Sídlo inkvizice

Volnost, když i korzet skončí nakonec kdesi v dáli následuje hluboký nádech, jakmile ucítí Julienovi zuby na jemné kůži svého krku. Prsty mu sevře ramena a pomalu sjede na svalnaté paže, když se lehce zakloní, jelikož projeví zájem o její hruď. Skloní hlavu, aby ho s přimhouřenýma očima sledovala. Zrovna přikládá dlaň k jeho tváři, aby si ji zvedla na moment k sobě, když se ozve zvyk otevírání dveří.
Vyskočit či nevyskočit? Julien se ke dveřím klidně zadívá, takže zůstane tak jak je a sama stočí pohled do míst, kde tuší nově příchozího.
Do těla se jí začne vkrádat pomalu napětí, když spatří osobu mezi dveřmi. Ano, viděli se při tom přepadení, ale to byla natolik uspěchaná záležitost, že pochybuje, že se vzali doopravdy na vědomí. Ať už z jeho strany, protože cítit blízkou zábavu, nebo z její, protože se odsud prostě chtěla co nejdřív dostal. S povytaženým obočím sjede očima po laně až k zakrváceným rukám a pak je přesune zpět k jeho tváři. Roky. Na tváři se jí usadí menší úšklebek. Jsou to roky co se viděli naposledy a i tak ji začnou naprosto iracionálně pálit jizvy na zádech. Způsobené jím.
Tváří se klidně, když prochází kolem nich ke krbu, úšklebek změní v pobavené zvednutí koutku rtů, ale napětí v jejím těle neskryje, ne, když doslova sedí na Julienovi a jeho ruce pořád spočívají na ní.
Podívá se biskupovi do tváře při slovech adresovaných jí. Zná ten pohled. Už ano. Bude sledovat každou její sebemenší reakci, každý její pohyb a hodnotit a sbírat informace o tom, jak si vztah mezi ní a Španělem reálně stojí, o tom jak se ona cítí ohledně něj, v jeho přítomnosti a blízkosti. A zajisté se tím bude bavit. "Jak si přejete." odvětí s lehkým úsměvem a sklouzne mu z klína, aby se postavila. Klidným rozvážným krokem se vydá k polici, kde se nachází sklenky, aby jednu vzala, opět se k nim vrátila a nalila víno. Vše rozvážnými pohyby a klidnými pohyby. I těch pár krůčků, které urazí až před krb, aby si přidřepla a podala Španělovi plnou sklenku. "Prosím monsieur," zkoumavě se mu zadívá do tváře, než si ji převezme. "Už je to nějaká doba." pokývne mu, zase se postaví a odstoupí. Tázavě se usměje na Juliena.
Sama neví, jaký je teď jejich vztah. Je to dlouho. V hlavě se jí honí vzpomínky, informace o něm samotném, které zjistila. Co všechno z toho ale po takové době ještě platí?

Španěl sleduje její pohled, Od chvíle, co si ho prohlížela, když stál ve dveřích. A i teď. Když mu nalévá víno. Když se skloní, aby mu ho podala. Zadívá se na ni zblízka. Vezme si od ní pohár. Pak za provázek zvedne ty ruce do vzduchu. "Ten, co na tebe sahal..." zašeptá. To je jediné, co jí na její pozdrav odpoví. Na tom přeci záleží spíš. Určitě.
Julien ji sleduje taky. A rozhodně nelituje rozhodnutí sem Španěla pozvat. Byl by se býval nevědomky připravil o takovou zábavu. Ti dva kolem sebe tancují po špičkách.
Když nalije a odevzdá to víno, stáhne si ji zpátky na klín. Podá jí její pohár. "Ano... To jsou ruce toho opovážlivce! Už nikdy na žádnou ženu nesáhne. A ani na sebe!" ušklíbne se. Podívá se na ni. "Máš radost, maličká? Udělal to správně?" zabrouká a vezme si vlastní pohár. Teď ho v ruce mají všichni tři, to si skoro říká o přípitek.

Cítí ty pohledy. Oba, jak ji zkoumají. A není si jistá čí palčivěji. Na moment zavře oči a tiše vydechne, když k ním stojí zády a natahuje se pro skleničku. Jakmile se k nim zase otočí, tak můžou vidět opět pouze její úšklebek. Přejde k muži usazeného na zemi a podává mu pohár. Převezme si ho, bez jakéhokoliv doteku jejich prstů. Nedokáže si vybavit, jestli se vůbec někdy dotkli.
Hned by se zase narovnala, ale zarazí ji jeho hlas, ta šeptaná slova. Která jí toho řeknou tolik, že když zvedne pohled od toho, co jí ukazuje, k jeho očím, tak se jí v těch jejích na krátký moment zableskne. Pak už však od něj zase odstoupí a otočí se na biskupa. Zdá se jí to, nebo mu v očích hraje pobavení? Než se naděje, tak je zase bokem usazená na jeho klíně a přebere si jeho pohár. Naprosto automaticky. Zaposlouchá se do jeho slov a neodolá tomu, aby na ty ruce ještě jednou nepohlédla a následně na toho, kdo je přinesu, když zazní biskupovi otázka. Na tváři se jí rozlije až milý a především potěšený úsměv. "Samozřejmě, že mám. Byl odporný," odvětí a kývne na Španěla. "Skvělá práce, děkuji," pohledem ze zase vrátí k Julienovi. "Vám oběma." dodá a zvedne skleničku. "Tak na naše šťastné a vskutku.. záživné shledání?"

