Maison de Fleurs (Dům poupat - nevěstinec)

Sice ji v lese zdržel ten podivně přátelský šlechtic, ale stále se stačila vrátit před tím, než se většina ostatních probudila. To je jen dobře. Malá Violet nebude potřebovat diváky a Neria je také mnohem raději, když se jí nikdo při práci nekouká pod ruce. Ihned po tom co vstoupila do domu zamířila do kuchyně, aby připravila odvar ze všech bylin. Je těžké, odhadnout dávku. Pokaždé když tohle dělá, riskuje, že se nezbaví jen dítěte, ale zabije i děvče kterému lektvar podává. Pokaždé je také varuje. Jen málokdy se najde někdo, kdo by si to na poslední chvíli rozmyslel...
Za necelou půlhodinu, kdy už má v kuchyni otevřená všechna okna aby husté, dusivé výpary vyhnala ven a pečlivě umývá všechno nádobí i nástroje které použila má hotovo. Jen naposledy přecedí páchnoucí, hnědozelenou směs přes kus plátna, nalije ji do kovového poháru a vydá se po schodech do patra. Soukromé pokoje, každý zařízený podle nějaké květiny. Jejich majitelky i majitelé jsou dočasní, jména květin ale zůstávají a přecházejí na nově příchozí. Už před lety se tomu přestala divit a přijala to jako fakt. Dnes míří k elegantnímu, fialovo bílému pokojíku, jehož středobodem je postel s vyšívanými nebesy. Jen látka na nich nejspíš stála víc, než si děvče které pod ní pracuje vydělá za celý měsíc. Pohár odloží na noční stolek, přisedne na lůžko a lehce se dotkne ramene drobné, černovlasé dívenky. Nikdy se neptala kolik jí je, víc než šestnáct to ale nebude. Přišla teprve před pár měsíci, skutečné poupátko. ,,Violet? Vivi, vstávej." Jindy poměrně hrubý hlas je na moment protknut čímsi téměř mateřským, jaká ironie. Děvče pomalu, ospale otevře oči. Není divu, nejspíše šla spát teprve se svítáním. ,,Přinesla jsem ti co jsi chtěla. Pamatuješ si ještě, co jsem ti o tom říkala?" Mluví k Neria dál, když si je jistá, že vnímá. A že ihned neuteče vyzvrátit obsah žaludku. Včera jí tvrdila, že ranní nevolnosti nemá více než týden... to by ještě měl její lektvar fungovat poměrně spolehlivě.

Zvedne ruce, aby si promnul oči, když se z ničeho nic octne před Domem poupat. Domove, sladký domove. Ušklíbne se lehce a po cestě se vydá k domu. Těsně před hlavních vchodem změní směr a vydá se podél zdi až za budovu, aby vešel dovnitř zadním vchodem. Zdržel se. Více než předpokládal. S touhle se přepočítal. Ani neví, zda má říct, že ji přecenil nebo podcenil. Prostě se to celé vyvíjelo úplně jinak než mělo. Nespokojeně zamručí, když k němu zavane závan nějakého smradu hned, jak otevře dveře. Zastaví se na chvíli na prahu a přemýšlí. Tenhle smrad je pořád stejný. Už si až moc dobře pamatuje o čem to vypovídá. Zase se rozejde a rozhodne se to vzít kolem dívčích pokojů. Sic tuto noc vůbec nespal, tak chce zjistit o kterou jde. Poslední dny se tu moc nezdržoval, protože měl samé zakázky mimo nevěstinec a všechno to byli bohužel stálí zákazníci.
Tiše kráčí chodbou, aby nevzbudil ty šťastlivce, kteří vyspávají, dokud nezahlédne jedny pootevřené dveře ze kterých se line tichý hlas. S podtónem čehosi, který vůbec nesedí k tomu, jak mluvívá tato mladá dáma normálně. Lehce se zachmuří a prsty strčí do dveří, aby se mohl protáhnout dovnitř a daře opět zavřít. Opře se o zárubeň a s rukama založenýma na hrudi nespouští z těch dvou pohled. Blondýnka je u nich již dlouho. Nezvykle dlouho a stále se statečně drží. Naopak černovlasé děvče je u nich teprve chvíli. Taková křehká dívenka u které se celkem oprávněně bojí, jak dlouho to vydrží. Mlčky tam stojí a nijak je nevyrušuje. Mezitím se snaží rozvzpomenout na to, kolikrát použila jeho rameno na to, aby se vyplakala ze svého zoufalství.
Nakonec se však přeci jenom pohne, směrem k oknu, aby ho za zataženými závěsy otevřel a k oběma se donesl závan svěžího raního duchu.

