Trois porcelets (Tři selátka - hostinec)

"Myslím, že jsi mi už řekl, že jsem blázen" pokývne a usměje se. "Nemyslím, že jsi troska... Máš špatný den. Věř, že já vypadám mnohem hůř, když ho mám... A většinou se moje špatné dny neomezí jen na pár. Někdy jsou to týdny, kdy nejsem zrovna...bezpečný svému okolí" zašeptá upřímně.  Vzpomene si na to, když měl v Lyonu jednoho ze svých chlapců. Bůh ví, kde je mu teď konec, ale když mu odjel bez rozloučení, na pár týdnů byl opravdu jako šílený. Vymetal všechny hospody, někdy i nevěstince. Snažil se zaplnit tu ránu. Ale teď už je z toho zase vyléčený. Dokud o něco nepřijde.
Spokojeně se usměje, když mu dovolí ho doprovodit. "dobrá, tak mi ukaž cestu" usměje se a vstane. Trochu zavrávorá. Přeci jen pil  a teď ztratil trochu krve. Ale ujistí ho, že je v pořádku a cestu k němu zvládne. Ve vzduchu sice visí otázka jestli pak zvládne cestu do svého prozatímního domova, ale to už nezmiňuje.

Zamrká nad tímhle přiznáním. Podívá se po něm. "Tohle... Není zrovna uklidňující, pro někoho, koho chceš o samotě po tmě doprovázet domů!" broukne a malinko mu cukne koutek. Ještě by mohl po cestě zjistit, že Valentin je vlastně psychopatický vůdce těch banditů, kterému nevadí obětovat pár vlastních lidí, když na to přijde, a po cestě domů ho někde unese, okrade a zabije. Nebo se nechá dovést k němu domů, aby ho mohl zabít a okrást v plné parádě. Ale upřímně? I kdyby to tak bylo... Co už! Mávne nad tím rukou a upraví si klobouk na hlavě. Ale pak se nespokojeně zamračí, když uvidí, jak zavrávorá. Rychle ho podepře. "Opatrně!" vydechne. Zavrtí hlavou. A cestou ven ho podpírá, nebere zřetel na žádné případně protesty. Ještě se zastaví u pultu, aby hostinskému i Agnes věnoval pěkných pár zlatek. Za rumy, za újmu, za pomoc... Za všechno. Agnes k nim přijde a oba dva je obejme a políbí na tvář. Přeci jen, kdybych nebylo jich, všech šest by ji znásilnilo. A co by s ní bylo po tom? Pokud by jí vůbec nechali naživu!
Emerson se na ni usměje a kývne jí. I jejímu otci. A pak už s Valentinem vyrazí ven. Do ulic. Po cestě toho moc neřekne. Není co. Podpírá ho. A dává pozor, kam šlapou. Všude je dost... Nepořádku. A krve. A mrtvých. V té tmě moc nerozeznává, komu ta těla patří. Možná je to dobře.

Hlasno si povzdychne a pozrie na neho. Pričom si odpije znova zo svojej medoviny. Položí pohár na stôl a rukou sa poškrabká za krkom. ,,Myslím si že by to bol dobrý súboj ale o to mi nejde. Skôr som ti chcel ponúknuť možnosť ako by si si možno viac užil stráženie princeznej." Jemne sa pousmial i keď mu neušlo že jeho priateľ Thierry o to viac zvážnel. Keď Agnes venovala svoju pozornosť Thierrymu on sa len natiahol až mu jemne zapraskalo v ramene. Úľava... A potom len sledoval tých dvoch, bol to okamih. Než ju Thierry odpinkol do neznáma. I tak ale skôr ako by stihla od ich stola vstať s jemným až smutným výrazom v očiach ale i tak úsmevom na tvári. Maurice vstal a pozrel na neho, nasadil si klobúk a obzrel sa naokolo nich až mu pohľad zastal na dverách. ,,Mali by sme sa vrátiť. Poď. Ešte ťa nenechá kapitán s princeznou keď zistí že si po opici a ledva udržíš kord." Podotkol až provokatívnym tónom hlasu. Mávne na Hostinského a bez ďalšieho čakania sa rozíde von.