I ve Španělových očích se zableskne, když se jejich pohledy střetnou. Má radost! On to vidí, má radost, ví, že ji potěšil. Už tenhle pohled viděl. Před lety. Byl tehdy ještě víc chlapec než muž. Ale potěšil ji. Sevře svůj pohár pevněji a jen je pozoruje.
Julien se usměje a pohladí ji po boku. Obejme ji jednou rukou v pase. V druhé drží svůj pohár. "Ano! Je to velice nadaný mladý muž!" souhlasí a usměje se. "Máš pravdu... Setkání to bylo tak dramatické, že bych ani já nevymyslel lepší!" tiše se zasměje a zvedne svůj pohár, "na setkání a nezapomenutelné dožínky!" připije si s ní. S ní si i přiťukne. A dívá se jí upřeně do očí, když pije. Teď si jen hrají. Je tam Španěl. Ale až odejde... Spokojeně pohár odloží. Dlaň si místo toho položí na její stehno. Začne jí po něm prsty přejíždět, hezky po jeho vnitřní straně. "Jak dlouho jste se vlastně neviděli, má drahá?"
Španěl svírá v prstech provázek od své kořisti, a pohledem pronásleduje každý pohyb biskupových prstů po té dokonale bledé kůži. Vždycky se mu líbila. U nich jsou všechny moc... Snědé. Nemá to rád. Nevypadají tak hezky a elegantně jako její bledá kůže. Nevypadají tak... Čistě. I všechny jizvy na její kůži vypadají líp! Ale teď jsou na její kůži biskupovy prsty. A ty tak dobře nevypadají.

Překříží si nohy v kotnících a začne s nimi mírně pohupovat ve vzduchu. "Jsem si více, než jistá, že má potenciál." souhlasí s jeho slovy s jasnou důvěrou v to, co říká. Viděla ho. Při práci. Dokonce ji i pocítila na vlastní kůži, hodiny strávili hovory, když ji vyšetřovali i chvíli poté, než z ničeho nic zmizel.
Přiťukne si s biskupem a Španělovým směrem pohár lehce pozvedne, než si ho přiloží ke rtům a začne malými doušky pít. Pohled mu oplácí. Možná ne tak klidně jak by si přála. Sváří se v ní emoce. Z celé této situace, kvůli vzpomínkám, které se jí postupně vynoří ze zákoutích její mysli na události před lety. Na události, které se odehrály teprve před pár dny v nichž pro změnu figuruje muž, který ji drží kolem pasu. Svůj pohár si nechá v ruce, hraje si s ním, i ve chvíli, kdy ucítí nenechavé a nedočkavé prsty. Lehce nad tím přimhouří oči a následně se jí v tváři mihne pobavení.
Zazní další otázka. Není překvapení, že mluví především Julien. Zamyšleně svraští obočí a stočí tázavý pohled k muži jehož se otázka vlastně také týká. A všimne si, jak sleduje její nohu, jak se dívá na to, že se jí biskup dotýká. Nikdy těmhle pohledům úplně nerozuměla. Měl tolik příležitostí se jí sám dotknout, ale nikdy to neudělal. Až se kolem sebe naučili tančit, bez jakéhokoliv fyzického kontaktu. I tak se mu ale nikdy nelíbilo, když se jí dotýkal kdokoliv jiný. "Dobrá otázka," pronese zamyšleně. "Přibližně dva roky? Ano, tak nějak to bude. Váš vyšetřoval odešel krátce po usednutí královny na trůn." pokývne sama pro sebe na potvrzení svých slov. "Jak se to vlastně událo?" teď nemusí zvědavost ani předstírat, když přeskakuje pohledem z jednoho na druhého. "Vaše.. spolupráce."

Je dost možné, že i Julien si ten Španělův pohled moc dobře uvědomuje, protože se svými doteky nepřestává, naopak je směřuje čím dál tím výš. Bez nejmenšího ostychu. Podívá se na ni, pak na Španěla. Usměje se, upírsky.
"Událo se to velmi jednoduše! Byl jsem jmenován jako hlava inkvizice a ihned začal provádět změny. Vrchní vyšetřovatel byl příliš věrný bývalému inkvizitorovi, tak musel jít. Mám rád své lidi. Takže jsem musel najít nového. A byl mi doporučen tenhle. Nejdřív jsem váhal, vzhledem k jeho mládí... Ale ze všech stran o něm kolovaly ty nejdivočejší historky. Tak jsem si pro něj poslal. A zcela výjimečně jsem nebyl ani trochu zklamán..." odpoví jí na otázku opravdu velmi spokojeně. Nemá důvod si stěžovat, chlapcovo nadšení pro práci je vskutku legendární. A je věrný tomu, kdo mu ji poskytuje. A nechává mu volnou ruku. Protože Julienovi nezáleží na metodě, hlavní je výsledek, že ano.
Napije se z poháru, ale pak ho odloží. Prsty druhé ruky ale nechává pod její spodničkou. Natáhne hlavu a vezme do zubů šňůrku na jejím výstřihu. A zatáhne. Vždyť byla celý den sešněrovaná už dost, že ano. Teď je to mnohem lepší pohled. Mnohem lepší výhled. "Pověz mi, maličká... Jak se vám dvěma pracovalo společně?"
Španěl u krbu trochu naprázdno polkne. I on má teď mnohem lepší výhled, to je rozhodně pravda.