Slyší kroky na chodbě, ale ignoruje je. Není to nic neobvyklého, dokonce i v tuhle hodinu se občas najde někdo kdo dobrovolně vstává, nebo pozdě odcházející zákazník. Violet se mezi tím posadí v posteli, unavená, bledá. Skoro tolik, že by bylo snadné pochybovat o tom, jestli jí Neriin 'lék' skutečně pomůže. Nebo spíše k čemu jí pomůže. ,,Pamatuju." Jednoduché přikývnutí nezní příliš odhodlaně. Kdo ví, jestli je to kvůli tomu, že děvče skutečně rozhodnost postrádá, nebo proto že do pokoje proklouzl blonďatý muž. Neri se skoro ani nemusí otáčet, aby věděla o koho jde, stačí jí jeden rychlý pohled. Nejspíš by ho mohla vyhodit, dost možná by se i nechal, ale... mezi takovými jako jsou oni je jen velmi málo tajemství, zejména těch které se týkají lidského těla.
,,Dobře, tohle vypij. Všechno a najednou, je to důležité." Podá Violet nevelký pohár. I tak bude mít dívenka problém s tím, aby jeho obsah zvládla polknout. Jen málo věcí které Neri vařívá chutná dobře. Ale účinkují. Většinou. Violet se po prvním doušku zakucká a trocha hnědozelené tekutiny jí steče přes bradu a krk do velkého výstřihu uválené noční košile. Ale pokračuje. Nemá příliš na výběr, už jen proto, že jí Neria pohár přidrží. ,,Hodná. Teď odpočívej. Nebude to trvat dlouho." Sklenice od lektvaru kovově cinkne, když ji odloží na noční stolek a vstane z postele. Nepověděla dívce, co ji v další hodině nebo dvou čeká. O křečích které přijdou, o pocitu jako by jí někdo obracel naruby, o krvácení. Nic z toho předem vědět nepotřebuje. Navíc, ona tu bude, aby ji tím provedla.
,,Vypadáš unaveně, kvítku." Okomentuje kruhy pod očima jinak vždy elegantního muže s po rtech jí přeběhne kombinace úsměvu a úšklebku. Má ho ráda, svým způsobem. Pak ale ztiší hlas a lehce kývne k posteli uprostřed pokoje. ,,Víš, že u toho nemusíš být. Když by se něco pokazilo, dám ti vědět." Teplá mateřkost z hlasu je už dávno pryč, nahradilo ji prosté konstatování faktů, mírná odosobněnost, která je pro ni - mimo hněvu a jedovatosti - tak typická.

Zůstane stát u okna a sleduje jejich počínání. Nemá to rád. Opravdu ne. To riziko.. znovu zavrtí hlavou. Copak jim ale může přikazovat co mají, nebo nemají dělat se svými těly? Nemá na to právo. Naopak má pro ně do jisté míry pochopení. Tak, jako muž z jejich branže může mít pochopení pro ženy. Nikdo po nich nemůže chtít, aby nosily dítě bůh ví jakého otrapy.
Proto mlčí, mlčí a kdyby byl věřící, tak se i modlí, aby měla Vivi štěstí. Takto jen doufá. Lehce se pousměje na blondýnku. Mírný úsměv na pozdrav, který se záhy změní v úšklebek. "Dlouhá noc bloncko," pokrčí až lhostejně rameny. "Teď jsem se vrátil." zamumlá a znovu se ušklíbne. Předchozího dne v podvečer se potkali, zrovna když odcházel. Odmlčí se a jen si ji na moment či dva prohlíží. "Vím," potvrdí stejně tiše a zachmuří se. "Ty ale víš, že tu zůstanu." dodá a střelí letmým pohledem k dívce spočívající na posteli. "Vždycky." zamumlá ještě než se mezi závěsy zadívá z okna. Kdykoliv to jde, tak se snaží být s nimi, když má některá z jeho dam, jak jim říká, nějaké trable. Jeho babičce.. no, ta myslí jenom na obchod. Očima zabloudí ke společnici a pátravým pohledem si ji začne prohlížet. "Jak to šlo?" Jste všechny v pořádku? Obyčejná otázka a i tak může skrývat mnohé. Otázka, které se vždycky některá z nich dočká, když tu není přes noc.

Cosi jako uchechnutí, pokud se tak dá ten zvuk nazvat, se jí prodere mezi rty když se dočká toho oslovení. Má ho ráda asi tak jako on, když mu říká kvítku. Něco za něco. Jedna z milionu soukromých her, které každý den hraje, tahle ale patří mezi ty příjemnější. Nechá ale Aimého jeho mlčení, nejspíš kvůli té troše slušnosti, co v ní ještě zbyla. Dlouho to ovšem nevydrží, nakrčí nesouhlasně nos a zavrtí hlavou. ,,Neměl bys to dělat, kvítečku. Jednou uvidíš něco moc ošklivého a už se ti nebude chtít do práce." Nemyslí svoje slova úplně vážně, ale i tak v nich cosi upřímného je. Možná dokonce tolik upřímnosti, kolik dovede taková děvka do svého prohlášení dát. Přikrývky za nimi zašustí a ozve se tlumené zasténání. První z mnoha. Ani jedno nebude slastné. Neria se po Violet krátce podívá, aby ji zkontrolovala. Zatím usoudí, že ji u sebe nutně nepotřebuje, i když... možná by tahle holčička byla ráda, kdyby ji někdo držel za ruku.
,,Nedělo se nic zvláštního. Rose tu zase měla toho chlapa co se celou noc nechává bičovat." Předá nejspíš tu nejzajímavější informaci. Možná by mohla říct, co dělala ona. Přece jen už není tak úplně tajemstvím, že za ní někteří nechodí jen pro sex... po krátkém rozmýšlení proto pokračuje. ,,Byl tu taky jeden nový, za mnou. Prý mu někdo řekl o věštbách. Moc se mi to nelíbí, Aimé. Lidi by takový věci neměli předávat dál, zvlášť když je teď ve městě inkvizice." Původně to nechtěla vytahovat, ne v téhle situaci, ale po setkání v lese... má z toho všeho špatný pocit a ať už je jakákoli, rozhodně by cíleně nepřivedla do nebezpečí nikoho z Domu. ,,Udělala jsem mu jen divadlo, svíčky a tak. Nic co by vypadalo moc pravdivě, jenže-" nedopoví, přeruší ji další sten, hlasitější, bolestivější a vzápětí následovaný nezaměnitelným vlhkým plesknutím, které vydají zvratky dopadající na podlahu vedle postele. ,,Možná to okno otevři víc." S tímhle pokynem nechá Neria kvítka stát na místě a vrací se k Violet, které na čele vyrazil chladný pot a v předklonu si oběma rukama svírá břicho. ,,Hlavně dýchej, malá... Soustřeď se na to, hezky pravidelně. Brzy bude po všem." Přiměje děvče, aby se znovu opřela o polštáře, které jí naskládá za záda a kapesníkem co vytáhne z nočního jí otře čelo. Nemá smysl, aby jí nabízela něco k pití, stejně jako vše ostatní by to skončilo na podlaze. ,,Umřu... umřu v pitomým bordelu!" Chvějící se hlásek je deformovaný prožitou bolestí.