Chtěl jsem ihned odvětit, že si s ním klidně dám přátelský souboj a ukážu mu, že by mě neměl tak podceňovat, no na poslední chvíli jsem si to rozmyslel, neměl jsem na to náladu, ne když Agnes pořád otravovala a až po mých posledních slovech nakonec se smutným výrazem ve tváři odcupitala pryč. "Konečně ti to došlo.. pomyslel jsem si s úlevou a dopil těch posledních pár kapek, co jsem v poháru měl, přece tam po mě nemůže zbýt ani jedna jediná, později bych si to vyčítal! "Ale prosím tě!" odvětil jsem Mauricemu a pobaveně se zasmál jeho slovům, přičemž jsem vzal svůj klobou ze stolu a svižně si ho dal na hlavu. "Občas mi to s kordem jde lépe pod vlivem alkoholu než bez něj" dodal jsem ke svým slovům s úšklebkem a vydal se ihned ven. Pár metrů přede dveřmi jsem kontroloval, zda tam stále je ta pavučina v rohu, a při procházení ven jsem se jí ladně vyhnul a nechal za sebou zabouchnout dveře.

Bylo už docela pozdě a tak jsem se vydala do hostince, který jsem objevila před nedávnem. Bylo to tu hezké, jen no co čekat od městského hostince, mnoho opilých dělníků a lehké dámy které se kolem nich točili. Vešla jsem tedy, bez povšimnutí kohokoliv jsem si objednala trochu vína a sedla si do tmavého koutu místnosti s hezkým výhledem na pódium, kde právě prozpěvoval nějaký zpěvák, kterému to zrovna dvakrát nešlo. Po chvilce se ke mě dotoulal nějaký starý chlápek a začal na mě sahat jako kdybych snad patřila jemu, ihned jsem ho vyvedla z míry. "Ještě jednou na mě sáhneš a uříznu ti každej prst, kterej se mě dotkl" Prohlásila jsem klidně s dýkou kterou jsem držela u jeho krku. Poté už byl klid, ostatní si na mě  dávali pozor a já si konečně mohla pod nech strávených se skupinou trochu odpočinout. Tváře těch lidí už mě doháněli k šílenství.

Ta malá ještěrka, prohnaná bílá vlčice, kterou si má brát, nelhala když mluvila o uvítání, které ho čekalo. Zvládl to, jistě, je k tomu vychovaný. Všechno to klanění, úvod ke dvoru a královně, představování, zdvořilosti. Ke konci už jeho úsměv začínal být trochu křečovitý. Poměrně dost křečovitý. A ta malá se tím snad ještě bavila. Ostatně, stejně jako ta velká, jak občas zachytil v královnině tváři. Ženské. Navíc ženské vychované francouzskými krajkami. Kdyby mohl, hned by otočil koně k daleké cestě zpět domů. Uvědomuje si ale, že tohle si nemůže dovolit ani on a tak, jakmile k tomu dostal příležitost, se alespoň vypařil ze zámečku. Kabát jednoduché, ale slušivé tmavomodré uniformy odkazuje na to kým je jen malým erbem vyšitým na rameni a černé kalhoty, bílá košile ani zbraň u pasu ho nikomu z měšťanů neprozradí. Když tedy vejde do hostince zvedne se k němu jen pár pohledů, které se zase rychle vrátí k pití nebo svým záležitostem. Může si svobodně vybrat kam se posadí a nemusí vybírat příliš dlouho. Podle všeho totiž není jediný z jeho družiny, kdo se rozhodl zmizet ze společnosti šlechticů, jakmile se mu namanula příležitost.
Ani se neptá, jestli se k Jenaye může posadit, zkrátka to udělá. A nepřehlédne při tom ani pár zvědavých i rozčilených obličejů, které se k němu znovu otočí. ,,Už sis stačila udělat nové přátele?" Mluví relativně tiše, vyhýbá se ale rodné ruštině, jen by zbytečně přitáhla více pozornosti. Jako kdyby to ale francouzština s hlubokým, měkkým přízvukem nezvládla sama o sobě. Netrvá ani minutu, než se k němu přitočí místní zlatovlasé děvče a ptá se co si dá. ,,Přines nám lahev něčeho silného. Máme za sebou dlouhou cestu." Přátelské mrknutí jejím směrem a stříbrný penízek co jí zastrčí do výstřihu šatů zvládnou umlčet případné otázky.