Rozmluví se a mluví poměrně dlouho. Naštěstí. Vnímá jeho slova, i když je to příběh, který se dal poměrně jednoduše předvídat. Změna moci vždycky zahrnuje i změnu lidí. Spíš ji zajímá, jak přišel zrovna na Španěla. Pozornost ji však částečně odvádí jeho ruka, prsty, které se přesunuly ještě výš. Přivře nad tím oči. Je to příjemné, nanejvýš, ale zároveň nechce, aby to dělal před ní. Copak však může cokoliv říct? Kdyby zjistil, že je jí to nepříjemné v tomto ohledu, tak jen bude schválně pokračovat a ještě to pro ni zhorší něčím jiným.
Spokojenost v biskupově hlase i jen usvědčí v tom, že bude mladíka potkávat ještě dlouho. Že tu možná bude i tehdy, až ona ne. Sleduje jak se Julien naklání a tahá za šňůrkun a trochu laškovně se uculí. "Takže nejdřív vyšetřovatel, teď ještě schopný kat, který se za svou práci vůbec nestydí.. Dobrá půda." okomentujte to, než jí položí další otázku. Jí. Ne Španělovi. Už ho jistě vypovídat. A zajisté hned ve chvíli, kdy dočítal dopis od jejího bratra.
"Neměli jsme tolik příležitostí spolu pracovat." zavrtí hlavou. "Věděla jsem o něm, samozřejmě, že ano, ale před mým vyšetřováním jsem nijak výrazně do styku s církví nepřišla." pokrčí lehce rameny. "Pak on spíš pracoval na mě." úšklíbne se kysele. Nemá cenu to tajit. "Ale když se všechno vyřešilo, tak se našlo několik příležitostí. Pár. Naše styly práce, i naše úkoly či cíle, které jsme dostávali se značně lišily." lehce upije vína a přemýšlivě našpulí rty. "Pro mě to bylo něco jiného. Poněkud.. Jiné pohledy, ale v zásadě jsme asi na žádný větší problém nenarazili." a když už, tak se zase hezky rychle vyřešil, ať už jejím temperamentem, nebo jeho zbraní u jejího krku. Jejich vztah byl vždycky poměrně netradiční.

"Dobří lidé jsou zárukou dobré práce!" pokývne souhlasně. Uvolní jí živůtek úplně a stáhne jí ho pod prsa. Jedno jí promne v dlani a na druhé ji políbí. Velmi spokojeně. Poslouchá ji při tom. Pak znovu zvedne hlavu a zadívá se na ni. "Ano... To zajisté. Pověz mi o tom víc, drahá Juliett. O povaze úkolů, které si plnila ty..." pobídne ji.
Španěl se před krbem napne. Pohledem se chvíli vpíjí do jejího náhle odhaleného hrudníku, ale pak ho zvedne k její tváři. Sleduje její výraz. Vždycky to dělal nejraději. Chtěl vidět, jak se tváří. Při čemkoliv. Má tak dokonale symetrický obličej, to skoro nikdo nemá! A on miloval objevovat v něm všechny různé výrazy. A teď objevoval zcela nové. Vnímá její lehké napětí. Pozoroval ji při intimních věcech i dřív. Ale to byli sami. To byli sami a jediné ruce, které se jí dotýkaly, byly její vlastní. A teď to nejsou jen ruce. Ale i biskupovy rty. Jak asi chutná její kůže? Přemýšlel o tom. A ukořistěné ruce si položil víc do klína.

Je to těžké. Těžko se mluví a vzpomíná, když je v takové situaci. Nesouhlasně a pevně sevře rty, když má biskup skloněnou hlavu u její hrudi, ale zároveň lehce přivře oči. Je vnímavý. Až příliš. A při posledním setkání měl spoustu příležitostí prozkoumat co jí dělá dobře. Právě proto si nemůže pomoct a lehce přivře oči nad pocity, které v ní jeho doteky vyvolávají, i přes přítomnost někoho dalšího.
Zachytí však koutkem oka pohyb a na zlomek vteřiny zalétne ke krbu, na osobu sedící před ním. A uvědomění si významu toho pohybu jí.. Ach bože. ..vžene lehkou červeň do tváří. Pohled upře před sebe a snaží se co nejrychleji zahnat stud.
Nakonec se však vymáčkne a není jí dopřáno se na chvíli odmlčet. Ne. Julien ji hned vybídne, aby pokračovala. "Vyzvídala, sbírala informace, stahovala lidi na stranu církve," na krátký moment se zarazí, než pokračuje. "Občas se někoho zbavila, čistěji, nenápadněji." pokrčí rameny. "Případně to na někoho hodila a zabila tak dvě mouchy jednou ranou." ušklíbne se. Ušklíbne se i přesto, že cítí, jak jí tváře stále hoří. "Byla jsem jiná, vypadala jsem trochu jinak, než ostatní ženy. Muže to přitahovala. A muži se chvástají, když chtějí zapůsobit. Zvláště na nedostupné ženy. Využívala jsem to. Stavěla se na obdiv, ukazovala jim, co nemůžou mít, nechala jejich představivost pracovat." ale neprodávala se. Ne. K tomu se nikdy nesnížila. S tím se odmlčí. Nemá co jiného říct. předpokládá, že to stačí a zvedne víno ke rtům, aby se pořádně napila. Třeba, když ho vypije dostatek, tak jí bude tahle situace ukradená. Třeba.
Třeba bych si vždycky měla dopřát lahvinku, než za ním zase půjdu. ušklíbne se v duchu.