Odolá nutkání natáhnou ruku a pohladit ji po tváři. Jen se na ni usměje a zavrtí hlavou. To, že polovinu zakázek nemá přímo tady neznamená, že nevidí svoje. "A ty by ses mě konečně zbavila, že?" kouzelně se na ni uculí svým, dá se říci, pracovním úsměvem. Jen si ji dobírá. Jako ostatně vždy. Jejich malá hra na chvilkové zahnání reality. S každou z poutat má svou vlastní verzi. Služba pro ně. Většině z nich to pomáhá, jiné to berou jen jako rozptýlení. Neria není ani jedno z toho. Ale ta byla jiná už ve chvíli, kdy sem nastoupila.
Radši se jí zeptá, jak to tu šlo, aby zahnal myšlenky. Obrátí při odpovědi oči v sloup. "Že ho to pořád baví." zakroutí hlavou a poslouchá dál. Při těch slovech se však zachmuří. Odvrátí se od ní a následně také vykoná její příkaz. Roztáhne závěsy a otevře okno dokořán. Chvíli tam tak zůstane stát zády k nim, v hlavě přebírá informace, které se k němu v útržcích v posledních dnech donesly. A výsledek se mu vůbec nelíbí. Podívá se na Neiru, která je u dívky, s poměrně starostlivým pohledem.
Zhluboka se nadechne. "Pokud chceš drahoušku, tak tě vynesu ven." rýpne si do černovlásky a věnuje jí uklidňující úsměv. Posadí se k ní na postel a lehce jí rukou začne hladit v něžných tazích po paži. "To zvládneš maličká. Co bych si pak beze počal chmm?" začne k ní konejšivě promlouvat a přes černovlasou hlavu se na Neiru usměje beze špetky pobavení. "Už to nedělej, příště je odmítni. Za ten risk to nestojí." vrátí se k předchozímu tématu.

,,Kdepak, oči bych si potom vyplakala." Jako kdyby vůbec uměla odpovědět jinak. Pravda je však taková, že Aimé je vlastně jediný muž se kterým za poslední roky normálně promluvila. Který snad úplně nepředstírá, že pro něj není jenom nepříjemnost zanechaná zvířetem, do které šlápl na procházce. Je to zvláštní, téměř sourozenecký vztah svou lidí s nelehkým osudem. A přesto... některé jejich narážky a žerty by mezi sourozenci byly přinejmenším krajně nevhodné. ,,Jako bys nevěděl co s mužem dokáže touha." Výrazný důraz na to slovo, hlas, který se jen během něj a jen na kratičkou chvíli zdá téměř hypnotickým, záblesk v zelenkavých očích. Nejspíš není úplně těžké chápat, proč ji stále zákazníci vyhledávají, i když snad nikdy nepatřila mezi nejmladší z poupat. To něco, co slibuje peklo i ráj v jednom, co jako by nebylo z tohohle světa. Stejně snadné je chápat, že se o ní povídá všelico, včetně toho, že je čarodějnice.
Na další provokace ale nedojde, na Violet začíná působit směs bylin kterou vypila a dívenka se otřásá pod návalem bolesti a nevolnosti. Neri je téměř okamžitě u ní, ale teď už toho není moc, co by mohla udělat. Černovlásce se dokonce podaří na moment vykouzlit cosi jako pobavený, škodolibý úsměv, když k ní přisedne i Aimé a snad se na chviličku dokonce narovná. Neri nad jeho poznámkami k ní jen povytáhne obočí a neslyšně naznačí jediné slovo: "Pitomče." Jako kdyby nevěděl, že alespoň třetina místních děvčat je do něj zakoukaná. I když... nejspíš to ví až moc dobře. O moc víc nadšená není ani z toho, co následně kvítek poví přímo jí. ,,To není tak snadné, ti co jsou zvyklí z toho nebudou moc nadšení. A jde i o jiné věci." 'Jde i o jiné věci.' 'To je něco jiného.' 'Nedělám to já, je to jinak.' Věty, které od ní nejspíš slyšel už mockrát. A na které se odpovědí nedočkala ani Madame. Původně ji za to trestala, vyhrožovala vyhazovem. Ze záhadných důvodů k němu ale nikdy nedošlo a některé věci prostě zůstaly o Neri nezodpovězené od samotného začátku kdy přišla.
Violet se znovu zkroutí v křeči, přitiskne drobné bledé dlaně na podbřišek. ,,Nesnáším tě, abys věděla!" Tohle už blondýnka slyšela nejednou, hlavně v podobných situacích. Všichni nejdříve prosí, pak nesnáší a nakonec se omlouvají. ,,Takže bys radši měla bastarda?" Chlad v hlase by snad dokázal zmrazit víno v poháru. To, že to mnohokrát slyšela neznamená, že si to nechá líbit. Černovláska vystřelí jednou rukou po té Aimého. ,,Proč mi to dělá?" Slzy v jejích očích jsou nejspíš způsobené kombinací toho co prožívá fyzicky i emocionálně. A na bílé přikrývce se objeví první náznak maličké krvavé skvrnky.