Jenaya seděl v klidu v hostinci, který jí teď celý vracel nepříjemné pohledy stejně tak jako ona kdysi svým rodičům, ale přišel někdo koho tu opravdu nečekala. Mikhail, který měl v tuto dobu ležet ve své komnatě a sbližovat se se svou budoucí ženou. Jenaya tam seděla ve svém klasickém oblečení od hlavy až k patě černé jen dlouhý červený kabát byl trochu odlišný od toho všeho. "Jo jo přítele" zasmála se a pohleděla do jeho očí. Při tom co se napila vína, které ještě před příjezdem do Francie nenáviděla. "A co vy ? Neměl byste spíše trávit noci na hradě se svou budoucí ženou" lehce se zasmála a položila své pití zpět na stůl. Po půlroční cestě po jeho boku, bylo Jenaye naprosto jasné, že ona není žena pro něj. Přece jen někdo jako on si jen tak nemohl vzít vznešenou paní. Jediný rozumný důvod, který k tomu mohl mít bylo spojenectví s tím rodem, který podle doslechu měl docela velký vliv, ale nebyla to zrovna věc která by ji nějak více zajímala. "Nevpadáte zrovna tak že byste si s ní nějak rozuměl, dle vašeho výrazu v tváři to asi nedopadlo nejlépe." Byl upřímná tak jako vždy i kddyž to bylo možná až trochu moc drzé.

Ten smích ho zaskočí, skutečně. I po celé té době si úplně nezvykl na to, jak je tahle žena spontánní. Nepříjemné obličeje kolem nich znepříjemní ještě o něco víc. Dneska se skutečně, po tom všem, nechce ještě pouštět do rvačky v hostinci. Sleduje jak upíjí vína i ten krátký výraz nechuti na její tváři. Zajímalo by ho, proč si objednala zrovna tohle pití, na otázku ale ani nemá čas, protože přijde se svojí vlastní. ,,Nejsme doma a je to princezna. Na to bych s ní trávil noci budu mít po svatbě zbytek života, do té doby z ní nejspíš neuvidím ani kotník." Královské nevěsty zkrátka musí, nebo by měly být, čisté. Jak jinak. Nesešlo by mu na tom, nepřijel se ženit kvůli tomu, že by se do té křehké sněhové víly zamiloval, jen co viděl její portrét. Nehledě na fakt, že by Janaye neměl říkat ani tohle. Je to nevhodné, neslušné a příliš osobní. Tak trochu je mu to taky jedno. ,,Jsi drzá." Jednoduše okomentuje její další poznámku na svou adresu, ale to už na stole mezi nimi přistane lahev jakési čiré pálenky a dva malé kalíšky. Samozřejmě, že to zase přinesla ta blondýnka. Také dala vědět, že se jmenuje Agnes a kdyby si pán cokoli přál, má dát vědět.
Nalije oběma, poměrně štědře a jeden kalíšek jí přisune. Podle vůně to odhaduje na ječnou, nebo žitnou. Žádný zázrak, ale o moc víc zrovna v tomhle hostinci čekat asi nemůže. ,,Do dna!" Přípitek, tentokrát v ruštině, nenechává místo na pochybnosti o tom, že by mohla tmavovláska odmítnout. Vypije svůj panák, postaví kameninový kalíšek na stůl s klapnutím a tiše vydechne. ,,Je to dítě, Jen. Tvrdohlavé dítě, kterýmu všichni celý život říkají princezno. Budeš se o ni muset s ostatními dámami postarat, trochu ji vychovat." Tentokrát mluví skutečně tiše, jen pro její uši, dokonce se při tom lehce nahnul k ní, takže mu ledabyle svázané vlasy kloužou do tváře. Maličko se ušklíbne. ,,Když jsem naznačil jestli ležela s mužem, málem vyletěla z kůže." Ví, že nebyl k malé vlčici fér. Ale pobavila ho. Ta popuzená reakce, to jak rychle nabrala odstup. Narazily na sebe v tu chvíli dva světy a on s tím svým rozhodně nemíní ustupovat, pokud mu nedá zatraceně dobrou záminku. Znovu se pohodlně opře do židle a oběma dolije.

