostatními, celá šťastná z toho že s ním má trávit čas, když se na něj ještě ráno mračila. Doprovodí tedy Rory až do zámečku, kde se jejich cesty rozejdou. Přece jen, ona míří do svých komnat a on do těch pro hosty, které momentálně na dobu neurčitou okupuje. Kdyby nevěděl že je to náhoda, bylo by snadné podezírat královnu z toho, že pro ně vybrala ložnice na opačných stranách křídla.
Převlékl se, ale na první pohled to vlastně ani není zdát, jelikož ani běžně si na velkolepou módu nepotrpí. Kalhoty z jemně vydělávané kůže, hnědá košile a jednoduchý jezdecký kabát v tmavě zelené. Nezdržuje se tím, že by ho zapínal, je horko. Kdokoli kdo ho takhle pozná si ho, zase jednou, může splést třeba se štolbou, pokud si nejdřív nevšimne nevelkého vyšívaného erbu právě na rameni kabátu. Do stájí dojde s dostatečným předstihem k tomu, aby stihl zaúkolovat skutečného štolbu, aby připravil koně pro princeznu a i před určité protesty které zahnal okázalým ignorováním začal sedlat svého těžším a o něco rozměrnějším sedlem, než je běžné jezdecké. Stihl se totiž rozhodnout, že když chce Aurorie lovit, budou lovit. Potřebuje proto přidat i pár brašen, pouzder na šipky a kuši. Druhá zatím čeká opřená o zeď, lehká, ne příliš velká, s bílým zdobením. Dárek, který měl přijít na řadu až po tom co by věděl, že jí k něčemu bude a který by byl v opačném případě přenechán některé z dam. Inu zdá se, že si ho princezna vysloužila o něco dříve.

Musí se znovu rozesmát, když vidí postupnou proměnu jeho výrazu do překvapeného, když mu konečně dojde, že nic z toho opravdu nemyslí vážně. "Ano... Ano, dělám! Promiň! Ale varovala jsem tě, že to občas dělám!" zabrouká na svou obranu s úculem. Protože mu to opravdu před pár okamžiky říkala, že občas žertuje. Ale od princezen se takové věci moc nečekají, to je pravda, v tomhle mu jeho překvapení asi moc vyčítat nemůže. Ale snad už si teď opravdu pomalu zvyká, že ona není úplně typická princezna.
Po jeho tajemství se na něj usměje. "Dobrá... Zapamatuju si to tedy! A... Asi by bylo fér říct, že to platí vzájemně!" pokývne, "taky... Se mě můžeš ptát. Pokud něco budeš chtít vědět!" zašeptá. A kupodivu to myslí vážně. Teď už snad ví, že se jí může zeptat na cokoliv, když ji u toho nebude ponižovat. I na osobní otázky. Ale tohle všechno rychle pustí z hlavy, protože on souhlasí s její projížďkou. Je tak nadšená, že jeho otázku o tom, zda se nebude bát, jen odmávne. Na tohle opravdu vůbec nemyslí. Myslí jen na to, že bude venku, že bude moc jet, že bude zase na chvíli volná a v lese, ne zavřená mezi nablýskanými stěnami.
"Půl hodina je ideální!" usměje se souhlasně, když už došli až k zámku, "děkuji ti!" řekne mu ještě jednou, věnuje mu poslední úsměv, a pak zmizí po cestě do svých komnat, s Ilary v patách. Oblékne si své jednoduché kožené jezdecké kalhoty a příjemnou, pohodlnou tuniku. Po krátkém přemýšlení si přes ni vezme i vestu. Má kapsy a dá se na její popruhy přidělat spousta věcí, kdyby bylo třeba. A protože tohle všechno jí zabere sotva pár minut, sedne si k zrcadlu. A po krátkém zaváhání vytáhne dřevěnou krabičku s ozdobami, které neměla tak dlouho, skoro bolestivě. A zaplete si vlasy po stranách hlavy do copánků, hezky směrem dozadu, protkne je kovovými korálky, aby je pak vzadu na hlavě přes volné vlasy sepla třemi kovovými kroužky. Spokojeně se usměje. Natáhne si jezdecké boty a vyrazí do stájí za svým nastávajícím. Jako vikinská princezna! Ve dveřích se málem srazí s komornou, která se pokřižuje a spílá za ní. Ale ona se ani neotočí. Zastaví se až ve stájích, kde pohledem vyhledá Mikhaila a přijde za ním.