Přimhouří oči a sleduje, jak se vzdaluje. "Neprovokuj," nechá do svého hlasu prosáknout smyslnost, kvůli které zase chodí opakovaně lidé za ním. A jeho charakteristickému úsměvu, který se teď však v této situaci odpustí. Není na to vhodná chvíle.
Přejde k dámám a začne trošku vtipkovat a drobnou dívenkou. Na Neiru jen nevinně povytáhne obočí. Za ho ho obviňuje, však se usmála! To není fér. Snaží se tu pomoci od útrap takové křehké květince a ta bloncka mu za to nadává. Však na tebe se taky dostane, neboj má drahá. ušklíbne se. Úšklebek mu však následně zmizí z tváře. To, co mu Neira vykládá není zábavné. Naopak. Může to být velice nebezpečné. "Upozorni je na inkvizici a že máme nárůst cizích návštěvníků, kterým se nedá věřit. poradí ji. Mohlo by to fungovat. Snad nikdo není takový blázen, že by to riskoval. Ne v tuto chvíli. Také se už nadechuje, že jí ty ´jiné věci´vytmaví, ale dívka se opět zkroutí.
Ostře se podívá na Neiru při jejích slovech. "Pitomko" naznačí tentokrát on a znovu se ušklíbne. Následně však pevně stiskne dívce ruku. "Buď statečná moje milá." promlouvá k ní šeptem. Zahlédne krev a zamračí se. "Neira se ti snaží pomoct maličká. Sama jsi to chtěla. Bohužel to jinak nejde." pokračuje uklidňujícím tónem. Pak zvedne oči k blondýnce s lehce zoufalý výrazem. Nesnáší, když jeho poupátka trpí.

Být jen o trochu hloupější nebo neznat Aimého tak dobře, nejspíš by jí z jeho hlasu naskočila příjemná husí kůže. Pracovní vztahy. Jistě. Ještě, že pobrala dost rozumu na to, aby do teď nezkoušela jejich hranici překračovat, znovu si srdce rozhodně lámat nenechá a už vůbec ne hezounkem co spí s polovinou šlechty. Raději obrátí svou pozornost k Violet, která od postupného proklínání svých zákazníků došla až k proklínání jí. ,,A představuješ si to tak, že jim pošlu milostná psaníčka, nebo je ve dveřích rovnou vyhodím pryč? Víš o kolik peněz přijdu?" Bude si dávat pozor, nebude brát nováčky. To musí stačit. Pochybuje, že zrovna kvíteček by jí ztrátu doplácel a do toho aby každou noc předstírala rozkoš pod někým jiným se vracet nechce. To by se snad raději sbalila a zkusila štěstí zase o kus dál, ostatně, je tu už pár let.
Nejspíš se úplně nehodí rozebírat tohle téma nad dívenkou trpící při prvním vyvolaném potratu, ale musí si zvykat. Tedy Violet. Neria zvyklá je, na lecos. Proto ani nemá takový problém děvče usadit, šlehnout po něm ledovým pohledem, za což si vyslouží napomenutí od blonďatého společníka. Nenápadně se na něj zašklebí. ,,Už to nebude trvat dlouho," zdá se, že veškerá dávka její mateřskosti pro dnešní den došla. Rudá skvrnka na pokrývce se zvětšuje a Violet postupně bledne. Neria jí lehce sáhne na čelo, přiměje ji, aby se jí podívala do očí. ,,Bude to pryč. Umyješ se, převlečeš a půjdeš spát." Znovu ten zvláštní tón hlasu, po kterém se člověku skoro chce poslechnout. Postelová praxe, nebo kouzlo? Violet zmateně, lehce mrákotně přikývne a Neri se zvedne z lůžka. Než připraví nové povlečení a noční košili, mělo by být po všem. Jde to až překvapivě snadno, teď už zbývá jen doufat, že krvácení tak snadno i přestane.

Ano, ano přesně tak si to představuje. Copak chce projít o tu svou pěknou hlavinku. S přimhouřenýma očima se na ni zadívá. "Vím, o čem mluvím. Dávej si, u všech ďasů, pozor." Neira je chytrá. Občas až moc na to, jakou roli zde hraje. Nepochybuje o tom, že je i bystrá natolik, aby jí došlo, o čem mluví. "Jde jen o chvíli, než se to tu zase uklidní." zamumlá poslední větu k blondýnce a začne se plně věnovat dívce mezi nimi. Trochu se posune, aby ji objal kolem ramen, když k ní začne promlouvat Neira. Zkoumavě se na ni dívá, dokud nevstane a nezačne chystat čisté povlečení. "Zajdu za babkou a zařídím ti volno." slíbí tomu drobečkovi a schválně použije toto oslovení pro Madame, jak jí říkají všechny ostatní. Chce ji tím ujistit o tom, že využije všeho, aby jí ten odpočinek poskytl. Objímá ji kolem ramen a tiše konejší. Dívka se trošku začne uklidňovat. Neví, zda to je tím, že by bolesti snad polevovali, nebo tím, že má na ni takový vliv. Nebude to zjišťovat. Není to podstatné. "Mám ji pak zvednout?" kývne k čistému povlečení a zůstane tázavě hledat na Neiru.

Náznak přikývnutí mu musí jako odpověď stačit. Stejně se nejspíš nakonec zařídí podle svého, vědí to oba dva. Stejně jako, snad, oba dva vědí, že by tu nikoho cíleně neohrozila. Kdyby o něco takového stála, mohla je všechny nenápadně otrávit a zmizet i s úspory, které si většina děvčat odkládá na horší časy. Neudělala to z jednoduchého důvodu. Je tu doma. ,,Jestli ta chvíle bude moc dlouhá, zaplatíš mi za to." Jak přesně a čím, to s téměř sadistickým klidem nechá na jeho představivosti, načež znovu promluví k děvčeti.
Violet se nechá uklidnit a Neri je ve výsledku docela jedno jestli od ní, nebo od Aimého. Hlavní je, že se uklidnila. Všechno je tak jednodušší, hlavně pro tu malou. Nechá je tedy a začne chystat čisté věci. ,,Vezmi ji do koupelny. Ale žádná vana, ať se jen umyje." Upřesní úkol, který teď spadá na mladého muže. Mohla by to udělat sama, když si ale tuhle práci rozdělí, půjde všechno rychleji a Violet bude dřív zpět v posteli. Sama se pustí do převlékání povlečení, jen co dívku nadzdvihne. ,,Kdyby něco zkoušel, tak křič. Přijdu mu tu jeho pěknou hlavinku utrhnout." Mrkne ještě na černovlásku, než nejspíš na chvíli zůstane v pokoji sama.
Ta doba by měla stačit k tomu, aby vše nachystala a špinavé prádlo, spolu s pohárem od lektvaru který je teď také zralý na vyvaření, zabalí do jednoho velkého rance a vyhodí do chodby. každý dem má prádlo na starost jedno z poupat, které se o něj postará. Snad vše proběhne dobře i v koupelně a v tom případě by se ti dva měli brzy vrátit... pokud ne, spoléhá na to, že ji zavolají. Ať tak nebo tak, po tom co je vše snad vyřízeno za sebou nejspíš brzy zavírají dveře na chodbu. ,,Kvítku..? Díky. Ale měl by ses teď postarat i o sebe, víš?" Neděkuje často. Většinou jen po takovýhle společných zážitcích. ,,Mohla bych ti dát něco na spaní." Tváří se, jako by jí na tom příliš nezáleželo. Nikdo krom ní nepotřebuje vědět, že záleží.