Jenaya nebyl překvapena tím co jí řekl, být s někým takovým do konce života ji děsilo snad ještě více než jeho. Jsou jiným národe, národem bojovníků a ne vznešených lidí, kteří potřebovali mít na sobě to nejlepší co se osilo, sice to několik dam v Rusku už převzalo, ale nebylo to to nepodstatnější co se na hradě mohlo dít. "To už jsme já, sloužím vám dost dlouho na to abyste to mohl vědět, nejsem dáma která potřebuje drahé šaty, mě stačí drahá zbraň" zasmála se a vzala si svůj malý kalíšek z neznámou tekutinou "Na vás" naklopila to celé do sebe a zjistila, že Francie nebude to pravé místo na pití alkoholu jakéhokoliv druhu. "Nechcete mi říct, že mám z někoho komu se zametá i louka jen aby si nezničila nové boty. Že ji budu muset naučit lovu a boji. Víte neříkám, že nejsem dobrá bojovnice, ale určitě nejsem ani dobrá učitelka. Z nikým se nepárám ať je to kdo je to. Další dvorní dámy ji budou opečovávat, ale já ji budu učit." Řekla rázně a zasadila pořádně dýku do svého pouzdra. Bedlivě ho poslouchala a pomalu si představovala celou situaci na zámku. Nebude to jednoduché ani pro jednoho z nich. Přece jen oba jsou z rozdílných světů a proto to jednoduše nemůže fungovat. "Ženy jsou tu jiné, bojí se, jsou vychované jako dámy a ne jako někdo kdo by si snad mohl užívat života jinak než svatbou a starání se o to aby se rodina měla co nejlépe. Prostě jsme ze severu. Sám víte, že se kolem sexu točíme častěji než ony tady. Musíte si zacovat to co máte a nezahodit to, jinak se stanete usmrkánkem jako ostatní tady" usmála se a dopila to víno, které jí opravdu nechutnalo.

Lehce pobaveně nad tím povytáhne obočí. ,,Zbraně bývají dražší, než šaty." Své pobavení už ale neskrývá v momentě, kdy do sebe otočí pití a viditelně se jí do tváře promítne, že ani pálenku zrovna nesnese. Jemu nevadí. Není dobrá, ale není taková aby se nedala pít. ,,Chci ti říct, že ji budeš s ostatními učit jazyk. Budeš ji učit bojovat, když budeš chtít a budeš ji učit zacházet s Ilary." V tomhle se znovu projevuje jeho rozhodnost. Neptá se, oznamuje. Velí. ,,A budeš s ní zacházet tak, aby si neměla důvod stěžovat. Mě nechat popravit nemůže, tebe, má drahá bojovnice, ano." Není to vyhrožování, ale potřebuje, aby pochopila v jaké situaci se nachází. On je princ, protože je z rodiny vlastnící územní celek, ne proto, že by byl následníkem trůnu. Aurorie je princezna, protože pozadí právě jejího tatínka na trůně sedí, mimo jiné i díky penězům Mikhailovy rodiny. Pokud sama po dalším panáku který jí nalil nesáhne, napije se i bez ní. Byl by nerad, kdyby zrovna ona přišla o hlavu, nebo o nějakou jinou část těla. Má je hezké. Ale vše proto, aby vyhověl nastávající, no ne? No dobře, ne. Skoro vše. Něco proto, aby vyhověl nastávající.
,,Zacházíš daleko, víš to?" Jedna věc je, když se rozhodne jí něco sdělit on. Nevyžádané rady, navíc začínající slovíčkem 'musíte', ale nemá zrovna moc v oblibě. ,,Prochází ti toho víc než dost jenom proto, že jsi dobrá v tom co děláš. Ale nezkoušej svoje meze překračovat příliš." Tohle je varování. Ne před nějakou princeznou nebo případným trestem. Před ním. Nenese dobře, když si někdo myslí, že je chytřejší než on. Navíc i když v kalhotech, pořád je to jen ženská. Nejspíš už jí nějakou dobu nikdo neukázal, kde by mělo být její místo. ,,Nebylo by na škodu, kdybys od místních dam něco pochytila." Amazonky jsou zábavné, ale každý dokáže ocenit i trochu jemnosti v dívčím chování.