Julien pustí její ňadro a dlaní zamíří přes její bříško dolů, mezi její nohy. Zmizí s ní pod spodničkou a začne se dotýkat jejích nejcitlivějších míst. "Tak ty jsi likvidovala, hm?" zašeptá jí, "nedostupná a záhadná žena, opravdu skvostná kořist. Nedivím se, že ti padali k nohám..." lehce se ušklíbne. Věnuje jí polibek na krk a dvěma prsty vklouzne do ní. "Ale zrovna teď tak nedostupná nejsi, že ne?" přivře oči, pobaveně. Znovu skloní hlavu. Nasaje její bradavku mezi rty a zakrouží kolem ní jazykem. Je tak horká. Celá. Vytáhne pak ruku zpod její spodničky a podá si pohár s vínem. Napije se a spokojeně si olízne rty. Pak ho zvedne k jejím rtům. Dá jí napít, ale tak, aby jí víno hezky steklo po bradě a dál, na krk, na hrudník, aby si našlo cestičku mezi jejími ňadry. A on ji sleduje pohledem. A není sám. Ani Španěl z té červené cestičku nespouští zrak. Julien se po něm podívá a ušklíbne se. Pohladí Juliett. A pak jí naznačí aby vstala. "Svlékni se, maličká..." řekne jí, skoro jemně, ale přesto je jasné, že je to spíš rozkaz.

Ne, ne, nedělej to. prosí biskupa v duchu, když cítí, jak se jeho ruka přesouvá s jasným cílem. Silně si skousne spodní ret, jakmile ucítí jeho prsty v klíně a dech se jí téměř neznatelně zrychlí. Tolik ke snaze zahnat rozpaky. Nechápe to. Nechápe, jak se jí do háje podařilo dostat do takové situace. A když se ozve její zalapání po dechu, jakmile ucítí, jak do ní vklouzl prsty, tak si uvědomí, že nemá ani nejmenší tušení, jak se z ní dostat. "A vzdorovat tak biskupovi?" podaří se jí ze sebe dostat, než jí skrz rty unikne tichý vzdech, jakmile se znovu skloní k její hrudi.
Možná by to stálo za pokus. Říct mu ne, poslat ho do všech pekel. Ukázat mu tu nedostupnost. Jen proto, aby viděla jeho výraz. Ten šok z toho, že mu vzdoruje. Ale co pak? Při té myšlence znovu sklouzne pohledem ke Španělovi, k useknutým rukám. Ne. Nechce se znovu ocitnou v jeho něžné péči. Znovu upře pohled před sebe a v tu chvíli se jí u rtů znovu objeví pohár. Neprotestuje. Samozřejmě, že ne. Ještě se vděčně napije a jen si povzdechne, když se jí, opět část vína začne vylévat z koutku úst a vydá se na cestu po hraně čelisti, po krku a níž a níž.
Po delší chvíli skočí pohled k Julienovi, když ji tak pohladí. Jemně, téměř něžně a možná by byla v tu chvíli radši, kdyby ji uhodil, než vyslovil tu žádost. Ne, ne žádost. Rozkaz zabalený do třpytivého papíry. Nevydá ani hlásku, když se tomu ušklíbne a postaví se. Neunikne ani jediný zvuk, když o pár kroků odstoupí a ocitne se mezi biskupem a jeho vyšetřovatelem. A zůstává stejně mlčenlivá i tehdy, když ze sebe začne stahovat zbytek oblečení, co jí byl dovolen do této chvíle ponechat. Natočí tvář se stále trvajícím úšklebkem, aby naoranžovelé světlo, které z něj vychází, alespoň trochu skrylo barvu jejích tváří, když se začne pomalu svlékat. Dělá z toho trochu divadlo. Bez pochyby se to očekává, protahuje to ještě o chvíli, nebo dvě, déle než je nutné. A jakmile skončí, tak nechá ruce prostě viset podél těla, prameny rozpuštěných vlasů částečně skrývat její ňadra, stejně tak jako dlouhé jizvy na zádech.

Španěl sleduje rudou cestičku vína snad ještě fascinovaněji než biskup. Pamatuje si, jak vypadá její krev. A pamatuje si, jak chutná její krev. Tenkrát na ni sahal, ano. Ale to bylo jiné. To byla práce. V práci na lidi, které vyšetřuje, vždycky sahá. Ale to má svoje rukavice. Má jich spoustu. Od slaboučkých, látkových, po ty z nejjemnější kozinky. Sahal na ni, v rukavicich. Ne jako biskup, který na ni sahá úplně. Zaryje si nehty do kolen. Juliette pak před jeho očima vstane a začne se svlékat. Pomalu. Hodně pomalu. Ano, to pro něj občas dělala taky. Ve své cele. On jí za to vždycky ty vězeňské hadry odnesl a přinesl jí čisté. Nemohl dopustit, aby se do její krásné kůže daly blechy nebo vši. Kdyby totiž měla vši, ostříhali by jí vlasy. To by nesnesl. Proto si někdy přinesl vědro s teplou vodou a vlasy jí myl. Nechala ho. Samozřejmě. Jejích vlasů se dotýkal bez rukavic... Tenkrát. Jenom jejích vlasů. Teď je má ještě delší. Tenkrát jí nezakrývaly ňadra tak dokonale. Vydechne. Pamatuje si to ona taky?
Juljen ji sleduje taktéž. Vidí, že to natahuje. Vnímá to napětí. Nezlobí se. Vůbec ne. To napětí je dokonalé. Hutné. Skoro ho může ochutnat ze vzduchu. Když je konečně nahá, pokyne jí, aby se vrátila za ním.
"Aby to bylo trochu vyrovnané, svlékni mi košili, maličká!" pošeptá jí a pohladí ji po tváři. Něžně. Dá jí vlásky za ouško. Nebude k ní krutý, vždyť je tak hodná. Poslouchá ho. Je mu jasné, že se jí ta situace nelíbí. Ani trochu. Ale poslouchá. Rozhodně neudělal chybu, když si ji vybral. Ani trochu. Přejede jí prsty po linii drobného štíhlého pasu.