Otráveně protočí očima. Už to však nechá být. Pokud by se zdálo, že se opravdu řídí do průšvihu, tak jí klidně ty zpropadené ušlé příjmy vyrovná. Dobro jeho poupat staví téměř nade vše. V tomto prostředí vyrůstal. Již od velice útlého věku sledoval, jak toto místo zprvu krásné slečny postupně rozkládá. Jak umírají na nejrůznější způsoby. I to, jací zákazníci dokážu být hovada. O ty se také vždycky postará, když na to přijde. Kdepak. Jeho poupátka se budou mít tak dobře, jak jen to na takovém zpropadeném místě jde.
Lehce přikývne. "Ano madam." vyhoupne se s lehkostí na nohy a sehne se k dívce, aby ho mohla obejmout kolem krku a on ji opatrně zvednout do náruče. Donese jí do koupelny, kde ji posadí a přichystá vodu, aby se mohla hadrou umýt. Podepírá ji, když vidí, že je slabá v kolenou a nakonec se mu téměř svalí do náruče, jak ji přemůže vyčerpání. Máš to za sebou drobátko. Pořád si odpočineš a bude to zase dobré. Konejší ji, když vychází z koupelny a ukládá ji do čistě povlečené postele.
Chvilku počkají, než dívka usna, což se stane opravdu rychle a pak společně odchází z místnosti. Zmoženě se na ženu otočí a mile se na ni usměje, když mu poděkuje. Natáhne ruku a zlehka ji pohladí po tváři. "Kdykoliv." odpoví prostě. "Příště mi dej vědět sama." pobídne ji a ruku zase stáhne. Mávne nad její nabídkou ruku a i pře únavu se v jeho pohledu objeví šibalská jiskra. "Možná bys mě mohla uložit sama." mrkne na ni. Vezme ji kolem ramen a začne ji odvádět chodbou pryč. "Nějakým velmi příjemným způsobem." mrkne na ni pobaveně a tiše se zasměje s ohledem na spáče.

Je ráda, že je vše za ní. Tedy za ní, za Violet i za kvítkem. Stará se víc než by musel, nejspíš mu to i nejednou řekla docela nevybíravým způsobem. A stejně to byl nakonec vždycky on, za kým přišla když po nějakém nepovedeném nočním setkání utržela šrámy a škrábance. O ty na těle se dovedla dobře postarat sama. Ty na duši léčil on. Jen k těm starým a opravdu hlubokým ho nikdy nepustila. Lehce přivře zelenkavé oči, když ji pohladí po tváři. Většinou nemá ráda nevyžádané doteky, nenechává si je líbit. Většinou. ,,Potřebuješ trochu klidu, kvítečku. Jinak nám uvadneš..." maličko si rýpne, schází tomu ale tradiční ostrost. A šibalské mrknutí mu oplatí vlastním, drzým úsměvem. ,,A myslím, že mám kvůli tobě riskovat to, že se mě pak pokusí Rose s ostatními děvčaty otrávit, nebo utopit ve vaně?" Nemají ji rády, některé. Zejména ty, co nedokázaly najít stálé klienty nebo ty, kterým vadí že za roky co tu získala jistá privilegia. Mezi nimi třeba i tohle podivné přátelství.
Nechá se vzít kolem ramen a sama ho obejme kolem pasu. Voní, i když celou noc dělal bůh ví co. K tomu aby mu to vyčítala má daleko, v tomhle jsou si rovni. Možná voní právě pro to. ,,A představoval by sis pohádku, nebo se ti zachtělo navštívit oleandrový pokoj?" Stále ještě je to hra, svým způsobem. K jejím dveřím, které schovávají pokoj v odstínech tmavě zelené s akcenty světloučce růžové to ani zdaleka není daleko. Zvedne k němu pohled, očekává odpověď, i když příliš nevěří tomu, že bude jasná. Kolikrát tuhle hru hráli? A kolikrát skutečně dokončili? Tentokrát ale osudnými dveřmi skutečně zastaví a donutí tak zastavit i jeho. Štíhlá ruka pronikne jen malý kousek, sotva pár centimetrů, pod lem košile a bílé zoubky na moment skousnou spodní ret.