"Udělám co půjde, jen nejsem dobrou učitelkou, to si pamatujte." Usmála se a rozpustila si vlasy z uplého culíku, dolů do obličeje. Tohle na ní neviděl člověk často, většinou nosila vlasy stažené aby nemohl kdokoliv zneužít toho že je má. "Mě může já vím, ale nebyla by to škoda ?" usmála se od ucha k uchu a přední část vlasů si prohodila dozadu. Mikhail se jí líbil již od prvního dne co ho potkala, vždy mu věnovala malý úsměv, bohužel si nemohla dovolit být jakkoliv otevřená vůči němu ohledně jejích citů, byla to malá láska která se nemohla nikdy stát. "Já vím neměla bych to překračovat, jen víte jak, člověk by se měl občas uvolnit a prostě jen mluvit o tom co chce, s kým chce a kdy chce" Usmála se a dala do sebe poslední kalíšek, který byl pro ni opravdu konečný, bylo to odporné a ona už to nechtěl cítit více v puse než bylo potřeba. "No já jsme jemná, přívětivá a dokážu mnohé. Jen to před ostatními nemůžu dát najevo, nemohu si dovolit nosit šaty před celou armádou co máte u sebe. Věřte tomu, že znáte jen tu drsnou stránku mě, jen má druhá strana musí prozatím zůstat v utajení. Teda pokud se nezmění něco, nebo nenajdu někoho komu bych ji mohla ukázat" usmála se a možná by se dalo říci že i trochu zčervenala, nebylo pro ni jednoduché mluvit s někým do koho se zakoukala a mohla s ním mluvit jen ona, ona sama.

Jen nad tím lehce pokrčí rameny. On si to pamatovat může, ale to jí nezachrání, pokud přijde na věc. Pořád je v téhle zemi jen host. Host s politickými styky a penězi, ale stále jen host. Víceméně nereaguje ani na rozpouštění vlasů. Moc dobře ví, že to ženy dělají, že si hrají s vlasy, aby upoutaly pozornost. Daří se jí to, ovšem více než u něj u jiných návštěvníků hostince. Vážně, vážně se tu dneska nechce prát. Gestem přivolá tu blondýnku, která tady obsluhuje a nechá ji, aby na jeho účet každému nalila k pití co bude chtít. To by snad mohlo stále napjatou atmosféru trochu uvolnit. Nevypadá z jeho požadavku nadšeně, dokud jí do výstřihu nehodí další penízek, teprve pak odcupitá. ,,Pro tebe by to škoda rozhodně byla." Vrací se k předchozímu tématu s trochu potměšilým úsměvem. Pro ni škoda, pro něj komplikace.
,,Někde jsem slyšel, že jedině blázni si mohou říkat co chtějí... možná by sis to měla vzít k srdci." Ne snad, že by se ji chystal za tyhle malé drzosti potrestat. K čemu? Kdyby ale s něčím takovým přišla, když jsou u dvora... raději se tím nezabývá. Nerad ničí hezké věci. Vyslechne si bez přesušování co má zrovna tahle hezká věc na srdci a pravda, trochu ho to pobaví. I ty rozpaky a červené tváře na závěr. ,,Zkus to někdy opačně? Ukaž, že umíš být i něco jiného než ostrý jazyk a nezdolné sebevědomí, pak možná snáz najdeš někoho, kdo stojí i o to druhé." Nedá se říci, že by byl zrovna kvalifikovaný v tomhle radit. Jen ví, co se líbí jemu. Když člověk ví jak na to, nechá se sebou celkem dobře manipulovat, dokud se mu to líbí a dokud to nepřekročí jistou mez. ,,Proč to vůbec děláš? Schováváš se za tohle všechno?" Nabídka k rozhovoru, možná trochu nečekaná. I když, možná ne zase tolik nečekaná. U slavnostní večeře už několik skleniček měl a teď do sebe otáčí další. Vždycky dost pil, má to v rodině, v krvi. Neplete mu to jazyk ani kroky, jen uvolňuje způsoby.