Ani na jednoho z mužů se po celou dobu nepodívá. Ne. Za jejím vzdáleným pohledem mohou tušit myšlenky. Avšak jiné, než by pravděpodobně oba čekali. Jiné, než běží hlavou jim. Tedy. Minimálně jeden z nich. Ten druhý? Mohl by tušit, pokud by ji zkoumal dostatečně pozorně. Zná ji lépe. Nesrovnatelně lépe, než biskup. Za ty roky se zas tolik nezměnila. Zocelila se, dostala svůj temperament pod kontrolu, city a vlastní touhy pohřbila. Neměla na výběr. Nebo ano? Chtěla přežít. Ale ne jen přežívat. To není v její povaze. Ne, chtěla žít, nechat ty, co ji trápili, živořit, padnout k jejím nohám a prosit. O odpuštění? Život? Vždycky to nakonec vyšlo nastejno. Zlomit je a lámat znovu a znovu, dokud se jejich mysl nevytratila a nezbyla jen prázdná uzoufaná skořápka.
K tomu ale potřebovala prostředky a ano, prvně přežít. Přežít vyšetřování, jeho doteky, které přinášely bolest, to bylo o vůli. Ale nuzné podmínky v cele? Táhlo se to tak dlouho. Pomohl jí. Ta malá gesta, která jí věnoval za odměnu za to, co pro něj občas udělala. Nebyly v tom city, tedy.. byl, jeden, vypočítavost. A později, když ji vyváděli z kopky, když se jí zase všichni klaněli a ponořili do horké lázně, umyli ji a vystrojili, po všech těch procedurách, když stála před zrcadlem, nastrojená a zase ona, i když pohublá, s temnými kruhy pod očima a stíny v očích, které tam předtím nebyly, ale už nikdy nezmizely, tehdy pocítila i vděk. I přesto, že ji bolelo celé tělo a především záda a nesla si památku v podobě sítě jizev.
To, že už skončila si uvědomí až ve chvíli, kdy ji z myšlenek a vzpomínek vytrhne biskupův hlas. Pohled hnědých očí se jí projasní, když se vrátí zpět do přítomnosti a vykročí k němu. Přidřepne si k němu stejně, jako předtím k muži za jejími zády, aby byly jejich tváře ve stejné úrovni. Mírně přivře oči, když se jí dotkne, nad tím, jak k ní mluví. Teď to myslí vážně. Teď je s ní spokojený a za to ji odměňuje, ne jako předtím, že ji jen chtěl ještě víc trápit.
Ona sama mu za to věnuje úsměv. Ten, který se odrazí i ve výrazu jejích očí. Pro jednou upřímný, než se pomalu stáhne z jeho dosahu, když obejde křeslo a nahne se před jeho opěrku, aby Julienovi přejela prsty po ramenou a pažích, zase zpátky až na hruď, kde začne postupně rozepínat košili, jeden zdobený knoflíček za druhým a vždycky, když jeden povolí, tak mu vtiskne polibek lehoučký jako pírko ze strany na krk, nebo do ohybu mezi jím a ramenem. Jakmile poslední povolí, tak košili rozhalí a dlaní pohladí odhalený hrudník, než se pár krůčky vrátí zpátky před něj, aby mu ji stáhla z ramen a nechala ji válet se poblíž jejího vlastního korzetu. "Jednou ti ji zničím," zašeptá s jiskřičkami v očích a pobaveným úsměvem.

Spokojeně si prohlédne ten její úsměv. Uvítá ho, viděl na ní, jak se předtím vzdálila a ztratila v myšlenkách. To se mu nelíbí. Potřebuje ji přítomnou. Velmi přítomnou. Jinak by to nebyla zábava. Jinak by mohl mít jakoukoliv obyčejnou děvku z města, která si udělá svoje, ale není u toho duchem. A to nesnáší. Ale ne jeho maličká. Jeho maličká se vrátila za ním. A hravá jako obvykle. Usměje se a spokojeně ji pohladí po packách. Natočí hlavu k ní. Pohladí jí ve vlasech, které mu teď přepadají přes rameno. A pak jí ukradne polibek. Dlouhý. Pořádný.
"Já jediná, kterou nechám, aby ji zničila!" zabrouká jí pak do rtů. Vlasy jí pak lehce stiskne. "Neschovávej se za křeslem, takhle tě vůbec nevidíme... A zrovna u tebe je to opravdu zatracená škoda!" přikáže jí a pohladí ji po krku. "Ukaž se nám... Ukaž se nám oběma!" zašeptá jí, "jsem si jistý, že i tvůj starý přítel si to dneska zaslouží! Po tom, co pro tebe udělal... A jaký dárek ti přinesl!" zabrouká. A věnuje jí další ze svých upirskych úsměvů. Jistě. Španěl je rozhodně schopný mučitel. Těla. Ale pokud jde o mučení ducha... Na to je tu Julien.