Tiše si odfrkne. Zná ji léta. Zná nazpaměť změny v jejím hlase. Byť občas nepatrné. A zrovna tohle je milý tón hlasu. "Já jen tak neuvadnu. Jsem houževnatý." ubezpečí ji s úsměvem. Musí být. V tomhle prostředí každý musí. Nad další poznámkou protočí očima a vezme ji kolem rameny. "Proč by to dělaly?" otázka, která se může v první chvíli zdát, jakože nemá tušení o pohledech, které na něj některé vrhají. "Tím by si u mě plusové body zrovna nezískaly." dodá a tím rozpráší jakékoliv pochybnosti. Ví to. Jeho prací je vyznat se v zákaznících. Poznat jejich přání. A ten toužebný výraz už viděl tolikrát, že mu to ani nelichotí. Stalo se to pro něj součástí každodenní rutiny. Právě proto taky žádnou z děvčat v jejich snažení nepodporuje. Přitiskne ji k sobě o trochu víc, když ucítí její drobnou ručku kolem pasu. "Ty sama jsi taková pohádka. Krásná a tajemná." zamumlá a vtiskne jí polibek do vlasů. Na otázku jí vlastně neodpoví, ale když se dostanou k dveřím, od jejího pokoje, tak se na ně zamyšleně zahledí. Zvažuje to. Ale.. a vůbec. Na chvíli se stavit může. Nikdo neříká, že něco musí být. A navíc, její ručka je dostatečnou odpovědí. "Líbí se ti, co cítíš, beruško?" optá se lehce provokativně a její ručku zpod košile vytáhne, aby ji mohl otočit dlaní vzhůru a věnovat jí na ni polibek, zatímco se jí hluboce s úsměvem dívá přímo do očí. Pustí jí a rukama jí přejede po ramenou, lehce jí tlačící ke dveřím.

Nad tou otázkou se lehce ušklíbne. Jistě. A proč by se psi honili za zajícem. ,,Jen počkej, až se ti nějaká dostane pod kůži. Kdybys věděl jaké to je, skončit se zlomeným srdcem..." větu nedokončuje. Ví to vůbec ona? Kdysi si myslela, že je zamilovaná, při zpětném pohledu pochybuje o tom, že ten cit byl opravdový. O tom, že takový cit může vůbec existovat. Raději mávne rukou na znamení toho, že tohle téma opouští stejně rychle, jako ho začala. Nic jí do jeho srdce není, stejně jako jemu do jejího. Pod lichotkou a polibkem do vlasů se ošije. Jen malinko. ,,Až ti jednou začnu tvoje lži věřit, bude čas abych s touhle prací skončila." Nejde o to, že by mu je věřit nechtěla. Kdo by něčemu takovému věřit nechtěl? Spíš o to, že si to nemůže a snad ani nedokáže dovolit. A už vůbec ne u někoho, jako je Aimé.
Zastaví se před svým pokojem s jasnou, otevřenou nabídkou. Stejnou měrou očekává její přijetí i odmítnutí, snad by se ani neurazila. A přece... v zelených očích se objeví náznak překvapení nad tím, jak se kvítek zachová. ,,Možná bych to raději viděla..." tiché zavrnění podbarví hlas. Těžko říct, kdo z nich je větší lhář a jestli vůbec ještě dovedou být úplně upřímní. Oplácí Aimému pohled, nechá se dovést až ke dveřím, kde zcela automaticky sáhne po klice. Jen co povolí a vpustí je do pokoje, stejně jako on před tím navigoval ji, sevře teď ona v jedné ruce jeho košili s lehkým zatáhnutím, pobídkou překročit práh. Pokud to udělá, je už víc než snadné za nimi zabouchnout dveře, trochu neohleduplně k těm, co ve vedlejších pokojích dospávají. Pak jeho košili pouští, pomalu, zvolna. konečky prstů při tom mapuje přes látku cestu od středu hrudníku až dolů, k zapínání kalhot. Jakou Neriu by asi zrovna on chtěl? Zvedne k němu oči, do kterých dosahuje vše a zároveň nicneříkající úsměv. ,,Vítej v mém království, kvítečku." Jediný malý krok, prostor mezi nimi zmizí, najednou tam není nic než látka a člověk má skoro pocit, že překáží. Látka a vůně. Jemná, nenápadná, sladká. Taková, že by se z ní mohla člověku zatočit hlava, kdyby jí bylo víc. Oleandry.

Sklopí k ní při chůzi pohled a jen na ni mlčky hledí, když spustí o zlomených srdcích. Nijak to nekomentuje a zůstává potichu i tehdy, když se sama odmlčí. Vyčkává, jestli se opravdu chce do takové konverzace pouštět. Ano, přesně tak. souhlasí v duchu, když to odmávne. Navenek jen lehce přikývne a pokračuje spolu s ní v cestě.
Rozpřáhne jednu ruku do strany při jejích slovech. "O tom tohle celé je. Lhát tak, aby tomu každý uvěřil, ale nenechat se sama napálit." ušklíbne se. Když lichotí ženě, tak se vždy snaží být upřímný. Mají na to nějaký šáhlý radar. A to kouzlo není v tom, lichotit jí, ale lichotit jí tak, aby tomu sama uvěřila. Neira je však jiné číslo, což se ukáže i v následujících chvílích při kterých nějakým záhadným způsobem skončí v jejím pokoji. Záhadným.. to jistě. Položí jí dlaně lehce na ramena a zlehoučka, konečky prstů přejede po pažích. Skloní se k ní a vtiskne jí jemný polibek do ohbí ramene. "Chci být s ženou, ne kurtizánou." zašeptá jí do vlasů a přitiskne k sobě, aby jí sjel rukama po zádech. "Ukaž mi, proč se ti zoufalci do tvého království vrací pořád a pořád dokola." pobídne ji s hravým úsměvem a začne si ji směřovat k posteli..