"Ne blázni, jen lidé kteří vědí co chtějí, každý by si měl moci říkat co chce." usmála se se a trochu se posadila, tak nějak aby nevypadala jako blbec. Stále se tak nějak usmívala a snažila se nepanikařit. "Tak zkusím to co mi říkáte, zítra si vezmu na sebe jediné šaty co mám a už teď vím, že to bude zvláštní, ale třeba to bude jiné. Jen no bojím se toho, asi můj jediný strach.Jen přesně proto přijdu i o to poslední uznání co mám u naší skupiny. Polovina by mě zabila a polovina znásilnila." zasmála se aby zakryla svou nervozitu, která byla až příliš nad míru toho co bylo pro ni normální. "Proč se schovávám ? Dobrá otázka, ale vlastně sama nevím, vždy jsem chtěla bojovat a ne se starat o domácnost, lovit a ne kupovat nejnovější modu. Moje rodina mě do toho bohužel vždy nutila, můj otec je v armádě, bratr je v armádě a já ? Já se měla stát služkou u dvora asi si dokážete představit jaké to pro mě bylo. Moje rodina zasvětila vše vašemu rodu, vše co měla, nechtěla jsem být jiná, ale určitě jsem nechtěla být služka. Chtěla jsem bojovat, jen víte jak je těžké bojovat ve světě, kde má hlavní slovo muž, vím vím má to tak být, jen občas bych chtěla trochu uznání." Jelikož už byla Jenaya docela napitá dokázala na tuto otázku odpovědět velmi klidně, přesto věděla, že kdyby přišla jiná okolnost dopadlo by to úplně jinak, nedokázala by se uvolnit a už vůbec někomu něco takového říct.

Nesouhlasně nad tím vším zavrtí hlavou. ,,Poslouchej se chvíli, ženská!" Nejde o to, že by nedokázal pochopit něčí strachy, ale ty její? Navíc, když tím osočuje vojáky, jeho vojáky, které s sebou táhl přes polovinu země, kteří umírali a bojovali, které si vybral? Tohle se mu ani trochu nelíbí a neváhá v tom, aby jí to dal pocítit. ,,Ti muži ti stáli po boku, když bylo třeba. Jedli s tebou, pili s tebou a lovili s tebou." Pro ni možná čest nic neznamená. Pro něj je relativní pojem. V něčem ale na čestném jednání trvá. Vezme ji za bradu, aby ji donutil podívat se mu do obličeje. ,,A všichni z nich vědí, co dovedeš. Jestli tě nějaký z nich chce v posteli, vezme si tě tam dobrovolně, nebo už do ní nevezme nikdy nikoho."Pustí ji. Jen potřeboval, aby pochopila co jí vlastně říká. Válečnice, amazonka... a bojí se, že by se nedokázala postarat o jednoho nadrženého chlapa? V tom případě tohle klidně může brát jako slib, že by se o něj postaral on.
,,Uznání..." zopakuje po ní s lehkým úšklebkem. ,,To, že jsi tady ti jako uznání nepřijde? Jak si takovou věc představuješ?" Zajímá ho to. Opravu a bez příkras tohohle muže zajímá, co je uznání pro služtičku bez jména, ze které se stala dvorní dáma. Kde končí její ambice. Chce sedět na trůně jako Carevna? Nebo by se spokojila s tím, kdyby si vzal ji? Do postele, nebo za manželku? Prohrábne si dlouhé vlasy a znovu si nalije. Minimálně jedno by jí splnit mohl.