Za to pohlazení si zaslouží jeden polibek navíc. Polibek do kterého zapojí i zoubky, když lehce nasaje kůži a jemně stiskne. Další pohlazení, tentokrát po vlasech a zvedne svou tvář k té jeho. Vydechne do jeho rtů a obejme ho zezadu kolem krku, když si bere polibek, který mu se stejnou náružitostí oplácí. A na chvíli zapomene. Zapomene, kdo jsou, zapomene na Španěla sedícího u krbu, který je pozoruje a jen si užívá dotek jejich rtů a položí se do toho polibku o to víc. Na ten krátký moment. Objímajíc ho v téměř romantickém objetí, s jemnými doteky jeho rukou na své kůži. Jen na kratičký moment. Mohli by v tu chvíli vypadat jako spokojený pár, pro nezasvěcené oči. Pro náhodného přihlížejícího. Protože to není možné. Musela by být jiná doba, jiné místo, jiný pár.
Uculí se mu do rtů. "Když myslíš, biskupe." odpoví škádlivě. Je to jen hra. Přimhouří oči, když ji lehce zatáhne za vlasy. Místo toho úsměvu se jí opět objeví na tváři úšklebek, když se narovnává, spouští z něj ruce a těmi pár krůčky obchází křeslo, aby si klekla bokem k němu a zároveň tak k mladíkovi u krbu a stáhla mu košili z ramen. Asi si neuvědomuje, jak je těžké nestínit ani jednomu, když sedí přímo naproti sobě. Pak jí však padne pohled na láhev vína a s potěšeným úsměvem nad sebou samou se pro ni natáhne a postupně oba obejde, aby jim dolila. Oba ji tam mají na krátký moment přímo před sebou, na dosah ruky. A Španěl o trochu déle. Řekněme jako kompenzaci toho, že pak se brunetka opět přiblíží k Julienovi a posadí se na opěradlo jeho křesla. "Ven prueba de mi boca para ver como te sabe," zanotuje tiše s jistým zábleskem v očích sloku z jedné španělské písně, kterou by mladá, nevinná dáma znát tak úplně neměla, a začne si hrát s vlasy. Pojď, ochutnej moje ústa, abys věděl jak chutnají

Španělův výraz ve chvíli, kdy vstane, a začne se procházet kolem nich, kolem něj, jde jen hodně těžko rozkódovat. Možná by to úplně přesně nedokázal ani on sám. A to umí číst v lidech dokonale. Zvlášť když trpí nebo se bojí. Ale trpí teď on? Bojí se snad? Co vlastně cítí? To je opravdu těžká otázka. Doprovází ji pohledem. Ruka se mu trochu chvěje, když jí podává pohár, aby mu dolila. Je teď tak blízko, že cítí její vůni. Vůni její kůže. Ale i vůni jejího lůna. Probuzeného biskupovou péčí. Zná obě tyhle vůně. Dívá se na ni nahoru. Bylo by to tak snadné. Odhodit pohár, chytit ji a zabořit rty i jazyk mezi její nohy. Snil o tom, párkrát. Když byla ještě jeho. Když byla zavřená a on byl to jediné, co měla. Odvrátí se, raději. Ona pak odejde zpátky k biskupovi. Usadí se u něj. A začne zpívat. Proč zpívá! Zatne si nehty levé ruky do kolene tak silně, že jeho nehty protrhnou látku jeho kalhot. Chce vědět jak chutná. Ano. Ale žádné z jejích rtů tam teď nejsou pro něj. Ani jedny... Dívá se na ně. Na oba. Na Juliena, který znovu začíná hladit její stehno. Který si ji nakloní k sobě a na rozdíl od něj vyplní její zpěvem vyslovenou žádost. Ochutná její rty. A znovu a znovu. Ale během toho jí na stehno přitlačí. Donutí jí nohy roztáhnout, jednu její nožku si pretahne mezi svoje nohy. Aby jí mohl znovu začít dráždit v klíně svými prsty. Ale tentokrát si dává záležet, aby Španělovi neunikl jediný pohled, když ji svými prsty otevírá. A Španěl se nemůže dívat nikam jinam. Nedokáže to. Ale přestavuje si u toho jiné věci. Taky otevírá. Ale ne prsty. Nožem. A ne její klín. Ale jeho krk. A pnutí v jeho kalhotách je zase o dost palčivější než před chvílí.