Je to jiné. Samozřejmě, že je to jiné, než se zákazníky. Méně předstírání, i když se ho nedokáže zbavit úplně. Setkání sedmilhářů zkušených nejen ve slovech, ale i v polštářích. ,,Že ti ale trvalo, než jsi se rozhodl to zjistit." Neskrývaně pobavený úsměv. City... city nejsou třeba. Náklonnost stačí. Stejně jako trocha důvěry. To je to největší, co si dokáže dovolit. Nechá se k němu přitisknout, ruce mu lehce položí na ramena, vytáhne se na špičky, jejich rty se téměř dotýkají. Tak, že by bylo snadné vnímat očekávání ve vzduchu. Pak přijde jejich spojení, jen letmé, kratičké, jako pohlazení motýlích křídel, mizící stejně překvapivě jako se objevila a ona Aimému z objetí vyklouzne jen proto, aby ho za ruku sama dovedla k posteli, na kterou ho následně s lehkým postrčením přiměje posadit se. Neria zůstane stát před ním, chviličku. Takovou, jaká je třeba k tomu aby jediným elegantním pohybem uvolnila šněrování vpředu na šatech...
-
Nechce se jí vstávat. Zcela upřímně se jí nechce vstávat, když klidní stále ještě zrychlený tep a sedá si, beze studu nahá, aby sáhla po kartáči na vlasy. ,,Můžeš se vyspat tady, jestli chceš. Měl bys mít pár hodin klid, já stejně ještě musím zkontrolovat Violet a pak zajít do města." Nezapomněla na to, že byl celou noc pryč. A i když její slova možná znějí trochu chladně, je to způsob, jakým se stará. Kdyby se nestarala vyhodí ho hned. Navíc se znovu usměje, maličko. Zajímalo by jí, nakolik se jí snažil vyhovět a nakolik dělal co skutečně chtěl. Nikdy se nezeptá. Stejně jako předpokládá, že se kvítek na tohle nikdy nezeptá jí. Několika rychlými pohyby pročeše dlouhé vlasy, vstane a přejde k místu, kde nechala na zemi ležet šaty, které zvedne. Téměř stejně zelené, jako jsou nebesa její postele. Nejspíš i téměř stejně drahé, šité na zakázku, jak jinak. Rychle svléknout, rychle obléknout, zvýraznit správné partie těla. Jednou z výhod 'padlých žen' je to, že se nemusí obtěžovat s korzety, pokud samy nechtějí.

Když se trochu vyspí, upraví se a odejde rovnou do Domu poupat. Ví, že tam Neria pracuje, takže nejspíš bude tam. Je trochu nesvůj, když tam vleze, zabodne se do něj spousta očí. Na jednu strany tomu rozumí, je mladý, není sice nejhezčí, ale aspoň není olezlý starý chlípný dědek, takže by snad nebyl ten úplně nejhorší zákazník, navíc je očividně bohatý šlechtic. Ale kvůli tomu sem rozhodně nepřišel. Stáhne si klobouk zase víc do čela. A zeptá se přímo na ni. Pošlou ho nahoru. Zastihne ji ale jak se zrovna balí do města. Ale zná ho, už za ní byl jednou. A ona ví, že on platí hodně, víc, než musí, a to dokonce i bez tělesných služeb, o které minule nestál a nestojí o ně ani teď. Vyslechne ho tedy, podívá se na jeho ránu, během čehož poslouchá o všech nechutných detailech ohledně nože, který mu ji způsobil. Možná je trochu citlivka. Ale ona to neviděla, neviděla ty nechutné ruce, hnis v dásních, chybějící nehty. Je si jistý, že jeho obavy jsou rozhodně na místě! Neria je natolik milá, že se mu ani příliš nesměje. Ránu mu vyčistí něčím pořádně pálivým a dá mu na to ještě speciální mastičku, aby si to s ní mazal. A pak už se loučí, protože spěchá. Ale poměrně rozhodně trvá na tom, aby zašel navštívit jakéhosi Kvítka v pokoji o pár dveří vedle. Vezme si od něj peníze za mastičku a už mizí.
Emerson přemýšlí, proč ho tam posílá a kdo je to ten Kvítek. Ale když už je tady... Slyšel ve městě, že Dům poupat má i muže. Jednoho, konkrétně. Slyšel to popravdě hned první večer po příjezdu, když byl v Selátkách. A myslel na to. Ne, že ne. Hodně na to myslel. Ne snad, že by v Paříži za žádným takovým nikdy nebyl. Ale tam byli spíš... Chlapci. Mladí hezoučcí jemňoučcí chlapci. Spíš dívčí. To nebylo úplně pro něj. Rozhodně ne. Trvalo mu docela dlouho, než alespoň na jednom místě našel, co hledal.
Takže teď postává před pokojem onoho Kvítka... Počkat. Aimé. Ano. Má pocit, že zaslechl, že si říká Aimé. Pousměje se. Před pokojem Aimého. Nejistě. Ale nakonec tedy zaklepe.

Líně ji sleduje, rozvalený na přikrývkách s hrudí lesknoucí se potem. Pocítí nutkání jí ten kartáč vzít a sám jí světlé vlasy rozčesat. Ale.. Nechce se mu zvedat. Příjemně unaven, s dřímotou která čeká jen na to, aby zavřel oči se těžko cokoliv dělá. Věnuje jí až něžný úsměv a zavrtí hlavou. "Díky za vřelou nabídku," a to myslí i vážně, "ale asi nebudeme riskovat, že mě někdo zahlédne, jak polonahý vycházím z tvého pokoje." protáhne se, až se mu svaly na pažích vyboulí a ušklíbne se. Ano, i on si je vědom toho, jak oblíbená nebo neoblíbená mezi ostatními je. Navíc je to jeden velký ukecaný babicnec a půlka z nich se snaží na něj zapůsobit. Zavrtí lehce hlavou a sám se malátně vyhoupne na nohy. "Buď opatrná, blocnko." políbí ji ještě do vlasů a zálibně se ji prohlídne, když kolem ní přechází již oblečen alespoň do kalhot. Neodolá, aby jí ještě nepřejel prsty po bříšku, než odejde.
Dveře svého pokoje zavírá zrovna ve chvíli, kdy se na chodbě rozezní cizí kroky. Rozhodne se, že se ještě ještě opláchne před spaním vodou, avšak žaludek mu tyto plány překazí. Vydá se tedy na dobrodružnou výpravu do kuchyně, kde něco pojí a jakmile zase za sebou zavře dveře pokoje, tak si vydechne. Konečně se trochu prospí. Ozve se však klepání na dveře. Povzdechne si a pořád s holým trupem otevře dveře. Pohled mi padne na někoho úplně nového. Ví to moc dobře. Své zákazníky si pamatuje a je si jistý, že tenhle mladík by mu z hlavy nevypadl. Rty roztáhne v širokém šarmantním úsměvu a jednou rukou se opře o zárubeň dveří. "Ale," sjede návštěvníka pohledem a nakonec se mu zadívá do očí. "jak vám mohu pomoci mladý pane?" optá se s jiskrou v oku.