"Ano, ano stáli mi bok po boku. Když jste jim rozkázal... Dělali že jsem jim rovna, když jste tam byl vy. Jediná možnost jak u nic dostat uznání, to pravé je je porazit v souboji jeden na jednoho. Dokážete si ale představit že naši muži jsou no... větší." usmála se a nebrala to úplně vážně. Byla to jen krutá pravda co se jí za ten rok ukázala. "Víte... v posteli momentálně chci jen jednoho muže, navíc si myslím že o vaši jednotku se dobře starají vaše dvorní dámy. Mají ale dost práce. Jen vám děkuji za to všechno... možná si to ani nezasloužím, ale jsem ráda, že nade mnou budete mít ochranou ruku, nerada bych skončila těhotná na druhé straně země." řekla lehce pobaveně a mávla rukou do vzduchu. Za chviličku docupitala ta blonďatá servírka. "Prosím doneste mi něco co se dá pít. Pivo ? Medovinu ? Nechám to na vás." Prohlásila vcelku mile a po stole posunula jeden stříbrný. Servírka jen kývla a zase odešla pryč. "Víte uznání je zvláštní pojem, nikdy ho nejde přímo definovat. Ale koukněte se na sebe o vás ví celý svět, někdo v lepším světle někdo v horším. O vaší nastávající ví každý. Bílá lasice ze severu. Ale kdo si vzpomene na někoho jako já ? Kdo je schopen položit život za svého pána, nebo na vaši armádu ? Nikdo... jsme jen další oběti. Proto si myslím jen jednu věc. Pokud mě bude znát pro něco, alespoň hrstka lidí, tak budu spokojená. Možná že jsem si vybrala špatnou cestu. Cestu boje. Možná by mi stačilo se provdat za nějakého šlechtice, ale na to je pozdě. Už dávno nejsem mladá dívenka, na vdávání. Už dávno ne." řekla lehce sklesle. Ale k jejímu překvapení přinesla mladá servírka jakýsi nápoj. Vonělo to jako směs bylin a piva s medovinou. *No za pokus nic nedám* proběhlo Jenaye hlavou při prvním ochutnání a no... nebylo to špatné. Poté už se jen trochu nervozně koukala do stolu, jakoby tam měla něco vyčíst.

,,Pokud o nich máš tak nízké mínění, možná bys kolem nich neměla být vůbec. Nikdo nepotřebuje bojovníka, který se nedokáže spolehnout na ty se kterými stojí v jednom zástupu." Je to tvrdí, skoro nekompromisní. Umí takový být, i když to nedělá úplně rád. Má ale dojem, možná neoprávněný, že teď je to třeba. Navíc si rozhodně nepředstavoval, že pro dnešní večer bude dělat rádce, podle všeho zamilované, ženě. Jeho pobyt ve Francii je skutečně den ode dne lepší. ,,Jestli o někoho stojíš, ukaž mu to? To přece mají ženské umět, svádět a koketovat." Dobrá, on to umí taky. Svým vlastním způsobem, samozřejmě. Nezahrnuje mávání vějířem a mrkání řasami... naštěstí pro něj i pro ostatní. I když si dovede představit, že malou vlčici by to pobavilo. K celému tomu děkování a řečem o těhotenství se ale nevyjadřuje. Nemá proč, nepotrpí si na přehnané díky a pokud by ji něco takového jako neplánované dítě potkalo, očekává, že by si s tím poradila sama, podle svého uvážení. Případně že by přišla s tím, aby jí dohodil nějakého ne příliš prozíravého manžela, který by potomka pokládal za svého.
Když ale začne odpovídat na jeho další otázku, vlastně hned na začátku zarazí proud jejích slov zvednutím své ruky. ,,Lidé vědí co jsem jenom kvůli tomu jaké jméno nesu. To není uznání, drahoušku. To je cejch." Podle toho co mu pak dál vykládá jí vlastně nejde o nic jiného než slávu. Jistě, po té touží dost lidí. Ale už přehlížení, že sláva sama o sobě ještě život nikomu nezlepšila. To až moc nebo peníze přinášejí změnu. A nejmocnější lidé nebývají vždy slavní. ,,Ta hrstka lidí o které mluvíš tě zná už teď." Pokrčí rameny. Je to pravda. A brzy ji bude znát dost dalších, pokud se tedy zvládne u dvora uvést správným způsobem. Kdo ví, kdyby si ji oblíbila královna, mohla by to dotáhnout velmi vysoko. I bez manžela. ,,Pravda, panenskou manželku už z tebe neuděláme..." sleduje ji, velmi pozorně zkoumá její tvář s poměrně ostrými rysy, které v sobě nesou svůj osobitý půvab. ,,Ale slyšel jsem, že ve Francii jsou u dvora veřejně uznávané i milenky. Třeba se ti podaří získat přízeň nějakého místního šlechtice..." rýpne si. Trochu, maličko. Ostatně nemá ani ponětí o tom, že by měla být zakoukaná zrovna do něj, pokud jí k tomu někdy dal záminku, musela by být stejná jako pro všechny ostatní dámy, které s sebou přivezl. Navíc, pokud se neplete, s Jenayou ani nikdy nesdílel lože.