Pozoruje je. Je oba, jejich reakce a ukládá si to do paměti. Později, bude se jimi zaobírat později. Na jistější půdě, za bezpečnější situace. Potřebuje poznat biskupa, číst v něm. A to co nejdříve. Zvláště, když se jejich vztah ubral takovým směrem. Což nebylo neočekávané. Biskup se neliší tolik od svých španělských bratrů, jak si myslí.
I tak však výraz ve tváři Španěla, jeho lehce se chvějící ruka donutí zarazit se na krátký moment a zapřemýšlet. Poprvé si není jistá tím, jestli mu má spíš vyhýbat, nebo si s promluvit. O samotě. Rozhodne se pro jistotu pro tuto chvíli věnovat pozornost Julienovi, když si šedá těsně něj. Ten je jistota, i když je jí jasné, že ji zase jen bude trápit. V tom horším slova smyslu. Což se také splní.
V první chvíli má potřebu sevřít nohy k sobě, také jednou, kterou jí roztahuje nejdřív cukne. Jen na zlomek vteřiny, jen svaly povolí a nechá ho si dělat co chce. Další vlna studu, která jí zbarví tváře, když jí unikne první tichoučké zasténání do jeho rtů. První z mnoha. A hned na to vztek. Vztek na něj, že ji tohle nutí podstupovat, vztek na sebe za tak rozporuplné pocity, i na Španěla, že tam tak sedí a zírá na ni. Nesmí vybouchnout. Ví, že ne. A tak ho začne promítat do polibku. Zatne mu nehty do ramen a polibek, v počátku možná i jemný, promění na divoký, bez nějakých serepetiček kolem, když ho kousne no rtu. "Nemyslela bych si, že se budeš dělit." úšklíbne se do jeho rtů. Ano. Svým způsobem se dělí se Španělem, když ho nechává tohle všechno sledovat, zprostředkovaně prožívat s nimi. Není to risk, vlastně jen neškodné rypnutí, u kterého si dala záležet, aby přesně tak vyznělo, ale mohlo by dosáhnout požadovaného účinku.

Julien cítí tu vlnu vzteklé energie, co se jí rozlije žilami. Protože zase ožije. Vzepře se hezky proti němu a začne bojovat. Líbá ho tvrdě a kouše. Její nehty mu rozdírají kůži. Nejspíš si to zaslouží. Ale jemu se líbí. Líbí se mu, jak je divoká. Začne si prsty útočit na její citlivá místa, začne si ji hezky roztahovat. A polibky jí vrací stejně drsně a dravě, jako mu je ona dává. Tiše jí do rtů zavrčí. A pak se usměje. "Říkal jsem ti... Dneska si to zaslouží!" sdělí jí mezi polibky chladně, aby tak zahnal jakékoliv její naděje na to, že by snad poslal Španěla pryč. A on sám o sobě neodejde. Ví, že nesmí. Nikdy by mu neřekl, aby se tam usadil, nikdy by mu nedal víno, kdyby nechtěl, aby tam byl. Kdyby nechtěl, aby se díval. Protože Julien nedělá nic náhodou. I kdyby se Španěl zvedl, stejně by ho usadil zpátky.
Ale trápí ji takhle už jen chvíli. Pak z ní prsty vytáhne. Sám si rozváže kalhoty a stáhne si je, jen tak moc, jak je třeba. A podá jí ruku. Aby jí pomohl zvednout se a přesednout si. Nebo, lépe řečeno, nasednout si. A je tak laskavý, že ji dokonce nechá, aby byla zády ke Španělovi.

Líbí se jí to. Tak moc. Jak reaguje na její vzteklé polibky. Jednou rukou opustí jeho rameno a vjede mu do vlasů. Tohle si užívá možná více, než by bylo zdrávo. A užívala by i dál, ignorujíc přítomnost někoho dalšího, kdyby jí nebylo jasné, kam to směřuje. Tenhle souboj. Ne, že by reálně doufala, že jí snaha o vyhození Španěla vyjde, ale potřebovala to alespoň zkusit. Avšak ten chlad kapající z jeho slov, zatímco ji stále líbá.. Ach bože.. Vloží do polibku ještě o kapku víc zuřivosti. Jen o kapku, protože o drobec víc a ocitla by se za čárou. Vždycky si dobře uvědomovala, kde je hranice. Ráda tančila těsně u ní, ale nikdy nepřekročila.
Pak však najednou přestane. A Juliette tiše polkne. Vloží svou drobnou dlaň do jeho a vstane. Jen proto, aby udělala dva drobné krůčky před něj. Ruce mu opět položila na ramena a posadila se mu na klín,aby v následující chvíli prsty sjela po jeho hrudi a břichu až do jeho klína, navedla si ho do sebe a dosedla. Tiše zasténá a zůstane chvíli nehnutě, než odpoutá pohled od jejich spojených těl a zvedne ho k jeho tváři. Zabodne s úšklebekem do jeho očí a začne se pomalu nadzvedávat a znovu dosedat. "Jste spokojen, biskupe?" optá se tiše, vrnivě, zatímco jí v očích hraje samo peklo.

Tiše se zasměje. "Jak bych jen mohl být nespokojený, v situaci jako je tahle?" zašeptá jí, když jí prsty vyjede po stehnech nahoru, na zadeček, který pevně stiskne v dlaních. Políbí ji na krk, na rameno. Kousne ji. Užívá si pohyby jejího drobného hbiteho těla. A užívá si ty pekelné ohníčky v jejích očích. Nezeptá se jí, jestli je spokojená. Ví, že není. Místo toho jednou rukou doputuje z jejího zadečku přes její hrudník až na její krček, do jejich vlasů. Přitáhne si ji a políbí ji. Vzdychne jí do rtů a usměje se. "Pozoruje tě jako svatý obrázek, maličká!" zavrní jí do rtů. "Líbí se ti to?"