Zrovna přemýšlí, jestli udělal dobře, když se dveře otevřou a v nich stojí polonahý muž. Zamrká a zadívá se na něj. I on si ho prohlédne. No, tohle rozhodně není dívčí jemňoučký chlapec, to vážně ne. Tohle je muž. A velmi velmi pohledný muž. Bezpochyby to o sobě ví. Zlaté vlasy, dokonalá tvář. A to tělo. Ah, to tělo. Přiměje se vzhlédnout zpátky k jeho tváři.
"Em, ahoj! Byl jsem vedle u Nerii, a ona mě poslala sem za tebou. Je to v pořádku?" zadívá se na něj, s otázkou v očích. Jestli má čas, jestli má volno. Jestli má zájem. "Nazvala tě Kvítkem, ale myslím, že je to Aimé, správně?" zeptá se raději rovnou. Bylo to hloupé, kdyby mu říkal nějak, jak to nemá rád. A moc dobře ví, že Neria by jistě byla schopná poslat ho za tím mužem s nějakou přezdívkou, jakou nemá rád, jen jako nevinný žertík, možná malou pomstu za to fňukání o špinavém noži.

Nechá si na tváři polopatický úsměv, zatímco si ho ten mladík prohlíží. Jen se podívej panáčku. zašklebí se. Jak se ukáže, tak panáček umí i mluvit, i když mu to chvíli trvalo. Při vyslovení jména ženy, se kterou jenom před pár chvílemi strávil velice příjemný čas se ušklíbne. Samozřejmě, že ho sem poslala ona. Určitě kvůli tomu, že nezůstal u ní v posteli. "To se teprve zjistí." úsměv se zase poněkud rozšíří v pobavení, když ho tak sleduje. "Aimé," řekne prostě a přestane se opírat, aby mohl ustoupit a pustit tak panáčka dovnitř. "Prosím," pobídne ho a když projde dovnitř, tak za ním zavře dveře. Přejde ke skříňce u okna, kterou otevře a vytáhne z ní lahev alkoholu a dvě skleničky. "Pořád jsi mi neřekl, jak ti mohu pomoci." promluví do ticha a otočí se k němu čelem. Samozřejmě, že je jen jeden důvod, proč by ho sem Neira posílala. Má v plánu mu to však usnadňovat? Samozřejmě, že ne.

Pokývne Aimému a projde kolem něj dovnitř do jeho pokoje. Během toho se ubezpečí o tom, že je vážně nejvyšší čas na to, aby se trochu sebral. Přejede pohledem pokoj a pak sleduje Aimého, který právě vytahuje ze skříňky alkohol a skleničky. To ho přiměje se usmát. Spokojeně přivře oči a sundá si klobouk. To je moc dobrý začátek, po téhle noci alkohol rozhodně potřebuje. Odloží si klobouk a zadívá se na něj.
"Nejsem si ještě úplně jistý, ale to, co máš v ruce, vypadá jako dost dobrá první pomoc!" opáčí s mírně rošťáckým úsměvem. Ah ano, vrací se trochu do starých kolejí. Ale že to trvalo.
"Popravdě jsem za ní šel jen si nechat ošetřit zranění, když mi oznámila, že by byl skutečně skvělý nápad, kdybych se stavil ještě tady! Skvělé nápady by se měly minimálně prozkoumat, nemyslíš?" zadívá se na něj.

Uchechtne se a zadívá se na jantarovou tekutinu. "Jojo, tenhle pomocníček je k užitku se vším." Zdá se, že panáček se už trošku vzpamatoval. To je dobře. Nemá rád přítomnost rozplizlých nekňubů, kteří jsou k užitku možná jako tak věšák na jeho kabát a ani se neumí pořádně vyjádřit. Když se zmíní o zranění, tak až starostlivě svraští obočí. Přistoupí k němu a bez ptaní prostě vezme jeho ruku do své a prsty přejede po jeho ruce. Pohledem zabloudí k jeho očím a tázavě se na něj zadívá. "Jak se to stalo?" optá se zatímco bříšky prstů přejede po panáčkově předloktí pomalu až k loktu a zase zpátky.
Jeho ruku zase pustí a vrátí se pro nalité sklenky, aby následně jeho společníkovu jednu předal.

Trochu ho zaskočí, když k němu náhle přijde a chytí ho. Začne zkoumat jeho ránu. Zamrká na něj a vnímá lehké šimrání jeho prstů na předloktí. Byl by polkl, kdyby si nepřipadal hloupě. "Um... Poněkud dobrodružná noc v Krysí díře!" prozradí mu, "a jedna raději nechutná čepel k tomu! Neri si ze mě klidně může dělat srandu, ale já jsem si stoprocentně jistý, že ten týpek ten nůž vylovil ze dna stoky..." zhnuseně se oklepe a pak si s povděkem vezme jednu sklenku. "Děkuji ti! Je to tvoje pití, takže první přípitek jde za tebou... Na co si chceš připít?" lišácky nadzvedne koutek a zadívá se na něj. Zvedne sklenku.
Tenhle Kvítek se mu zamlouvá. Buď si na nic nehraje, protože prostě nemusí, a nebo hraje tak dokonale, že to Emerson prostě není schopen rozeznat. Nevadí mu ani jedna možnost.