"Nikdy jsem nikoho nesváděla, je docela vtipné a i příjemné na pocit když se o někoho někdo snaží. Nemyslíte ?" řekla velmi úsměvně a položila si ruku na stůl kde začala docela nervózně klepat. Nebylo to nijak zvláštní, ale prostě se potřebovala i nějak uvolnit a tohle se zdálo jako ten nejsnadnější pohyb, který pro to mohla udělat. "No nevím, pro někoho cejch, pro druhého sen. Nést jméno a pověst rodu, není to nejhorší co se může někomu stát. Tedy jen podle mého pohledu, vyrůstal jste na hradě, kde jste měl všechno. Na druhou stranu jsou v naší zemi tisíce lidí, kteří jen přežívají." řekla smutným tónem, její zbytek rodiny, sestřenice,teta,babička a mnoho dalších. Zemřelo v zimě na hlad. Bylo to pro její rodinu opravdu zdrcující. Šlechta si jedla exotické ovoce a oni neměli ani chleba. Bylo to dost zvláštní a nespravedlivé. Jediné jméno stačilo na to aby se měl člověk celý život dobře. "No ze mě panna už opravdu nebude, těmto praktikám se opravdu nebráním, je to lidské a příjemné. Proč by toho člověk nevyužil. Neřeknu když se někdo vdá v 16, ale čekat takovou dobu na ženicha, by bylo asi smrtelné." Zasmála se a při jejích představách se skousla lehce do rtu. Už na včerejší den přemýšlela co vlastně udělá. Nevěděla co se přesně bude dít, ale své jediné šaty si chtěla tentokrát vzít na sebe. Bylo to pro ni zvláštní, ale měla chuť se prostě ukázat i v tom jiném světle.

Lehký úšklebek se změní vlastně v docela upřímný úsměv, po tom co mu poví. ,,Skutečně? Můžeš to zkusit, válečnice..." Položí svou dlaň na její neklidnou packu. Částečně proto, aby podpořil svá slova, která jsou tak trochu nadsázkou, částečně proto, aby jí zamezil v poklepávání, které by ho nejspíše brzy začalo rozčilovat. ,,Podívej se na ten sen trochu blíž..." zavrtí nad tím hlavou a znovu se napije. ,,V něčem mají lidé jako ty mnohem víc svobody, než si uvědomuješ. Krok vedle, špatné rozhodnutí a celé mé jméno zmizí v prachu." Tohle ale není něco, o čem by chtěl mluvit, rozhodně ne dnes, když si sem přišel odpočinout a vypadá to, že i ti troubové kolem si jich konečně přestali nějak víc všímat, když jim Agnes postupně roznesla pití.
Zasměje se pak společně s ní, tiše, krátce, v tónině, která téměř hladí a stáhne zpět svou ruku, kterou měl až do teď na té její, aby si znovu odhodil pár pramenů vlasů z tváře. ,,Myslím, že na celibát se neumírá. Můžeš se poptat v místním kostele." Stále ještě se široce usmívá, když pokračuje. ,,Ale je pravda, že by byla škoda, kdyby ses pro něj rozhodla. Nepochybuji o tom, že se objevuješ ve snech nejednoho muže." Pravda, v jeho... ne. Nejspíš. Většinu si jich nepamatuje a rozhodně není do tohohle drzého stvoření zamilovaný. Má něco do sebe, to jistě, ale on přece jen raději objevuje život a oheň v těch nenápadných a tichých, než krotí ty divoké. Má to pro něj větší kouzlo.