Samozřejmě. Má pravdu. Jak by mohl? Tohle pro něj musí být k popukání. Haha, opravdu vtipné. Celá tahle zpropadená situace. Vydechne, když ji kousne a zatne nehty o to víc. Pomalu přiráží, občas jí unikne tiché zasténání či vzdech následované propnutím v zádech. Když si ji však k sobě přitáhne pro polibek, tak malinko zrychlí, téměř neznatelně. Jen lehce pozmění rytmus. A kousne ho do rtu po jeho otázce. "Chceš upřímnou, nebo hezkou odpověď?" odpoví ona s pro změnu lehkou stopou vrčení v hlase.

Usměje se a přejede si jazykem po rtech, po jejím kousnutí. "Jen mi to řekni, maličká... Jak moc to nesnášíš!" zašeptá jí. Pevně jí pak stiskne bok a začne přirážet proti ní. Rychleji. Divočeji. Bere si ji, bere si její tělo. A u toho jí líbá, tak dravě a divoce, jak to má ráda. Druhou rukou pak ale vyjede na její sněhobílý krček, obejme ho prsty... A stiskne.

Znovu tiše zavrčí a přivře oči. V hlavě bezhlavý vztek, zatímco tělem se jí pomalinku rozlévá slast. "Kdybys byl kdokoliv jiný, tak už ti za tohle dávno jednu vrazím." odpoví mu šeptem tou upřímnou verzí. Chtěl ji. Tak ji má. Pak však slast přehluší na moment i vztek, když do ní začne sám přirážet. Zalape po dechu a pevně se ho chytne. A pak tu jsou znovu. Jeho rty. Odpoví na jeho polibky se stejnou vervou, možná i větší a krade si jeho rty a jeden polibek za druhým tak majetnicky, jak on si bere její tělo. Ano, přesně tohle je ono. Cítí, jak se jí slast hromadí v uzlíčku v klíně. A stejně tak ucítí ruku na svém krku, která následně stiskne a jí se najednou nedostává vzduchu. Chytne ho za zápěstí a zaryje do něj nehty, když pohled hnědých očí zabodne do těch jeho. Zůstane však v klidu. Tedy. Nezačne panikařit. V jejich očích však může číst zuřivost, hned za závojem utkaného z touhy. Nezmítá sebou, nebojuje. Šetří si tu trochu vzduchu, kterou měla předtím v plicích. Ne. Julien rozhodně není první, kdo ji drží pod krkem.
O tom svědčí nejenom klid, ale i to, že se boky znovu pohne proti jeho a cosi v jejích očích. Cosi téměř neznatelného u čehož doufá, že to nerozluští.

Usměje se. "Oh ano... Já vím! Vidím ti to na očích, moje divoká!" zašeptá jí do rtů a přitiskne si ji. Chtěl upřímnou odpověď. Už trochu zná její tělo. To mu potvrdí i jeho reakce na jeho přirážení. A ještě mnohem větší razance v jejích polibcích. A pak jí stiskne krk. Pozoruje jí. Její výraz. Cítí, jak se kolem něj ještě víc stáhla. A vidí jí v to v očích. Přivře oči. Na okamžik stisk povolí. Jen trochu. Aby se mohla nadechnout. Pak jí znovu dravě políbí a začne si ji brát mnohem tvrději. Poznává její tělo zase o něco víc. I jeho utajené touhy. Až do konce, kdy oba vyvrcholí. Pak ji pustí. Nechá ji o sebe opřenou a vydechne. Přejede si jazykem po rtech. Trochu bolavých po jejích polibcích. Ale příjemně bolavých.

Ještě aby ne, když by její pohled mohl v tu chvíli směle zabíjet, kdyby měla tu schopnost. Bohudík, nebo bohužel, záleží na úhlu pohledu, nemá a tak o chvíli později skončí s jeho prsty, tisknoucí její krk. A snažící se skrýt něco, u čeho rozhodně nechce, aby věděl. Marně však. Oči jsou oknem do duše, že? Nebo tak se to říká. A tak zalape po dechu, když jí to dovolí a hned na to čelí dalším dravým polibkům. Ještě drsnějšímu přirážení a její tělo zpívá slastí takového druhů, které se jí už dlouho nedostalo. Je to znát na jejích reakcích a stenech, na tom, jak ho líbá, bezohledně, majetnicky. Jakýsi příslib toho, že jestli se k jejím uším donese to, že tohle dává jiné, tak bude zle. Ale ne pro něj. Pro něj nemůže, ale pro dotyčnou. A pak se jí v jednu chvíli rozlije slast celým tělem, roztřese se celé její tělo a musí se bezvládně opřít o Juliena, aby se nesesula na zem. Chvíli tak zůstává. Vzpamatovává se podstatně déle, než posledně a až po hodné chvíli zvedne hlavu z jeho ramene a mlčky se zadívá do jeho očí. Je spokojený, s tím, jak se to celé vyvinulo. A to i jí prozradí pár věcí o něm. Cenných informací, které si uloží, než mu prsty až překvapivě něžně přejede po tváři a krku. A věnuje mu jemný polibek, který i na jejich rtech lehce zabolí, ale příjemně. "Na nezapomenutelné dožínky." promluví chraplavě a ušklíbne se. Vskutku nezapomenutelné. A to ještě nikdo z přítomných netuší, jak moc.